Od dětství hrával baseball a byl v něm dobrý. Ostatně působil v týmu, který v Česku neměl konkurenci. Jeho kariéra se ale otočila o sto osmdesát stupňů poté, co v něm na střední škole propukla vášeň k umění. A pak už nebylo cesty zpět. Adam Jílek na malování obrazů postavil své živobytí a dnes malby zpravidla zvířecích tváří prodává do celého světa, na baseball ale nezapomíná. „Sledoval jsem kluky na mistrovství, byl to úžasný zážitek. Měl jsem tam i pár bývalých spoluhráčů. Kdo ví, možná bych hrál s nimi, vášeň jsem ale našel jinde,“ říká v rozhovoru.

Nejprve jste hrál baseball, pak jste pálku takříkajíc pověsil na hřebík a vrhnul se do světa umění. Jak jste se vlastně k baseballu dostal?
Hrát jsem začal díky staršímu bráchovi. Když jsem viděl, že hraje, chtěl jsem to po jeho vzoru také zkusit, a tak mě rodiče někdy v sedmi letech přihlásili do oddílu. Do baseballu jsem se hned zamiloval, líbilo se mi na něm úplně všechno – od hřiště přes dresy až po pálky. Tehdy jsem hrával za SK Krč Altron, dnešní Eagles Praha, kde jsem hrál na pozici catchera, ale někdy i na třetí metě.

Baseball mě naplňoval a bavilo mě na něm i to, že je to v Česku stále netradiční sport. S nadsázkou můžu říct, že jsem se díky němu cítil jako nějaká celebrita, protože kdykoliv, když jsem někomu řekl, že hraju baseball, vyvolalo to zájem. (smích) Nebyl to ale pochopitelně jediný důvod, proč jsem u tohoto sportu vydržel – v týmu jsme měli skvělou partu kluků, co držela spolu a byla téměř neporazitelná.

Takže se vám dařilo? Proč jste ale nakonec baseballu přece jen zanechal?
Na klubové úrovni jsme vyhrávali každý zápas, několikrát se nám navíc podařilo vyhrát i mistrovství republiky. Pak ale přišlo přemýšlení nad výběrem střední školy – a to mnohé změnilo. Šel jsem totiž na Střední uměleckou školu Václava Hollara, pořád jsem ale věřil, že na baseball budu mít dostatek času. Byl to ale dost naivní plán. Škola sice nebyla tak náročná, co se teoretické výuky týkalo, ale naopak ta praktická část brala hodně času.

Lekce figurální kresby, malby a dalších odborných předmětů byly vždy po třech hodinách, škola se navíc kolikrát táhla až do pozdního večera. Kresbou jsem tak trávil hodiny denně, na druhou stranu jsem ale díky tomu objevil nový, pro mě dosud neznámý svět, který mě lákal a ve kterém jsem se dobře cítil po stránce talentu. Baseball tak musel jít stranou.

Sport už nebyl prioritou. Ale držíte stále krok s českým baseballem, byť jste se vydal do jiných vod? Sledujete ho a fandíte?
Jasně, ostatně jsem se mu věnoval dlouhé roky, nejde jen tak přepnout a sport, který jste tak miloval, úplně přestat sledovat. Fandil jsem našim i během nedávného mistrovství světa World Baseball Classic, to byl úžasný úspěch, jen mě mrzelo, že jsem tam nemohl být osobně, protože ta atmosféra musela být úžasná. Myslím, že naše účast dostala baseball více na mapu českých sportů.

Vaší aktuální vášní je malba. Jak se takový přerod z jedné zcela odlišné věci do druhé stane?
No, on ten přechod zase nebyl tak rychlý, jak si možná myslíte. Nebylo to tak, že bych odložil baseballovu pálku, sedl za stojan a maloval rovnou obrazy. Než jsem se naučil různé základy řemesla a další postupy, uplynula nějaká doba. Nejprve jsem si musel zvyknout, že to, co dělám, bude fyzicky vidět.

Malujete především zvířata, která mají zčásti jakési lidské vlastnosti. Proč jste se rozhodl zrovna pro tento styl?
Těch faktorů je víc, ale mezi ty hlavní patří určitá svoboda a odlehčenost v tom, co chci zrovna znázornit – ne vždy jde o lehká témata nebo pozitivní lidské vlastnosti, spíše naopak. Zvířata jsou často vnímána jako křehká, neposkvrněná negativními lidskými vlastnostmi, jako jsou třeba zášť, zlo nebo závist.

Skrze zvíře, především jeho tvář, dokážu tato témata předat mnohem stravitelnější formou, odlehčeně, často s humorem a nadsázkou. Význam díky tomu zůstane i trochu skryt. Dovolují mi také hrát si s dvojsmyslem. Mým cílem není divákovi naservírovat a vnuknout svou myšlenku, se kterou jsem obraz maloval – jsem rád, když si každý vyloží obraz po svém.

Kde se pro něj inspirujete?
Inspiraci beru všude kolem sebe. Jde jak o osobní zážitky, tak i mé pocity ze společnosti, která se značně rozděluje. A také absurdity a nesmyslnosti lidí a jak dobří jsme v opakování chyb z minulosti, například válečných konfliktů. Teď jsem zmínil spíše samá negativa, i když v mé tvorbě se snažím většinou o opak. Zmíněné myšlenky a náměty se snažím ztvárňovat v jakési nadsázce a s humorem. Snad se mi to, díky zvířatům jako ústřednímu prvku, daří.

Na jaké dílo jste nejvíce hrdý?
Mám to spojené s myšlenkami a pocity, které jsem v době tvorby konkrétního obrazu měl a prožíval. Nevím, jestli hrdý je to správné slovo, ale mám hezké vzpomínky na studium na AVU u profesora Zdeňka Berana a na obrazy, které jsem pod jeho vedením a vlivem namaloval.

Byly temnější a expresivnější. Často v nich byly ústřední prvky inspirované právě baseballem. Nebo portréty mých blízkých. Obrazy stále mám a nerad bych je prodával. Myslím, že je nikdy neprodám. To pouto je velmi silné.

Vaše vlastní obrazy ale standardně prodáváte. Živíte se pouze uměním?
Ano, ono to jinak nejde. Člověk do toho musí skočit po hlavě. Dříve jsem dělal i různé grafické práce, ale bohužel pak nebyl čas na vlastní tvorbu. Občas mám ale nějaké zakázky, které jsou zajímavé. Naposledy jsem maloval se spolužákem obrovský mural pro jeden nejmenovaný pivovar, který měl deset krát pět metrů. V posledních letech se zakázky snažím pečlivěji vybírat s ohledem na jejich časovou náročnost, atraktivitu i poptávajícího.

Máte i nějakou vyhraněnou cílovou skupinu zákazníků?
To asi nemám. Mé obrazy například vlastní lidi, kteří investují do umění, několik významných českých sběratelů nebo miliardářů, ale i lidé, kterým se má tvorba „pouze“ líbí bez spekulativních či sběratelských záměrů.

Umění bylo v minulosti pouze pro bohaté, což se v dnešní době značně proměnilo a jde spíše o vztah k umění a obrazům jako takovým. Mé obrazy vlastní i několik absolventů vysokých škol, začínajících lékařů, právníků nebo lidí dalších běžných povolání, kteří si na koupi mé tvorby ušetřili.

Kolik si tak jedním obrazem v průměru vyděláte? A vyplácí se vám to v kontextu času, který na tvorbě strávíte?
U realistické malby to přece jen není tak atraktivní jako u abstraktní tvorby nebo jiného výtvarného projevu. Realismus nějaký čas trvá, tam to bohužel (nebo bohudík) nejde nijak zkrátit. Nebo v přívalu nějaké inspirace rychle nahodit. Navíc těch obrazů nenamaluji za rok tolik – asi tak dvacet, záleží ale, o jaký formát jde.

Co se týče ceny, tam hraje roli právě velikost formátu. Menší verze do jednoho metru se pohybují okolo 50 tisíc korun, větší, dvoumetrové formáty stojí i přes 200 tisíc. Takových jsem už namaloval zhruba deset. Tam je pak doba realizace od samotné přípravy kresby, napnutí plátna a tak dále dva až tři měsíce. I když ne samozřejmě čistého času.

Chápu tedy správně, že prodáváte vlastní obrazy, které vycházejí z vaší iniciativy, ale pak si vyděláváte i prací pro firmy, od kterých dostanete zadání?
Zakázky byly a jsou nedílnou součástí umění. A ani já se jim nebráním, jen musí korespondovat s tím, co dělám, ale to je asi jasné. S tím zadáním je to různé. Většinou jde však jenom o velmi obecné věci typu o jaký rozměr by mělo jít, kde obraz bude pravděpodobně viset, pro koho je, občas upřesnění barvy. Na základě toho připravím několik skic, mých vlastních nápadů a společně to pak s klientem ladíme. Nemaluji čistě jenom představu cizích podle jasně stanoveného zadání co, kde nebo jak.

Často umělci vašeho rázu spolupracují s jinými kolegy z branže. Máte někoho takového nad rámec klasických komerčních zakázek?
Spolupráce mám rád. Jsou vystoupením ze stereotypu a daří se mi díky nim občas překročit hranice klasické malby a komfortu, což je fajn. V minulosti jsem spolupracovat například s přední módní návrhářkou Beatou Rajskou, se kterou jsme připravili kolekci šatů s mými motivy – a která byla slavnostně uvedena na přehlídce během karlovarského filmového festivalu.

Spolupřipravoval jsem také samostatnou dobročinnou výstavu pro boj za lidská práva ve spojení s organizací Art for Amnesty. Aktivně se snažím zapojovat i do charitativních projektů. Jedna výstava přispěla na pomoc psímu útulku Dogpoint a naposledy jsem realizoval charitativní výstavu ve spolupráci s Taťánou Kuchařovou pro její nadaci Krása pomoci.

A kdybyste na závěr mohl srovnat úsilí, které věnujete malování a které jste věnoval baseballu… Co je – v uvozovkách – jednodušší?
Baseball je týmový sport. Úsilí do hry vložené a následný výsledek jsou odrazem všech hráčů v týmu. Zatímco na malování jsem sám. Nemá vás kdo podržet nebo pomoct, když máte zrovna blbý den. Tady to za mě nikdo nenamaluje.

Těžko se tyto dvě odlišné věci srovnávají, ale na baseballu nebo na jakémkoliv sportu je krásně vidět to, že úsilí, jaké do toho dáte, se vám vrátí. Myslím například vyhraný zápas, turnaj a podobně. Výsledek je jednoznačný. Buď jste vítěz, nebo ne, nic mezi tím neexistuje. Zatímco v umění připravujete výstavu několik měsíců nebo i let. Výsledek není tak jednoznačný a je čistě subjektivní.