Dvě nefunkční rodiny, dvě rozpolcené osobnosti a okamžik náhodného setkání, který má kruté následky. Film Hrana zlomu, nabourávající české konvence žánrů i filmového vyprávění posledních dekád, je nyní na Netflixu.
Jméno režiséra Emila Křižky se nám pravděpodobně vybaví ve spojitosti s loňskou komedií Tři Tygři ve filmu: Jackpot, která se s příliš vlídným diváckým přijetím nesetkala.
Hrana zlomu se ale daleko více přibližuje Křižkovu krátkometrážnímu mysterióznímu debutu Ruchoth Raoth z roku 2017, za který na mezinárodní scéně získal nemalé uznání. A stejně jako ve Hraně zlomu, i zde do hlavní role obsadil Štěpána Kozuba.
Čistě hororovému žánru se v tuzemsku obecně příliš nedaří. Počet ambiciózních projektů sice v posledních letech nepatrně vzrůstá, často se ale jedná o snímky, které temné náměty vyvažují mísením s jinými, divácky přijatelnějšími žánry.
Mezi ně patří například tvorba Andyho Fehu, který má na kontě hororovou satiru Nenasytná Tiffany či úspěšnou road movie Shoky & Morthy: Poslední velká akce. Ani Hrana zlomu se lehkému mísení žánrů nevyhnula, snímek je však prezentovaný primárně jako psychologický horor.
Jeho nevšednost spočívá nejen ve zmíněném žánrovém pojetí, ale především ve způsobu, jakým svůj příběh vypráví. Informace o dvou paralelních dějových liniích se totiž nedozvídáme chronologicky. Místo toho v prvních dvou třetinách sledujeme sérii zdánlivě neuspořádaných scén a flashbacků, které nás nutí jednotlivé události postupně rekonstruovat.
Účelové matení diváka a manipulace s časovou posloupností samozřejmě nejsou ve filmovém vyprávění žádnou novinkou, ostatně převracení očekávání je jedním z hlavních důvodů, proč nás tak baví třeba Pulp Fiction, Psycho nebo libovolná „nolanovka“.
V českém prostředí se ale takové postupy příliš často nepoužívají. Proto se sázka na nelineární vyprávění může zdát jako sice odvážný, ale přesto funkční krok.
A v určitém smyslu tomu tak opravdu je. Časová roztříštěnost nás po celou první třetinu filmu nutí vytvářet domněnky o sledu událostí, které ale nakonec překvapivě vyvrátí. Tento aspekt je sice divácky zábavný, zároveň však podrývá klíčový záměr hororového žánru – snahu o gradaci napětí.
Vyprávění se totiž po většinu času tak urputně soustředí na zmatení diváka a vyvracení jeho očekávání, že tak trochu zapomíná rozvíjet psychologii postav.
Navzdory tomu, že paralely mezi světy obou dysfunkčních rodin jsou více než očividné, o hlubších motivacích jednotlivých protagonistů ve výsledku získáme pouze minimální představu. Těžko tak můžeme být napjatí z osudů postav, o kterých nevíme vůbec nic.
Gradaci napětí a zvýraznění paralel mezi ústředními postavami tak zachraňuje především práce s tísnivým zvukem, statickou kamerou a kontrastním prostředím. Hrana zlomu je ambiciózní a v českém prostředí neokoukaný projekt, který nepochybně stojí za pozornost. O komplexní psychologické dílo se ale bohužel nejedná.
