1079. schůzka: Mistr secese

Navíc ještě stylem a prostředky, které měly s takzvanou modernou či avantgardou máloco společného. Alfons Mucha si přál být (jak to sám napsal) „hystorickým básníkem“ (s ypsilonem po há).

A skutečně se jím na stará kolena ve Slovanské epopeji stal. Ovšem nimbus nesmrtelnosti mu přineslo krátké období na zlomu 19. a 20. století, kdy se podstatnou měrou podílel na zrodu takzvané secese. Stal se jejím symbolem, ba ztělesněním. Na místě činu, ve Francii (v Paříži obzvláště) se místo termínu secece užívalo buď pojmu art nouveau, tedy nové umění, nebo častěji dokonce přezdívka le style Mucha (Muchu četli Francouzové „Müša“).

Ivančický rodák, který v tomto moravském městě přišel na svět 24. července roku 1860, byl čtvrtým dítětem soudního zřízence Ondřeje Muchy (celkem se mu narodilo šest dětí). Alfonsův příchod na svět se udál v zadním traktu ivančické soudní budovy, která sousedila s věznicí.

V blízkém kostele byl pokřtěn jmény Alfons Maria. Prý kreslil ještě dřív, než se naučil chodit. Na krku měl přivázanou namísto klíče od domovních dveří barevnou tužku. Jakmile ji ztratil, spustil křik.

„Byl to hošík zvídavý,“ vzpomínala na něj jeho sestra. „Chodíval se dívat na malíře pokojů, jak zdobí místnosti tehdy módními ornamenty. Často stával před dílnami hrnčířů … Nejvíce se však těšil, když cukráři chystali pečivo na jakubskou pouť. Na poutích totiž zdobil barevným cukrem, který vymačkával z plátěného kornoutu, perníková srdce a husary i panny všelijakými ornamenty, ozdobným písmem pak na ně psal veršíky a věnování.“

Jeho dětský svět se však neskládal jenom z barev a tvarů, ale i ze zvuků a tónů. Už v osmi letech zpíval na kůru, a o tři roky později se maličký školák svým zpěvem živil v brněnském chrámu na Petrově (aby mohl studovat gymnázium). Doporučil ho tam hudební skladatel Pavel Křížkovský.

Působil jako zpěvák a časti i jako sólista také v klášterním chrámu Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Daleko od domova, tváří v tvář životu a jeho nelítostným povinnostem. Ve dvanácti letech. Jak běžel čas, bydlil Alfons v Brně v domě, který obývali i bratří Mrštíkové.

Záškolák a špatný soudní písař

Studentské začátky Alfonse Marii Muchy nebyly nikterak oslnivé. Ze Slovanského gymnázia v Brně ho vyloučili kvůli záškoláctví, opomíjení bohoslužeb i nevalnému prospěchu – slušné známky měl jenom z kreslení a zpěvu.

Pak přišlo na řadu temno. Tak nazýval on sám svoje působení u okresního soudu v Ivančicích. Dělal tam písaře. Jeho syn Jiří na něj prozrazuje, jak skládal na jednu hromádku dopisy otevřené a čtené, na druhou neotevřené a nečtené, a obě potom ukládal na místa, kde nejméně překážely – obyčejně na skříně. Protože byl celkem malé postavy, zmizely z dohledu na rok… na dva… na pět i deset let, než je někdo docela jiný nalezl. Nezodpovězené, zapomenuté, neotevřené.

Kvůli tomu však od soudu nevyletěl, to bylo kvůli jiné záležitosti. Jednou přivedli do soudní síně rodinu Cikánů (tehdy se jim tak říkalo). Pan písař Mucha měl napsat jejich nacionále, ale on do patřičných kolonek namísto toho jednoho po druhém nakreslil. Tím skončila definitivně jako kariéra ve státních službách.

Mladému Alfonsovi tehdy nebylo ještě ani dvacet. Kudy vedla jeho cesta na výsluní mezi pařížské umělce? Byla ještě velmi dlouhá a členitá. Její podrobnosti se dozvíte v 1079. díle Toulek českou minulostí.