KALENDÁRIUM: Výročí ve druhém květnovém týdnu

(9. 5. 2023) – Pátý měsíc v roce přináší v české, potažmo československé historii řadu významných dat, která si díky těm, k nimž se vážou, zaslouží neustále připomínat. Ve druhém týdnu měsíce si v roce 2023 připomínají kulatiny či půlkulatiny následující oběti nacistického a komunistického totalitního režimu.

BOHUMIL LAUŠMAN († 9. 5. 1963)

foto archiv Poslanecké sněmovny

Český a československý sociálnědemokratický politik, politický vězeň. Bohumil Laušman se narodil 30. srpna 1903 v Žumberku a od mládí byl činný v sociálně demokratické straně a spřízněných hnutích. Do Parlamentu byl zvolen v roce 1935 a poslancem byl až do německé okupace. Poté odešel do exilu a v Británii se stal členem Státní rady Československé v Londýně (1940–1945). V březnu 1945 se účastnil moskevských porad projednávajících složení a program Národní fronty, po válce zpočátku prosazoval úzkou spolupráci s komunisty, ale tuto pozici postupně opouštěl až nakonec požadoval samostatnou levicovou politiku sociální demokracie bez podřizování se komunistům. V letech 1945-1947 byl ministrem průmyslu, ve funkci skončil, když se stal předsedou Československé sociálně demokratické strany. Krátce po převratu v únoru 1948 opět emigroval. Z Rakouska byl ale v prosinci 1953 unesen tajnou službou a odsouzen na 17 let vězení. V něm dne 9. 5. 1963 ve věznici v Praze-Ruzyni Bohumil Laušman za nevyjasněných okolností zemřel.

MILOSLAV STEHLÍK ( ⃰ 10. 5. 1898)

foto sbírka Eduarda Stehlíka

Československý voják, účastník protinacistického odboje, plukovník generálního štábu i. m. Miloslav Stehlík se narodil 10. května 1898 v obci Kovanice nedaleko Poděbrad. Již v roce 1913 nastoupil na pražskou kadetní školu, kterou v roce 1917 úspěšně absolvoval. V říjnu 1918 se přihlásil do československé armády, v roce 1929 úspěšně složil přijímací zkoušky na Válečnou školu, kterou v roce 1932 ukončil v hodnosti kapitána a stal se důstojníkem generálního štábu. Až do likvidace čs. branné moci v létě 1939 působil na velitelství v Olomouci, poté nastoupil jako tiskový referent k Okresnímu úřadu v Benešově. Zde se velice aktivně zapojil do odboje v rámci zpravodajské organizace tzv. tiskových důvěrníků vládního rady dr. Zdeňka Schmoranze. Vzhledem k nedostatečné konspiraci byla jejich činnost odhalena a příslušníci skupiny včetně majora Stehlíka pozatýkáni. Vězněn byl v Praze na Pankráci, poté ve věznicích a káznicích v Německu – Plavně, Cvikově, Drážďanech a Berlíně. Zde byl v polovině prosince 1941 odsouzen za přípravu velezrady a velezrádné jednání směřující k násilnému odtržení části území říše organizovanou činností na tři roky káznice. Trest si odpykával ve věznici v Budyšíně, ale jeho organismus vyčerpaný krutými výslechy a mnohaměsíčním vězněním už další žalářování nevydržel. Major generálního štábu Miloslav Stehlík zemřel v budyšínské káznici ve středu 21. října 1942 necelou hodinu po půlnoci. V roce 1945 jej prezident republiky in memoriam vyznamenal Čs. válečným křížem 1939 a v roce 1948 jej posmrtně povýšil do hodnosti plukovníka generálního štábu.

ZDENĚK ŠKARVADA († 11. 5. 2013)

foto archiv Post Bellum

Československý voják, letec RAF a brigádní generál. Zdeněk Škarvada se narodil 8. listopadu 1917 v Olešnici u Blanska. V říjnu 1935 nastoupil na Vojenské letecké učiliště v Prostějově, které o dva roky úspěšně absolvoval. Působil u prvorepublikového letectva, po německé okupaci Československa odešel do Polska. Účastnil se obrany Polska, poté odešel přes Sovětský svaz do Velké Británie. Létal jako noční letec, po selhání letounu upadl do německého zajetí. Prošel hned několika zajateckými tábory v Evropě, přežil nakonec i pochod smrti o délce 1000 km. Po válce se vrátil do armády, ale po únorovém převratu byl roku 1950 přeřazen do zálohy a degradován. Pracoval ve stavebnictví a v dolech. Roku 1965 byl částečně rehabilitován, v roce 1972 odešel do důchodu, stále však pracoval a na odpočinek odešel až v roce 1990. V roce 2000 byl Zdeněk Škarvada dekretem prezidenta republiky jmenován brigádním generálem. Je nositelem celé řady dalších českých a britských vyznamenání. Jeho zážitky se staly předlohou filmu Tmavomodrý svět a knihy Josefa Havla Nikdy se nevzdávat. Zemřel 11. května 2013.

OLDŘICH PECHAL ( ⃰ 12. 5 1913)

foto Wikipedia Commons

Československý voják, účastník zahraničního odboje, velitel paravýsadku Zinc, popraven nacisty. Oldřich Pechal se narodil 12. května 1913 v Osvětimanech. Po maturitě vystudovat důstojnickou školu a sloužil v armádě. Po okupaci Československa v roce 1939 emigroval přes Polsko do Francie, kde vstoupil do Cizinecké legie. Do bojů o Francii ale nezasáhl. V Británii byl zařazen ke kulometné rotě a 1940 povýšil do hodnosti nadporučíka pěchoty. Přijal nabídku k výcviku pro plnění zvláštních úkolů, ve Skotsku absolvoval speciální parašutistický výcvik, poté kurzy šifrování a dešifrování a konspirační výcvik. Stal se velitelem výsadku Zinc, který měl být 28. března 1942 shozen v oblasti Chřibů, ale celá skupina byla vysazena nedaleko Gbel na Slovensku. Pechal byl při přecházení hranic chycen hlídkou, ale podařilo se mu uprchnout. Bohužel při tom ztratil padělanou legitimaci, přes níž gestapo brzy zjistilo jeho pravou totožnost. Několik dní unikal zátahům gestapa, ale nakonec s přispěním konfidentů byl 2. června 1942 zatčen a odvezen do Kounicových kolejí v Brně. Výslechy, při nichž byl krutě mučen, trvaly několik měsíců, přičemž vůbec nevypovídal a statečně odmítl všechny nabídky ke spolupráci. Mezitím byli popraveni Pechalovi rodiče, sourozenci a příbuzní. Oldřich Pechal byl nakonec odvezen do koncentračního tábora Mauthausen a zde 22. září 1942 popraven oběšením. Po válce byl povýšen na kapitána pěchoty a následně na štábního kapitána pěchoty in memoriam. V roce 2007 mu byla na budově gymnázia v Kyjově odhalena pamětní deska.

STANISLAV MAŠEK († 13. 5. 1943)

foto sbírka Eduarda Stehlíka

Československý voják, účastník protinacistického odboje, plukovník GŠ in memoriam. Stanislav Mašek se narodil 30. srpna 1898 v Plzni. V době 1. světové války byl odeslán na ruskou frontu, bojoval také na italském bojišti a válku zakončil ve Francii. Po návratu do Prahy vojákem již zůstal a dodělal si potřebné vzdělání včetně Válečné školy v Praze. Působil v různých vojenských funkcích u pěšího pluku, také u střeleckého pluku, v pluku útočné vozby apod., a to víceméně po celé republice. V lednu 1937 se stal referentem všeobecné skupiny 3. oddělení Ministerstva národní obrany – hlavního štábu v Praze. Po nuceném odchodu z armády v roce 1939 začal zpravodajsky pracovat ve skupině vládního rady dr. Zdeňka Schmoranze proti Němcům. V souvislosti s rozsáhlým zatýkáním v řadách tiskových důvěrníků přišlo gestapo na konci srpna 1939 i na jeho stopu. Vzápětí byl zatčen a prošel celou řadou věznic jak na území protektorátu, tak i přímo v Německu. Při soudním procesu v Berlíně byl odsouzen k mnohaletému trestu odnětí svobody. Konce války se však nedožil, 13. května 1943 podlehl v koncentračním táboře Sutthof poblíž Gdaňska útrapám způsobeným dlouholetým vězněním. Po skončení války byl major Stanislav Mašek vyznamenán prezidentem Československým válečným křížem 1939 in memoriam a posmrtně povýšen do plukovnické hodnosti.

JOSEF KAREL MATOCHA ( ⃰ 14. 5. 1888)

foto archiv

Arcibiskup olomoucký a metropolita moravský, perzekuován komunisty. Josef Karel Matocha se narodil 14. května 1888 jako páté dítě rolníka v Pitíně. Měl přirozené vlohy ke studiu, a tak studoval nejdřív na gymnáziu v Uherském Hradišti a po roce na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. Rozhodl se stát knězem a pokračoval ve studiích na teologické fakultě v Olomouci, odkud byl vyslán na Gregoriánskou univerzitu do Říma. Zde roku 1911 získal doktorát filozofie, v roce 1914 byl vysvěcen na kněze a o rok později dosáhl hodnosti doktora teologie. Poté působil jako profesor na bohosloveckém učilišti v Nitře, roku 1923 se stal suplentem na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci a od roku 1931 zde přednášel jako řádný profesor křesťanskou filozofii a spekulativní dogmatiku. V letech 1934-1935 a 1938-1939 byl také děkanem fakulty. V březnu roku 1948 jej papež Pius XII. jmenoval arcibiskupem olomouckým. Úřad však mohl vykonávat pouze do Velikonoc v roce 1950, kdy byl nezákonně internován a izolován komunistickou státní mocí ve svém bytě v arcibiskupském paláci. Jeho spolupracovníci byli zatčeni a uvězněni. Arcibiskup Matocha nesměl vycházet ze své rezidence a byl neustále pod dozorem příslušníků StB, kteří mu nedovolili ani číst noviny nebo poslouchat rozhlas. Občasné procházky mu byly povoleny pouze po zahradě arcibiskupského paláce, ke kterým ale vždy svolení nedostal. Arcibiskup ThDr. PhDr. Josef Karel Matocha zemřel 2. listopadu 1961 na nedostatečnou lékařskou péči, kterou mu StB odpírala povolit, pohřben je na hřbitově v rodném Pitíně. V roce 1999 mu prezident ČR Václav Havel in memoriam udělil Řád T. G. Masaryka I. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.

Připravil MARTIN VACEK