Co pro vás znamená seriál Zlatá labuť?
Především je to setkání s takovými legendami, jako jsou Petr Kostka nebo Daniela Kolářová, kterým hraji syna. Odmalička jsem je sledoval v televizi a nyní s nimi stojím před kamerou. Petr Kostka je ve svých čtyřiaosmdesáti letech nesmírně vitální, neustále vtipkující a skvělý člověk. Ve Zlaté labuti se také potkávám se spoustou bývalých spolužáků z DAMU.
Jak vnímáte Petra Kučeru?
Petr bere Zlatou labuť jako svůj osobní vysněný projekt, inspiraci k němu si přivezl ze zahraničí. Chce v Československu třicátých let postavit něco, co tu ještě nebylo, co by bylo symbolem luxusu, kde by se pod jednou střechou dalo nakoupit všechno. Na Petrovi se mi líbí, jak zodpovědně se staví k celému chodu domu, stejně jako ke svým zaměstnancům. Má smysl pro jistou ryzost, chcete-li čestnost, ale i gentlemanství, které v té době bývalo normální… I proto je podle mě Zlatá labuť skvělý projekt ve smyslu příjemné nostalgie a návratu ke kořenům, ke slohům, v nichž byl obchodní dům postaven, což je směs stylu art deco a funkcionalismu. A to nemluvím o krásných dekoracích, které nám ve studiích postavili. V tom všem je projekt jedinečný. Vlastně jde o takovou malou exkurzi do minulosti.
Musel jste seriálu hodně uzpůsobit osobní a pracovní život?
Rozhodně. V domovském Divadle pod Palmovkou mi naštěstí vyšli vstříc, s ředitelem Michalem Langem jsem se domluvil, že tuto sezonu nebudu zkoušet. Mohu se tak soustředit jen na natáčení a na hraní už nazkoušených inscenací. Co se týče osobního času, volný nemám skoro žádný. Když přijedu z natáčení domů, večer buď hraju představení, nebo se doma připravuji na další natáčecí den. Teď je to prostě takhle a jsem za všechnu tu práci opravdu vděčný. V prostorách Divadla pod Palmovkou jsem ale přece jen stihl uvést výstavu svých fotografií s názvem Mirrors@, která jistým způsobem reflektovala můj pohled na kolegy v jejich osobní poloze, na hony vzdálené od herectví.
Jak dlouho se focení věnujete?
Asi čtyři roky. Foťák nosím většinou stále u sebe. Baví mě totiž režírovat realitu, chci si určovat, co z ní nakonec použiju a co ne. Vybírám si za objekty buď lidi na ulici, nebo kolegy v divadle, na dovolené mi foťák zase slouží jako skvělý průvodce dané lokality. Nutí mě totiž dívat se na věci kolem sebe pod jakýmsi mikroskopem. Tímto způsobem vlastně nyní vnímám realitu.
Kdy vás podobně jako fotografování oslovilo herectví?
Odmalička jsem miloval filmy, hlavně ty s Robertem De Niro. Musel jsem vidět všechno, v čem hrál. Pak mě bavily věci s Alem Pacinem, Marlonem Brandem, Mickeym Rourkem nebo Garym Oldmanem. Tihle herci mě fascinovali. Poprvé mě ale herectví jako takové chytlo až na škole sociální práce, kterou jsem studoval v Praze. Začal jsem tenkrát externě docházet na DAMU na katedru autorské tvorby a pedagogiky na předmět dialogické jednání formou improvizace. Tehdy jsem poprvé něco kreativně vyjadřoval sám za sebe. Nikdy jsem nechodil do dramaťáku, možná proto mě najednou herectví tak přitahovalo. Byla to úžasná směs adrenalinu, když jsem mohl stát v prostoru, před lidmi a nějakým způsobem vyjadřovat své pocity. Pak mě ovšem z katedry posunuli o dům dál, na činohru. Chvíli jsem studoval na Vyšší odborné škole herecké v Michli, kde jsem se už setkal s činoherním herectvím jako takovým, což jsem bral jako skvělou průpravu na přijímačky na DAMU. Napoprvé mě sice nevzali, ale napřesrok už se to povedlo. Nastoupil jsem do ročníku k Danielu Hrbkovi, Evě Salzmannové, Tomáši Pavelkovi a Tomáši Töpferovi, se kterým se teď i potkávám ve Zlaté labuti.
Pod Palmovku jste nastoupil hned po škole?
Kdepak. Po DAMU jsem cítil, že potřebuji ve svém životě udělat nějaký zásadní předěl, a tak jsem odjel z republiky. Zatímco moji spolužáci a spolužačky nastupovali do angažmá, já se vydal opačnou cestou… Po návratu mi ale divadlo dost chybělo. Úplnou náhodou mi v té době režisér Martin Čičvák nabídl menší roli Valéra v plzeňském divadle, kde připravoval Molièrova Tartuffa. Roli jsem přijal a začal pracovat v Plzni, navíc jsem hrál Jima O’Connora v zájezdové inscenaci Skleněný zvěřinec se Simonou Stašovou. Martin Čičvák shodou okolností tutéž Williamsovu hru nastudoval v bratislavském Divadle Aréna, kde hraje Jima Tomáš Maštalír, který se zranil, takže potřebovali rychlý záskok. Martin mě oslovil a za dva dny jsem už stál na jevišti v Bratislavě.
To asi musel být adrenalin…
Naštěstí jsem mohl hrát v češtině, takže to nebylo až tak stresující. Nicméně záskok se mi asi nějakým způsobem povedl, a co náhoda nechtěla – ředitel Michal Lang s Martinem Čičvákem v Divadle pod Palmovkou zrovna plánovali spolupráci na Čechovově Višňovém sadu. Přišel jsem během jejich debat zřejmě na přetřes. Michal Lang mě prý kdysi viděl na DAMU v naší absolventské inscenaci Dobrý člověk ze Sečuanu a měl o mě a Kamilu Trnkovou, které nakonec nabídl angažmá, zájem. Jenže já akorát odjížděl do té ciziny… Takto zpětně jsem v roce 2019 dospěl k rozhodnutí jít na Palmovku, kde jsem začal zkoušet hned s takovým režisérem, jakým je Jan Klata. Hrál jsem Euforiona v jeho verzi Fausta. Následovaly další a další role. Vděčný jsem ale především za Lopachina ve Višňovém sadu, který má neskutečně silnou vývojovou linku. Jeho hledání sice nějakou dobu trvalo, na výsledek jsem však byl celkem pyšný.
Vaše jméno jsem zahlédl i u filmu Terezín, který by měl mít letos premiéru. Prozradíte o něm něco?
Jde o italsko-českou koprodukci. Film zkoumá, jakou sílu a vliv mělo umění v pracovním táboře na obyvatele, kteří se museli vyrovnávat se všemi zvěrstvy, co se tam děla. Příběh se točí kolem zkoušení opery Hanse Krásy Brundibár. Hrál jsem Valtra Eisingera, který byl jedním z vedoucích dětských oddílů. Byl těm klukům poradcem, kamarádem, prostě někým, komu se mohli svěřit. Zemřel v roce 1945 při pochodu smrti… Na place jsem se potkal například s výbornou rumunskou herečkou Maiou Morgenstern, s Karlem Dobrým a mnoha italskými herci. Doufám, že film, který ukazuje, jak důležité je umění pro lidský život, uvidí co nejvíc lidí.
Točili jste přímo v Terezíně?
Ano. Nikdy před tím jsem tam nebyl, takže to pro mě byl dost silný zážitek. Z těch domů dodnes cítíte, jak v nich všechno to utrpení přebývá. Energie toho místa bude ve filmu zcela jistě velmi jasně rezonovat.
Máte ze své dosavadní práce před kamerou zážitek, na který určitě nezapomenete?
Před časem jsem točil pro jeden seriál Netflixu scénu popravy. Moje postava měla být ve vězení pověšena na drát. Tehdy bohužel vznikla situace, že se tento těžký záběr neustále odkládal, přišel na řadu až na úplný závěr dne, což bylo někdy ve dvě tři hodiny ráno. Kolem hrdla mi připevnili těžký gumový krk, aby se mi nic nestalo. Bohužel přípravu asi trochu podcenili a nečekaně mě vytáhli do vzduchu mnohem víc, než měli. Drát tím pádem prořízl gumovou část krku. Zhruba na pět vteřin mě to přidusilo a ztratil jsem vědomí. Když jsem se probudil, měl jsem kolem sebe všude spoustu krve. Nevěděl jsem, co se stalo. Jak byl umělý krk naplněný umělou krví, tak mě to po jeho rotržení celého polilo a já si myslel, že jde o moji vlastní krev. Byl jsem zmatený, ten šok bych nepřál nikomu. Nemohl jsem pak nějakou dobu pořádně hýbat krkem, žádné dlouhodobější zranění to však naštěstí nebylo. Od té doby mám k podobným scénám symbolizujícím smrt velký respekt.
Zdroj: časopis TV Mini
