Hravost a radost vítězí
Tak například Ivan Wernisch, loni osmdesátiletý, svou novinku pojmenoval Dřevěný dort. I když novinku: Wernisch poslední roky provádí velký remix, nově komponuje šest dekád své básnické práce do nových skladeb – a sem tam přihodí fungl nágl nový kousek. Je to odjakživa v povaze jeho věci: báseň pro něj byla vždycky hra, zábava, mystifikace a fantastické dobrodružství, jakkoli na jejím rubu cenila své nabroušené zuby všecka tragédie lidského žití od počátku podnes, a možná ještě dál.
V Dřevěném dortu je Wernischův výrazový rejstřík maximálně bohatý: od aforistické miniatury po minutový román, od civilismu, staženého na samou hranu banality, až po snové, surreální přeludy. Ideálně pak všecko dohromady. Někdy máme dojem, že jsme to četli, ačkoli jsme to nečetli – a jindy zas naopak.
Jako třeba zde: „Slunce pálilo / Z domova psali, že pořád prší / Koza se prská / Mařka chodí s ostudou / Našeho Lojzíka poštípaly včely // A k tomu Lojzík připsal: / ,Můžu si nechat tvůj zavírací nůž?’ // Nebyl jsem z toho moudrej / Z nebe padali horští myslivci / Měl jsem čepici s ušima / Na čele křížek / Na zádech tele / Břízu na rameni“.
Od Wernische vede cesta k Eugenu Brikciusovi, loni taky osmdesátiletému. Oba pánové přísahají ve své tvůrčí genealogii na dada (a Wernisch pak ještě minimálně na expresionismus). Na komiku surově, neslitovně absurdní ražby. Wernisch radši ve verši volném, Brikcius pak vázaném, formálně přesně podle národněobrozeneckého modelu přelomu 18. a 19. století. Brikciusova novinka se jmenuje Dosti radosti i zlosti, a přestože v názvu se přetahují protikladné emoce, radost nakonec jasně vítězí.
Nejen v tom základním, že řeč, která se autorovi rodí rovnou v ústech, generuje překvapivě nosné obsahy – ale i v tom obecném. Brikcius jako málokdo druhý v současné české literatuře aktualizuje školu pražské německy psané literatury. Anebo ještě šíř: dělá z mýtu střední Evropy, rozdupané druhou válkou a následným stalinismem, znovu realitu. V nové sbírce jednak vyvolává klasické kumpány jako Kafku, jednak přirozeně střídá češtinu s němčinou – a když chytne slinu, pak v německy psané básni ještě zacituje v angličtině. A epitaf? „Zde leží / ve věži / ze slonoviny. // Jak smrt ví, / nemrtvý, / než jiný jiní. // Věčně živ / ve věži / krášlí dějiny.“
Bohdan Chlíbec, ročník 1963, pak tomu všemu dává korunu. Knížky sice vydává sporadicky, po devětaosmdesátém jich má na svém kontě pět (na rozdíl od Wernische, který toho vydal zhruba desetkrát tolik), ale kvantitu tady nahrazuje kvalita, intenzita, síla podání. Chlíbec je blízko všem existencialisticky zatížením směrům a stylům konce předminulého a první poloviny minulého století, od dekadence přes zmíněného Kafku po absurdní drama. A právě divadlu se nejvíc podobají texty z jeho nové sbírky Stereo. Zní to tady všecko dvakrát: jednou ve zvláštních řečových prohozech, ať je to dialog, nebo vnitřní monolog, jednou v básnivých komentářích; nádech – výdech.
Podobně jako Brikciusovi jde i Chlíbcovi hlavně o řeč, a ještě víc o dorozumění, respektive nedorozumění, zacyklené repliky, co nikam nevedou. Co ale žijí (jakkoli samy pro sebe); co v nich zanikají dávné, možná rovnou prvotní významy (jakkoli už podobně před básníkem mluvili mnozí, nejsilnějším hlasem asi Beckett). „– Podej mi hole, ať se dostanu ke stolu. / – I pro mě jsou daleko, vezmi si židle. / – Ty jsou tam taky. Daleko. / – Doufám, že se tentokrát budeš plazit s rozmyslem.“
Nakladatelství Aula je podnik totálně neviditelný. Snad je z výše řečeného trochu zřejmé, jaká je to škoda. Více světla!
