Velitel Pražského povstání se před vojenským soudem dozvěděl, že umožnil odchod vlasovců, líčí badatel
Pár dnů po skončení 2. světové války bylo třeba začít ohýbat události tak, aby vyhovovaly především Sovětskému svazu a našim komunistům. Dlouhá desetiletí se pak hlavně ve školách učilo o Rudé armádě, za všechno dobré mohli komunisté a za to špatné ti ostatní – stejně to bylo v líčení historie kolem Pražského povstání, konce války a uzavřením dohody o kapitulaci nacistů.
Už 31. května 1945 napsal sovětský diplomat v Československu Valerian Alexandrovič Zorin ve své nótě: „Česká národní rada nemůže požívati důvěry velitelství Rudé armády ani důvěry československé vlády.“
„Ale ještě o několik dnů dřív, respektive 11. května dal Zorin pokyn, aby se České národní rady zbavili,“ popisuje badatel Jiří Padevět.
Česká národní rada sdružovala domácí odbojové organizace a „o jejím ustavení se jednalo od konce roku 1944. Ovládala spíš levicovou část odboje, a to v Praze a ve střeních Čechách. Ale byl to politický a nikoli vojenský či povstalecký orgán,“ vysvětluje. „Vojenská část pak byla založena pod vedením parašutisty z Anglie kpt. Jaromíra Nechanského a současně byl vojáky ustanoven i štáb pod vedením generála Karla Kutlvašra.“
Pražské povstání začalo už 4. května, kdy zaměstnanci pošt a železnic odstraňovali nápisy. Pak se začaly objevovat československé vlajky, až 5. května ráno posluchači z rozhlasu slyšeli hlasatele Mančala s jeho dnes pověstným: „Je sechs hodin.“ Tehdy začal rozhlas vysílat česky. Tím ale nic nekončilo, naopak začal boj o Prahu.
Česká národní rada vydala prohlášení, podle kterého se stala zmocněncem tzv. Košické vlády, a přebrala moc vládní a výkonnou. Správou Prahy byl pověřen komunista Vacek, vojenské velení povstání bylo ale složitější.
Krizový den
„8. květen byl velmi kritický: Prahu vojáci opustili, přitom na ni útočilo několik bojových skupin Waffen-SS – a ti si opravdu nebrali servítky,“ říká historik.
Prahu tak bylo potřeba chránit před dalšími útoky, takže právě toho samého 8. května vyjednali dva generálové kapitulaci: za československou stranu to byl generál a pilot Karel Kutlvašr, za německou generál a velitel wehrmachtu v Praze Rudolf Toussaint.
Podmínkou pro německou stranu bylo zastavení palby a bezpodmínečná kapitulace, nacistické jednotky pak měly mít možnost odejít na Západ.
Dle Jiřího Padevěta byla kapitulace výhodná pro obě strany: „Toussaint si uvědomoval, že Rudá armáda je na krok od Prahy, a generál Kutlvašr věděl, že pokud by pokračovala činnost nacistických jednotek, bezpochyby by bylo zničeno celé centrum Prahy, o život by přišly desítky možná stovky civilistů.“
Vyvlékl ruku z pouta a utekl z cely smrti. Zapomenutý příběh odbojáře Maryšky
Číst článek
Nejen kritická slova Valeriana Zorina, také první pietní akce po válce vynechávaly skutečnost, že západní a jihozápadní Čechy osvobodila americká armáda.
Začaly se psát publikace oslavující pouze Rudou armádu a hlavně komunisty. Terčem kritiky se stalo i Pražské povstání, které vzniklo aktivitou „zdola“, tedy lidí samotných, a ne pod velením komunistů a pokynů Sovětského svazu.
Kritický byl náhled na jednotlivé osobnosti, které byly v tom lepším případě vymazány z historie, v tom horším skončili ve vězení a na popravišti.
Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, jestli byla pražská kapitulace po válce zneužita, host pořadu badatel Jiří Padevět odpovídá: „Zcela jistě byla. Dobrou definicí je obvinění, které si vyslechl v květnu 1949 velitel Pražského povstání generál Kutlvašr před vojenským soudem: Do velení všelidového povstání se vnutil, aby co nejvíce snížil význam Rudé armády. Umožnil také odchod nacistickým jednotkám a vlasovcům do amerického zajetí, aby mohly být zapojeny do bojů proti Rudé armádě.“
Víc si poslechněte v audiu pořadu Jak to bylo doopravdy Ivany Chmel Denčevové.
