Seriál Zlatá labuť je dobově zasazený do první republiky, vybavíte si své pocity, když jste poprvé přišla do ateliérů, kde jsou vystavěné interiéry obchodního domu?
První obraz, kterým naše rodina Kučerových zahajovala natáčení, se odehrával v restauračních prostorech Zlaté labutě, v oddělené místnosti pro soukromá jednání. Už při vchodu do ateliéru jsem byla překvapená perfektní dekorací interiéru, dobovým nábytkem i světelným vybavením. Další prostory jsem si prohlížela při cestách z ateliéru. Je to úžasné a chtě nechtě to vyvolává úvahy o estetice a stylovosti, které se nám po únoru roku 1948 ze života vytratily…
Vzpomenete si, v jakých nejvýpravnějších filmech či seriálech jste hrála?
To jste mě zaskočil, pokusím se vzpomenout si. Napadají mě seriál Československé televize Sňatky z rozumu nebo film Noc na Karlštejně. A jistě také různé pohádky v televizi. Není běžné ani levné investovat do dobových výprav a kostýmů, ale když vás to potká, je to zvláštní. Nejsou to jenom šaty, kostým, ale i úvahy o držení těla, o pohybu a chůzi. Ale to nejdůležitější je myšlení a vnitřní obsah postavy, kterou máte vytvořit.
Zpět ke Zlaté labuti, jak byste charakterizovala svoji postavu Boženy Kučerové?
V téhle fázi natáčení jsem matka tří dospělých dětí. Mou hlavní starostí je syn Rudolf, který po prodělané nemoci nechodí, je vozíčkář. Jsem žena podle tehdejších dobových představ. Manžel je hlava rodiny, já respektuji všechna jeho rozhodnutí. Jsme majitelé Zlaté labutě a je nutné tak navenek vystupovat, i když, jak to v rodinách bývá, doma řešíme osobní problémy.
Popravdě bych nečekal, že se upíšete dlouhodobému seriálu. Co vás přimělo na roli kývnout?
Nebylo to jednoduché rozhodování. Sešla jsem se s tvůrci, debatovali jsme o nešvarech seriálové tvorby, například o špatné kvalitě češtiny, kdy všechny postavy mluví stejně, pražskou češtinou, a podobně. Požádala jsem o scénáře, dostala jsem dva nebo tři s tím, že to není definitivní verze. Bylo ale možné vystopovat charakteristiku postav a základní stavbu příběhu. Nakonec jsem se rozhodla roli přijmout.
V seriálu hrajete manžele s Petrem Kostkou, znáte se z jeviště, ale hráli jste spolu nějakou výraznou dvojici?
S Petrem jsem se setkala v Divadle na Vinohradech, kde jsme byli v angažmá. Ale víte, že si nevybavuji žádnou hru, kde bychom byli doslova herečtí partneři?
Seriál Zlatá labuť se odehrává v obchodním domě, dobovém chrámu konzumu, měla jste vy někdy oblíbené nějaké obchůdky, kam jste ráda chodila?
Od čtyř let do osmnácti jsem žila v Karlových Varech. Když uvážíte, že jsem vyrůstala v totalitním společenském systému, tak oblíbené obchůdky neexistovaly. Zato tam mimo řeku Ohři lázeňským centrem protéká řeka Teplá, která v zimě zamrzala a bylo možné na ní bruslit až ke Vřídlu, kde led končil u horkých pramenů. Tak to byl můj milovaný „obchůdek“. A to jsem si užívala! Nejhorší trest byl, když mi to matka zakázala.
Tento rok čekají dva z nejvýraznějších filmů vaší herecké cesty výročí. Prvním z nich jsou padesátiny Noci na Karlštejně, vzpomínáte na atmosféru tehdejšího natáčení?
Padesátiny?! To snad nemůže být pravda. Ale když zavřu oči, vybaví se mi nádvoří Karlštejna plné koní a lidí v dobových kostýmech. Atmosféra byla nádherná, vlastně to byl neuvěřitelný paradox. Ocitli jsme se v prostředí ovlivněném Karlem IV. A v celé zemi probíhaly komunistické čistky. Štáb, režisér a kameraman měli všechno připravené a vymyšlené, přišli jsme s Jaromírem Hanzlíkem na plac a mohlo se v pohodě natáčet. Fungovalo to jako pohádkový zázrak – snová realita.
Pětačtyřicetiny oslaví i klasika Kulový blesk. Jakou roli hrál tento titul ve vaší filmografii?
To je taky hezká vzpomínka. Dobrý, nápaditý scénář. A znovu opakuji, úžasná atmosféra, báječní kolegové. Je to vlastně, když se ohlédnu, neuvěřitelné, že v té ohavné společenské době existovaly ostrůvky lidí, kteří měli dar vytvořit iluzi svobody a dobrých člověčích vztahů. Ráda se ke Kulovému blesku čas od času vracím i jako divačka. A je na něm myslím znát, že to všechny zúčastněné herce těšilo a bavilo. Tehdy jsem byla při čtení scénáře nejvíc zvědavá, jak to složité stěhování bude v realizaci nakonec vypadat. Nejvzorněji se chovala velká romská rodina, zatímco „bezproblémoví“ účastníci dělali problémy. Protože se jednotlivé scény točily odděleně, viděla jsem film až v konečné podobě na premiéře a bavila jsem se. Moc!
Televize nedávno uvedla k pětasedmdesátým narozeninám Jaromíra Hanzlíka dokument Léta s Jaromírem Hanzlíkem. Vy jste roky tvořili před kamerou hereckou dvojici, jaké společné tituly si nejvíc vybavujete?
Poprvé jsme se s Jaromírem potkali při filmování Slastí Otce vlasti, o pár let později jsme se setkali v Divadle na Vinohradech, poprvé v Gorkého Měšťácích. A pak ještě mnohokrát, například v Mnoho povyku pro nic Williama Shakespeara, v Loupežníkovi Karla Čapka, ale i v některých tendenčních titulech, například ve hře Jana Jílka Diamantoví kluci. Samozřejmě také v televizi, například v seriálu Taková normální rodinka a pochopitelně ve filmech. Protože jsem si nikdy nevedla žádné seznamy rolí, na všechno si nevzpomenu. Můžu však – a ráda – říct, že jsme si jako kolegové rozuměli, dokázali jsme se i pohádat, ale bylo to vždycky k situacím – hledali jsme nejlepší řešení pro postavy, které jsme zkoušeli.
Když už jsme u vzpomínek, mezi divácky oblíbené tituly patří komedie Na samotě u lesa – co se vám jako první vybaví?
Krajina na Sedlčansku, kde jsme natáčeli. Moc se mi tam líbilo, v duchu jsem si přála mít v těchto končinách chatu. Ale to podstatné se odehrávalo „na place“, na místě, kde stála chalupa, kde jsme se potkávali při natáčení a kde byla pohoda. Možná to bylo dáno i tím, že byly letní prázdniny. Ráda vzpomínám také na naše filmové děti a jejich skutečnou maminku.
A co takhle Vratné lahve?
Tam jsme se po třiceti letech stali se Zdeňkem Svěrákem znovu manželským párem. Nekupovali jsme už chalupu, nastal čas řešit život v pokročilejším věku. Vzpomínám si na záběr, kde jsme spolu měli nasadit dveře do pantů. Točili jsme ho snad třicetkrát, než se nám to povedlo. Mám ráda Zdeňkův smysl pro humor, je originální a funguje v „obyčejných situacích“.
Čtenáři televizního TV mini by nám neodpustili, kdybychom se nezastavili u vámi již zmíněné Takové normální rodinky. Jaký díl jste natáčela nejraději?
Taková normální rodinka měla být původně jen jedna, ta první. Ale měla tak velký divácký ohlas, že se vedení televize rozhodlo požádat paní Fan Vavřincovou o další díly. Je dost těžké určit, který díl mám nejraději, protože to byla nádherná práce. Vždy týden deset dní před natáčením jsme ve zkušebně vinohradského divadla odpoledne každý díl zkoušeli, a pak v sobotu a neděli natáčeli. Dodnes na to ráda vzpomínám, byl to velký lidský i profesní zážitek. A jsem ráda, že diváci mají Rodinku rádi dodnes.
Máte v plánu nějaké nové herecké projekty?
V tomhle okamžiku zatím ne, hraji ale v několika představeních na různých pražských scénách. Například v divadle Studio DVA chůvu v Šíleně smutné princezně nebo s Martou Vančurovou v komedii Odpočívej ve svém pokoji. V Divadle Viola se zase proměňuji v jednu z potvor točících se kolem Emy Destinnové, jde o komedii Commedia Finita. V Divadle U Valšů mám komedii Dámská šatna a nejnověji jsme ve Vršovickém divadle MANA nastudovaly s Lenkou Termerovou v režii Ondřeje Zajíce tragikomedii Návod na přežití. Všechny ty postavy jsou různé, tragikomické, řekla bych. To je můj nejmilovanější žánr.
Našla jste během své životní pouti ten pravý návod na přežití?
Nevím, jestli je to ten pravý návod: jsem fascinovaná přírodou.
Zdroj: TV Mini 6. 3. 2023
