Jak Slavia dobyla Letnou

Slávisté vyhráli po skvěle odehraném fotbalovém představení na stadionu Sparty 2:0 a počtvrté v Trpišovského éře uchvátily domácí pohárovou trofej, MOL Cup. Na rozdíl od nedávného ligového derby, absolvovaného kvůli chřipkové epidemii v poslepované sestavě (3:3), byli tentokrát na výši nejen takticky, ale taky herně. Povolili sparťanům jedinou gólovou šanci, v níž jinak velmi dobrý Karabec přestřelil branku, a jednou jim pomohla paní Štěstěna, když míč putoval po brankové čáře gólmana Koláře, ale nepřelezl ji.

Červenobílí měli gólových příležitostí víc, ty naprosto tutové, už před vedoucím gólem, zahodili Traoré a Jurečka. Bývalý útočník Slovácka vzorně napadal sparťanskou rozehrávku, on byl první překážkou v tom, aby Sparta mohla v klidu rozvinout útočnou akci, přidali se k němu i ostatní slávisté, a tak z jindy plynulé sparťanské kombinace zbyly cáry a v obraně se rodily fatální chyby. Bylo jen otázkou času, kdy sešívaní zmatkující soupeřovu obranu pokoří. Povedlo se to Douděrovi, paradoxně nádhernou střelou zdálky poté, kdy Ladislav Krejčí nedokázal odvrátit slávistický centr do bezpeční, naopak hlavou míč naservíroval Douděrovi, který – jinak nespoutaně rtuťovitý jedinec – zklidnil tělo a nártem se do míče ladně opřel. Byl to nádherný gól! Před druhým tentýž hráč načechral míč před sparťanskou branku, kde se stopeři Vitík a Panák při vlastním gólu málem potloukli! A kdyby nebyl van Buren zbrklý v koncovce, mohla Sparta dopadnout ještě hůř…

Musím opakovat, co jsem napsal po nedávném derby: sparťanský kouč Brian Priske se teprve učí, jak to chodí v podobných vyhrocených zápasech. Nemá v nich ani zdaleka tolik zkušeností jako Trpišovského realizační tým, který prošel mnoha bitvami v evropských klubových soutěžích a ve všech čtyřech finálových zápasech domácího poháru (a v pátém proti Trnavě v Česko-slovenském poháru) slavil zasloužený triumf. Priske věděl, jakými zbraněmi bude Slavia válčit, ale nedokázal najít recept, jak boji vnutit svůj scénář. V poločase změnil rozestavení, ale k lepšímu výkonu to nevedlo, naopak jeho mužstvo inkasovalo oba góly. Bez zraněného Čvančary bylo méně nebezpečné v útoku; Kuchta si proti skvělému Ogbuovi nekopl a Haraslínovi, jak se zdá, odešla herní forma.

Na atmosféře zápasu bylo zřejmé, že na rozdíl od posledního ligového derby neměla Sparta v hledišti převažující podporu, neboť FAČR, pořadatel finále MOL Cupu, musel vstupenky rozdělit rovnoměrně mezi oba tábory. Také v ochozech vyhráli slávističtí příznivci; měli působivější chorea a bylo je víc slyšet. S posledním hvizdem velmi dobrého rozhodčího Černého začali sparťané tribunu opouštět, při dekorování nového majitele poháru a děkovačce červenobílých svým podporovatelům byla druhá polovina hlediště liduprázdná, což jasně dokumentuje nekulturnost sparťanských fandů a jejich neúctu k soupeři.

Vskutku, pohled na tribuny nemohl líp symbolizovat dobytí Letné odvěkým rivalem, který byl v 50. letech z jiné části Letenské pláně vyobcován do vršovického Edenu komunistickými vůdci Československa, aby nenarušoval panorama s obludnou sochou generalissima Stalina.

Za týden proběhne už třetí derby v krátké době, opět na Letné. To bude jiná kapitola, pro Slavii ta nejtěžší; do ligové nadstavby jde z poloviny vlastní vinou (doma s Hradcem Králové 1:1) a z poloviny neskrývanou přízní rozhodčích ke Spartě (darovaná penalta na Slovácku a charitativní akce madam Adámkové u VAR v Liberci) s dvoubodovým mankem. Tentokrát bude v derby favoritem, a to je ošidné. Lze sice předpokládat, že o mistrovském titulu se může rozhodnout v jiných zápasech, nicméně dva body jsou dva body – Sparta má k ligovému prvenství blíž. Využije toho?