Islandský žal nad mizejícími ledovci

Magnason, autor poezie a beletrie pro děti a dospělé, není v tématu žádným nováčkem, ochraně přírody se věnují i jiná jeho díla a on se už dlouhá léta angažuje jako aktivista, například v ochraně ovzduší. Po českém překladu Truhly času, kde se děti snaží probudit spící rodiče, kteří rezignovali na záchranu světa a uzavírají se do časových schránek, se na konci loňského roku objevila i kniha O času a vodě, tentokrát určená dospělým. 

Stavem klimatu je Magnason znatelně hluboce zasažený. Ve vzpomínkách se vrací ke svým prarodičům, v jejichž životě hrála islandská příroda, speciálně pak ledovce, důležitou roli. Dva z nich trávili na expedici tamní glaciologické společnosti svatební cestu. Autor tak dokládá význam ledovců nejen pro sebe a svou rodinu, ale pro celou severskou kulturu. V posledních letech ale rychle a nenávratně mizí. O rozpuštěných velikánech vznikají smutné písně i básně. Žal ze ztráty části národní identity provází i hrozba většího sucha v důsledku úbytku vody v řekách. Tento jev se objevuje i jinde ve světě. Himálajské ledovce a řeky z nich vytékající, ty nejmohutnější na planetě, znamenají vodu pro miliardy lidí. O tomto nebezpečí mluví autor s Dalajlámou, který autorovi pomáhá příběh ztráty ledovců zajímavě rozvíjet. 

Magnason se sepsání knihy na podobné téma nejprve bránil a považoval tento úkol za záležitost vědců. Nakonec ale naznal, že prostřednictvím vědeckých zjištění si nedokážeme vážnost situace představit. Kniha je tak plná vyprávění z minulosti spisovatelovy rodiny, zejména příběhů jeho prarodičů, kteří trávili svatební cestu na ledovci se zakladateli tamní glaciologické společnosti, a čtenářstvo se často neubrání pocitu, že v některých částech sleduje rodinnou kroniku. Nicméně odbočky za krokodýly nebo Tolkienem pomáhají beletristické části držet příběh na osobní rovině. Oproti tomu rozhovory s Dalajlámou působí velmi aktuálně, vedené s novinářskou jistotou. I buddhistický duchovní vůdce změny klimatu vnímá a jeho perspektiva Magnasonovi pomáhá dotvořit znepokojivý obraz současné situace. 

Příčin klimatické krize si je Magnason vědom a neznalým čtenářům a čtenářkám je shrnuje z hlediska fyzikálního i společenského. Kombinuje tak zdánlivě nekombinovatelné: výjevy zrodinného alba Islanďanů, posvátnost krávy a nekompromisnost vědeckých predikcí. Nastiňuje také možné řešení, které vidí vedle obnovitelné energie a ústupu od fosilních paliv v dalších technokratických řešeních, například v jímání uhlíků a jeho ukládání do zemské kůry. Island patří k zemím, kde se realizují první z těchto projektů. (V této souvislosti zmiňme, že například profesor kritických studií dědictví na univerzitách v Antverpách a Bruselu Marc Jacobs nedávno v deníku The Guardian nazval tuto strategii plýtvání časem. Podle něj vkládání nadějí do technologie jímání a ukládání CO₂ zpět do půdy jen umožňuje fosilnímu byznysu pokračovat v chodu.) Vybízení k nezbytné akci, po níž volá Magnason, tak vyznívá trochu naprázdno, protože čas běží, ledovce tají a jímání uhlíku je v porovnání s jeho vypouštěním plivancem v řece. 

Autoři a autorky knih o klimatické krizi hledají naději na různých místech. Doufejme, že čtenářstvo této publikace, které prozatím klimatickou krizi jako zásadní problém nevnímalo, může být emocionálně pohnuto skutečností, že součástí rodinných historií brzy nebudou ledovce, dost možná ani sníh. A že problémy s nedostatkem vody se mohou týkat miliard lidí. A že řešení nebude tak snadné, jak se zdá při pohledu na letecký snímek geoinženýrských snů v podobě zařízení na jímání uhlíku z atmosféry a jeho ukládání do zemské kůry, jelikož současným cílem islandské firmy je do roku 2050 ukládat jedno procento vyprodukovaných světových emisí. Z ohlasů čtenářstva to opravdu vypadá tak, že kdo téma jako urgentní problém zatím nevnímal, kniha pro něj skutečně může mít zásadní význam při probouzení se do krize, které jako lidstvo čelíme a kterou jsme svému domovu způsobili.

Agni Snær Magnason: O času a vodě. Argo 2022, 328 stran.