Má uši jako králík, nos jako prase a ocas podobný klokanovi. Na lysé kůži má sotva pár chloupků a moc se mu od maminky nechce. Přesto si mládě hrabáče kapského z olomoucké zoo musí na zvídavé zraky zvykat, druh totiž chová jen přes dvacet zoologických zahrad napříč celou Evropu.
„A jen sedm zahrad tyto savce odchovává. Když se podaří odchovat mládě, je to malý zázrak,“ usmívá se mluvčí Zoo Olomouc Iveta Gronská.
V Česku se hrabáč vyskytuje ještě v pražské, plzeňské a královéhradecké zoo. Malý olomoucký hrabáč zatím nemá jméno, protože zoologové ještě neznají jeho pohlaví.
„Pokud je to sameček, varlata má v břišní dutině, takže to v tuto chvíli nejde poznat,“ vysvětluje před výběhem Gronská.
Samička Nyota se alespoň vyběhne nabaštit moučných červů, pak se vrací ke svému potomkovi. Je o poznání větší, dospělý hrabáč může vážit až šedesát kilo.
„A taky pěkně neohrabaná,“ přidává zooložka Libuše Veselá. „Hrabáči jsou jako sloni v porcelánu. Nedívají se, kam lehají, když hrabou, vůbec je nezajímá okolí,“ popisuje. Samice by prý mohla klidně mládě zalehnout či poranit.
I proto na mládě hrabáče dohlíží speciální tým. V prvních dnech se matce přikládalo pouze na napití a měřila se mu teplota.
„Je to práce, která začínala ve čtyři ráno a končila po půlnoci. Mládě se muselo olejovat, vážit, krmit,“ přibližuje Veselá. Starostlivá práce zoologů se, zdá se, vyplatila. Od 8. dubna nabralo mládě z původních 1 500 gramů na pět a půl kilogramu.
I tak je ve výběhu bez otce. „Ten náš je sice hodný, ale je obvyklé, že samci koušou samicím vemena nebo jim odsávají mléko, proto jsme je separovali,“ říká Gronská.
Rozdělování zatím potkává každou noc i mládě a matku. „Ve volné přírodě hrabáči fungují tak, že v noci chodí matka na lov termitů a mládě zůstává samo, to se snažíme simulovat i u nás,“ vysvětluje zooložka Veselá.
Nedělní mládě velblouda je už ve výběhu
Veselá je i situace na druhé straně zoo ve velbloudím výběhu. Tam se v neděli narodilo mládě Malores. Již předtím navíc velbloudí rodinku rozšířila dvě mláďata Elori a Teloren, která přišla na svět 18. a 24. března.
„Samec Lorenzo napářil tři samice, nepředpokládali jsme to. Ale je to tři roky, v podstatě je stále nový, asi se mu daří,“ pochvaluje si vedoucí zimoviště afrických zvířat v olomoucké zoo Pavel Vidlář, zatímco se o něj tře Elori. „Umí i kopat. A plive,“ upozorňuje mluvčí Gronská.
Velbloudi momentálně příliš pohlední nejsou, v tomto ročním období se jim mění srst, která je pro ně kvůli přežití na poušti důležitá.
I zde se zatím musí obejít bez přítomnosti samce, který je taktéž z bezpečnostních důvodů v jiném výběhu. Lorenzo k překvapení zoologů oplodnil i osmadvacetiletou samici Elišku, která přivedla na svět první březnové mládě. „Už je to v podstatě babička. Velbloudi se dožívají zhruba třiceti let,“ vypočítává Vidlář.
Velbloudí chov datuje olomoucká zoo již do roku 1958. Bez vody vydrží až dva týdny, neboť jejich tělo toleruje až třicetiprocentní ztrátu tekutin.
I informace z kultovní scény filmu Pelíšky je pravdivá. „Velbloudí exkrement skutečně hoří. Je totiž tak dokonale zbaven vody, že je možné jej použít k rozdělání ohně,“ uzavírá Gronská.
