Úvod  > 

Ředitel Prácheňského muzea Jiří Prášek se chystá do Iráku. Chce najít místa, kde žila doktorka Kálalová

Jiří Prášek     Autor: Martin Petřík

Vzpomenete si, kdy vás příběh doktorky Kálalové poprvé oslovil?

Její příběh vycházel v sedmdesátých letech minulého století na pokračování v deníku Lidová demokracie. My jsme ty noviny doma odebírali. Pamatuji si, že to hodně četla má maminka. Vždy čekala s napětím na další den, protože příběh paní doktorky byl hezký. Pamatuji si také, že si někdo ty články vystřihoval. My ne, což mě dnes mrzí. Takhle jsem získal první povědomost o doktorce Kálalové, aniž by mě nějak v té době zaujalo, že měla vztah k Písku nebo Bernarticím. Já jsem o těchto místech žádné velké povědomí neměl, jelikož pocházím z Chýnova u Tábora. Že se někdy dostanu pracovně do Písku, to jsem v té době netušil, i když s Pískem byl náš rod spjat. Můj otec zde začal chodit do školy. Potom jsem nastoupil do píseckého muzea a tady jsem se začal věnovat i příběhu doktorky Kálalové.

Co se pro vás stalo impulsem?

Zdědil jsem sbírky a kancelář po Liboru Křivánkovi, bývalém odborném pracovníkovi, etnografovi a historikovi muzea. On tehdy náhle zemřel. Ve skříni jsem objevil velikou krabici plnou pozůstalostí doktorky Kálalové. Byla tam celá řada fotografií, písemnosti a další věci. To jsem si se zájmem prohlédl. Mezitím už vyšla o doktorce Kálalové kniha. Ta mimochodem byla do jisté míry podobná článkům v Lidové demokracii. Když příběh vycházel v novinách, tak to vzbudilo velký zájem lidí, kteří doktorku znali. Ona byla všeobecně známá. Lidé posílali spisovatelce Iloně Borské další a další informace. Paní Borská tak dostala spousty dalšího materiálu, který potom zpracovala dál a upravila do knižní podoby. Kniha pak vyšla v roce 1978 pod názvem Doktorka z domu Trubačů. Dnes už má kniha zhruba deset vydání. Po revoluci, když vyšlo čtvrté vydání, tak bylo upraveno. Ilona Borská tam totiž tehdy napsala věci, které tam kvůli určité cenzuře ani nemohly být. Paní doktorka Kálalová totiž částí své činnosti nebyla nakloněna bývalému režimu.

Jak se do muzea dostaly předměty, které jste objevil?

Já mám dojem, že je do muzea předala Ilona Borská, která je odněkud získala, možná z Bernartic, možná od rodiny paní doktorky, nevím. Napsala ten román a poté už ji to pravděpodobně tolik nezajímalo. Měla spousty materiálu, o kterém věděla, že by se mohl využít. Předala jej do muzea a tady to řadu let leželo. Možná dvacet let. Věděl jsem o tom a jen tak si to ze zájmem prohlédl. Jinak jsem s tím nic nedělal. Později jsme celou písemnou pozůstalost předali do okresního archivu, tedy tam, kam by asi správně měla jít.

Nemrzí vás to trochu?

Profesně toho nelituji, ale lidsky ano. Když si chci dnes půjčit nějakou fotografii nebo něco jiného použít na přednášku, tak o to musím žádat. Zde bych si jí pouze vyfotil a mohl bych to využít kdykoliv. Profesně je ale dobře, že se pozůstalost nachází v archivu a že je o ni postaráno.

Proč jste se rozhodl pořádat o životě doktorky Kálalové přednášky?

Protože vím, že ta kniha je všeobecně známá. Že ji zejména starší lidé, především ženy, velmi dobře znají. Ostatně ten příběh je opravdu dechberoucí. Já hodně dělám přednášky s regionální tématikou a doktorka Kálalová je regionální téma. I když v době, kdy žila, Bernartice až tak nepatřily k Písku, ale patřily spíše k Táborsku. I když je pravdou, že doktorka zemřela v písecké nemocnici. Rozhodl jsem se tehdy, že bych mohl udělat nějakou přednášku a posluchače seznámit s výraznou osobností našeho regionu. Použil jsem také knihu, respektive citáty ze zmíněné knihy, které během přednášky čte manželka. Já k tomu dodávám komentář. Doktorka mimochodem napsala také jednu knihu, která nikdy nevyšla. Bernartice se tu knihu pokusily vydat, ale nešlo to. Část rodiny to nedovolila. Rukopis je však uložen v Památníku národního písemnictví. Tyto poznámky znám. Také znám řadu knih, kde bylo o této lékařce hodně napsáno. Všeho bohatě využívám.

Je o přednášky zájem?

Zájem je opravdu velký. Měli jsme přednášku v Českých Budějovicích, Strakonicích, Táboře, Slabčicích, Pacově, Vimperku a v řadě dalších míst. Lidé na příběh doktorky reagují s velkým zájmem. Ve Slabčicích mě překvapilo, že tam přišlo před padesát lidí včetně mladých. Když jsou přednášky v okolí Bernartic, tak se mi stalo už několikrát, že lidé za mnou chodí a přidávají své postřehy a vzpomínky. Třeba přišla jedna paní a říkala, že byla zdravotní sestrou v nemocnici a že doktorku Kálalovou ošetřovala. Tohle mi dokonce řeklo několik lidí. Jiné ženy vzpomínaly, jak k ní chodily na jazyky, třeba na angličtinu. Představte si, že se mi stala ještě jedna věc. Ona paní doktorka po válce adoptovala válečné sirotky. Mimo jiné adoptovala děvče, které se jmenovalo Gita. Byla to Polka. Najednou přišla paní a říkala, že to byla její tchýně. Ptala se, jestli o ní něco nevím. Ta paní se totiž rozvedla a děti neměla. Zajímalo jí, zda bychom jí nemohli říct něco o Gitě. Já jsem ji poprosil, zda by nám mohla poslat fotku Gity, ale nakonec nám ji neposlala, i když to slíbila. Možná se jí ještě pokusím napsat. Velmi často se po těch přednáškách stává, že přijdou lidé a řeknou, že k tomuto tématu mají nějaký vztah.

Čím vás život doktorky Kálalové zaujal?

Život měla velice těžký. Mě třeba fascinovala už jen tím, že znala tolik jazyků. Když začala studovat v Praze medicínu, tak už uměla anglicky, francouzsky, německy, rusky, italsky, španělsky a turecky. V průběhu života se naučila arabsky a persky. Dokonce se to naučila tak, že ji íránský král osobně chválil, jak výborně umí arabsky. Naučila se bulharsky, gruzínsky, norsky, tádžicky, islandsky, novořečtinu. Měla zájem naučit se svahilsky, protože neznala žádný africký jazyk a chtěla, aby jí mozek ve stáří nezakrněl. To mě na ní fascinovalo, protože já osobně jsem na jazyky tvrdý.

Překvapila vás něčím?

Když studovala medicínu, vybrala si pro ženu těžký obor, tedy chirurgii. Byla vynikající studentkou. Pak působila v Iráku, v Bagdádu. Celá tahle její mise vznikla tak, že když studovala medicínu, což už bylo za první republiky, zaujala ji myšlenka, že nastává nové rozdělení světa a bude velký pohyb osob. Tehdy existovala spousta tropických nemocí, se kterými zde lékaři neměli žádnou zkušenost. Doktorka Kálalová chtěla tyto nemoci prostudovat. Protože jí šly i jazyky, tak se rozhodla, že se těm tropickým chorobám bude věnovat a že odjede přímo někam do Orientu, i když nevěděla původně kam. Začala víc studovat perštinu a arabštinu, předplatila si turecký odborný časopis, aby se zasvětila do odborného lékařského názvosloví. Získala na cestu osobní bezúročnou půjčku od prezidenta Masaryka. Do tří let mu ji vrátila. Odjela tedy nejprve do Turecka, kde začala pracovat a sháněla další informace. Pak se rozhodovala, do které země půjde. Teprve vTurecku se rozhodla, že konečnou zastávkou bude Bagdád. Irák patřil pod britskou správu. Britové si tam ohřívali svou polívčičku a nechtěli tam žádné jiné lékaře než britské. Nechtěli jí ani uznat diplom z Karlovy univerzity. Nejprve jí povolili pouze obyčejnou ordinaci. V republice měla připravené nástroje, které za ní měli v budoucnu poslat. Musela však začít ordinovat pouze s cestovní lékarničkou. Nic jiného tehdy nebylo k dispozici. Později její věhlas byl obrovský a v Bagdádu si založila i nemocnici. Odjela do muslimské země, kde ženy by raději zemřely než by šly k mužskému lékaři. Po paní doktorce tak byla velká poptávka. I přesto, když k ní ženy přišly, tak neexistovalo, že by se svlékly. Doktorka se v Bagdádu vdala za Itala a měla dvě děti. Pak těžce onemocněla, takže se ve třicátých letech vrátila z Iráku zpět. Žila zde střídavě v Praze a v Bernarticích. Když přišli Němci a začala okupace, opustila Prahu a pracovala v Bernarticích. Tak to bylo až do nešťastného května 1945, kdy jí celou rodinu vyvraždili Němci. Ona zázrakem přežila jen díky tomu, že dělala, že je mrtvá.

Vrátila se lékařka po válce ke své práci?

Ano, když se uzdravila, pracovala v Praze v nemocnici. Měla velký problém s němčinou. Ačkoliv znala tolik jazyků, tak od té doby už nikdy nepromluvila německy. Zavrhla všechny německé autory, spisovatele, skladatele. Prostě pro ni přestala existovat německá kultura. Dokonce se velmi zlobila na lidi, kteří používali germanismy. Bylo to pro ni naprosto nepřijatelné.

Prý by se o doktorce Kálalové měl natáčet film. Víte o tom něco?

Snad je napsaný scénář, pokud jsem byl dobře informován. Já jsem se dokonce s paní scénaristkou několikrát sešel. To ale zdaleka neznamená, že se ten film bude natáčet. Kolem doktorky je ale celá řada dalších aktivit. Například bude scénické čtení v Bernarticích. Pokud bude jenom trochu příznivě nakloněná doba, tak se chystám s manželkou a s přáteli na podzim do Bagdádu. Pokusili bychom se najít ty domy, kde měla ordinaci a další místa, ve kterých žila. Velmi intenzivně na tom pracujeme. Náš kamarád arabista právě v těchto dnech odjel do Íráku, aby nám tam tu cestu předjednal. Také v přednáškách bych rád pokračoval. Záleží na tom, zda o ně bude zájem.

Autor: Martin Petřík

Další zprávy z regionu

• Češi cestou do Německa přes Strážný natankují nejlevněji v Řasnici. Tamní pumpu berou útokem i Němci

  

  před 2 hodinami
  JIŽNÍ ČECHY - Nafta za 35,90 a benzín za 38,90 koruny. To je zřejmě nejlevnější cena pohonných hmot při cestě od Českých Budějovic směrem…

  0 komentářů Více info a fotek (8)

• Co zaznělo na krajském zastupitelstvu k problému Jihočeského letiště

  

  před 3 hodinami
  ČESKÉ BUDĚJOVICE – Rušná debata o situaci na Jihočeském letišti se odehrála ve čtvrtek 25. dubna na zasedání krajského zastupitelstva.…

  0 komentářů Více info

• Zápas o vše! Písečtí florbalisté zabojují o Národní ligu s Plzní

  

  před 4 hodinami
  PÍSEK – Písečtí florbalisté vstoupili do baráže o Národní ligu s Plzní velmi dobře a po domácích výhrách jeli na západ Čech s dvěma mečboly…

  0 komentářů
•