Se slovy „Země česká, domov můj“ na rtech umírala Soňa Červená. Národ se loučí s velkou Češkou

Co vás napadne jako první, kdy řeknu jméno Soňa Červená?
Preciznost!

Takto jednoslovně?
Ano.

Vy jste se znali opravdu hodně dlouho, jak vaše přátelství vzniklo?
Poprvé jsme se potkali před patnácti lety, když jsem nastoupil do Filharmonie v Hradci Králové jako manažer a měl jsem udělat rozhovor pro časopis Život umělce, který je součástí ceny Thálie. Tím jsme se poznali a opravdu si sedli.

Soňa bude ráda, když se s ní přijdete naposledy rozloučit. Zaslouží si to, byla to opravdu velká a hrdá Češka.
Pavel Sršeň, mluvčí Biskupství Královéhradeckého

Před naším seznámením v Hradci účinkovala v Klicperově divadle v představení Návštěva staré dámy a v jednom dalším projektu, ale potom se všechno rozjelo. Já jsem ji začal tahat do Hradce a de facto na tom, že se stala známou v Hradci, mám asi lví podíl.

Ano, myslím si to také. A my jsme rádi, že při té příležitosti navštěvovala i budovu Českého rozhlasu. Váš život je velmi pestrý. Zmiňoval jste filharmonii, teď pracujete pro biskupství, máte rád zvířata. Co všechno jste měli společného, že jste si takto sedli jako lidé? Bylo to jen to jedno stěžejní téma hudby nebo toho bylo víc?

Čtěte také

To je život. Vzpomínkový pořad na bohaté a velmi pestrobarevné žití herečky a zpěvačky Soni Červené

Bylo toho víc. Zrovna jste řekla zvířata a ona byla velkou milovnicí zvířat, po celý život měla i ve světě většinou pejska nebo kočku. My jsme si mohli povídat o všem. Měla velmi ráda i moji rodinu. Naše děti sledovala, syn je velký hudebník, takže když mohla, přijela na koncert, bylo to hezké a rodinné.

Dokonce byla i na křtinách mé dcery, když se narodila. Opravdu jsme měli hezký vztah a často jsme si i psali a volali. Bylo to moc fajn.

Ona přitom o sobě prohlašovala, že je tzv. solitér, samotář. Přátelství ale udržovala.
Solitér fakt byla. I v tom, že ona ty vztahy dokázala žít, ale přesto tam měla určitý distanc. Udržovala si prostředí kolem sebe takové nedotčené.

Co smysl pro humor, měla?

Čtěte také

Zázrak přírody, herečka a operní diva Soňa Červená, milovala Hradec Králové. Cítila tady své kořeny

Ten měla, samozřejmě. Velice krásně se smála a hlasitě. Když se cítila bezpečně, aby to někdo nefotil a netočil pro bulvár. Já si vzpomínám, když se jí redaktor z novin zeptal, jak to dělá, že se v tom vysokém věku odváží jít na plac bez textu. A ona se na něho tak usmála a řekla: No, to se musíte chlapečku naučit.

Mít ve své blízkosti takovouto osobnost je obohacující a zůstane to v člověku natrvalo. Prý jste jí k 95 narozeninám zajistil i požehnání od papeže Františka?
To byla taková moje radost, i když ona byla tedy nadšená. Je to tím, že pracuji pro Biskupství, takže jsem mohl požehnání zajistit. Musíte to udělat poměrně dopředu, ale šlo to.

Když měla 95 narozeniny a slavila je ve Státní opeře v Praze, tak při té příležitosti jsem jí to předal a ona byla úplně paf. A pak kdykoliv mi volala, tak říkala: Sedím tady u stolu, kouká na mě papež František, paráda!

Na co teď myslíte, když zemřela?
Na to, jaká byla velká Češka. Na to, že 30 let prožila někde jinde, a teď když umírala, posledních čtrnáct dnů neměla sílu hovořit a většinu času prospala, ale když se probudila, starala se o ni v nemocnici její přítelkyně a ta mi říkala, že když viděla, že se snaží pohybovat rty, naklonila ucho k jejím rtům, a slyšela: Země česká, domov můj.

Soňa Červená v rozhlase natáčela pro posluchače svou knihu Stýskání zažehnáno|foto:Jiřina Šmídová, Český rozhlas

I teď mi naskakuje husí kůže a hlavně to koresponduje s tím, že ona tuto zemi opravdu milovala. Přitom ji musela opustit. Její první kniha se jmenuje Stýskání zakázáno. Soňa Červená si stýskání skutečně natvrdo musela zakázat, protože by to jinak nezvládla. I v celovečerním dokumentu Olgy Sommerové „Červená“ v jednom momentu říká, že někteří emigranti, kteří si tohle nezakázali, tak je to zničilo.
Nelitovat se! To byl základ i její rčení, kterým se celoživotně řídila.

Rozloučení bude velké, nejdříve v Praze, potom v Hradci Králové, můžete nám ho přiblížit a pozvat nás?

Čtěte také

Soňa Červená: „Držím se hesla mého drahého pradědečka. Musí být zvážena ctižádost a dobré svědomí“

V 11 hodin se koná v Praze veřejné rozloučení, kdy bude rakev vystavena na jevišti Národního divadla. Poté bude zesnulá převezena sem do Hradce Králové, kde v 17 hodin začne sloužit královéhradecký biskup Jan Vokál zádušní bohoslužbu v katedrále svatého Ducha.

Pak bude Soňa Červená převezena k věčnému odpočinku na pouchovský hřbitov v Hradci Králové, kde je rodinná hrobka Červených. Tam spočine, má to tam připraveno i s podpisem, na nic jsme se Soňou nezapomněli, když jsme to teď během posledních let vše připravovali. Takže Soňa je připravena.

V 17 hodin může přijít kdokoliv?
Kdokoliv, samozřejmě. Je to veřejný pohřeb a Soňa bude velmi ráda, když se s ní přijdete naposledy rozloučit.