Nevšední příběh čarostřelce Dolfiho. V Chile pomohl ke světovému stříbru a za pár let ho režim vymazal

I po letech pobaveně vzpomínal, že když si našteloval míč na penaltový puntík a ohlédl se za sebe, všichni parťáci byli otočení zády. „Neměli na to nervy," vyprávěl Scherer o jednom z nejdůležitějších momentů svojí pestré kariéry.

Řeč je o semifinále mundialu 1962 a penaltě, která podtrhla vítězství 3:1 nad Jugoslávií a pro podceňovanou československou partu znamenala vstupenku do bitvy o zlato s Brazílií. Scherer se blýskl i ve čtvrtfinále proti Maďarsku, ve 13. minutě se postaral o jediný gól.

„Dolfi vystřelil z takové poloviční otočky, ani nebyl čelem k brance. Maďaři byli vzteky bez sebe," popsal během loňské připomínky šedesátého výročí nejmladší ze žijících „Chilanů" Václav Mašek. První květnový pátek může zvednout telefon, zavolat Schererovi na Azurové pobřeží a pogratulovat k polokulatinám. A třeba i zavzpomínají na památný šampionát, kam Čechoslováci odjeli jako outsideři a chudí příbuzní s příšerným ubytováním ve staré haciendě daleko od civilizace.

Elegantní kanonýr Scherer, rodák ze slovenského Martina, měl už v sedmadvaceti na kontě 100 ligových gólů, tleskalo se mu na štacích v Bratislavě i Košicích. Po třicítce směl odejít do Nimes, města na jihu Francie s památkami z římských časů.

Když se po vypršení smlouvy zkraje sedmdesátých let vrátil domů, stereotyp v účtárně strojírenské fabriky se mu rychle začal zajídat. „Stačilo ráno přijít jen o trochu pozdě a hned jsem měl malér," vzpomínal s hořkostí v hlase.

Emigroval zpátky do Francie, oženil se s lékařkou Nadiou a v Avignonu provozoval bar. Scherera v Československu za trest škrtli z fotbalové historie, stejně jako dalšího vicemistra světa z dvaašedesátého Josefa Kadrabu, jenž ještě před srpnovou invazí legálně odešel do Vídně a už tam zůstal. Střelci z chilského semifinále pro komunistický režim neexistovali.

Revoluce je do statistik vrátila a oba se sešli třeba na galavečeru ke Sportovci roku 2012, kde je uvedli mezi české sportovní legendy. Tenkrát žilo ještě dvanáct vicemistrů světa, dnes je jich bohužel už jen pět. O Schererovi a sparťanské legendě Maškovi jsme už mluvili, Josef Jelínek pořád chodí na domácí zápasy druholigové Dukly a Jan Lála do Edenu na svoji milovanou Slavii.

A Jozef Štibrányi, přezdívaný Vasil? Žije kousek od Trnavy a doma si nostalgicky opatruje uschlý drn ze stadionu ve Viňa del Mar, kde dal vítězný gól v prologu se Španělskem a nastartoval senzační cestu za stříbrem.