„Hudba je nesmírná neznámá,“ říká Milan Bátor

Co pro vás znamená hudba?

Vše, co nelze říct jiným způsobem. Hudba je nesmírná neznámá. Brána k nekonečnu, první i poslední. Představte si všechnu tu hudbu, kterou lidstvo vymyslelo v prostoru a čase. Spatříte paralelní Vesmír.

Co pro vás znamená tvoření?

Tvorba je hlad. Hlad je pocit nedostatku. Máme ji v sobě jako strach, lásku i nenávist. Někdo víc, jiný míň. Spí či bdí v každém z nás.

Jak vypadaly vaše hudební začátky?

Hořkosladce. Snažil jsem se dohnat ty, co začali o devět let dřív. Jako malý kluk jsem neměl dostatek odhodlání, abych se rozhodl pro nějaký nástroj. Až mnohem později jsem pochopil, že všechny obavy a poměřování jsou zbytečné. Jsme tím, čím jsme. Se všemi chybami, které k nám patří.

Proč jste se rozhodl zrovna pro kytaru?

Byla nejblíž po ruce. Žádný jiný nástroj doma nebyl. Na kytaru hrál vždy velmi slušně můj táta a amatérsky i můj starší brácha. Důvod byl tedy naprosto prozaický. Sáhl jsem po ní ze zvědavosti, jestli to dokážu podobně jako oni.

Milan Bátor: Fantasy on Czech national anthem - YouTube

Kdo vás ve hře na tento nástroj nejvíce ovlivnil?

Prvenství má kytarista Pavel Raška, jehož bráška hraje krásně na kontrabas v Janáčkově filharmonii Ostrava, to on mne zasvětil. Od něj jsem se naučil první blues. Pavel mi otevřel dveře poznání k úžasným kytaristům, jakými jsou Phil Keaggy a John Michael Talbot. Symetrálu mého kytarového putování představují Vlasta Redl, Štěpán Rak a Michal Pavlíček z českých a moravských luhů a hájů. Z těch přespolních jsem doživotním vyznavačem celé řady mistrů, z nichž zmíním jen ty nejdůležitější: Mario Gangi, Julian Bream, Alexandr Lagoya, Jimi Hendrix, Jimmy Page, Ritchie Blackmore, Frank Zappa, Joe Satriani, Steve Vai, Slash, Chuck Schuldiner, Jerry Cantrell, ale je jich opravdu nepočítaně. V poslední době mě fascinují Tommy Bolin, Gábor Szabó, Larry Coryell i John Frusciante. Neméně si cením taky ženských interpretek, jako jsou Mária Luisa Anido, Renata Tarrago, Ida Presti… ze současných pak fenomenální Anabel Montesinos a Petra Poláčková.

Nakonec jste se vydal studovat klasickou kytaru na Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. Jaké předměty jste zde například absolvoval?

Opravdu to chcete vědět? Možná by bylo zajímavější říct něco o tom, jakou zkušenost ta škola přinesla. Bylo to jako dlouhý hluboký nádech plný neviditelného a přesto krásného vzduchu. Měl jsem štěstí na báječné kantory. Zažil jsem ještě generaci, která postupně odcházela, a byli to nejkrásnější lidé, jaké jsem poznal. Jiří Kocur, Leon Juřica, Oldřich Heřmanský, Miloš Navrátil, Vladimír Svatoš...Vzpomínky!

Následně jste pokračoval ve studiu Českého jazyka a literatury a Hudební výchovy pro střední školy na Ostravské univerzitě. Proč jste si vybral k hudbě zrovna český jazyk?

Za to může jednak moje vrozená obsese – četba a jednak můj profesor českého jazyka a literatury Tomáš Vůjtek. Od malička jsem strašně rád četl. Uměl jsem číst už při nástupu do 1. třídy. Dokázal jsem přelouskat za rok i 200–300 knih. Okolo dvanácti jsem si vyvinul takovou techniku rychločetby, která mi umožnila zvládnout třeba Tajuplný ostrov za jednu jedinou sobotu. Navíc to bylo i v rodině. Teta Božena Klímová kamarádila s autorem slavného románu Už zase skáču přes kaluže Alanem Marshallem a psala krásné básně i povídky. Bratr David je velmi produktivní básník. Všiml si toho zmíněný Tomáš Vůjtek a řekl mi něco jako: Milane, víš, muzikant může být na této škole každý, ale s tvým rozhledem bych šel za literaturou. Poslechl jsem ho, ale k muzice jsem se stejně zase vráti

Psal jste dokonce i básně. Prozradíte, jakým tématům jste se v nich věnoval?

Samozřejmě, nejsou to žádné zvláštní věci. Myslím, že je znáte dobře: strach z vlastní konečnosti, hledání smyslu života, popírání pravidel a současně dychtění po imaginární kotvě a řádu…

Během studia jste založil s bratrem, básníkem Davidem Bátorem, kulturní čtvrtletník Nové břehy. Jak vznikla myšlenka založit nový kulturní titul?

„To je ta moje pitomá záliba, strkat nos do cizích slunečních soustav“, odpověděl by vám Petr Skoumal. A já říkám, měl pravdu. Chtěli jsme se vyjádřit. Byli jsme mladá generace, starší měla časopis Protimluv či Odvrácenou stranu… Nevydrželi jsme tak dlouho jako oni, ale myslím, že se kolem nakonec sešlo dost těch, kteří se něco naučili a prorazili díky tomu dál. A to se cení!

Na Ostravské univerzitě jste absolvoval i doktorské studium Hudební teorie a pedagogiky a získal jste titul Ph.D. Jaké cesty Vám doktorské studium otevřelo?

Pomohlo mi poznat zajímavé lidi, kteří ale s doktorským studiem neměli vůbec nic společného. Tím největším byl geniální skladatel Eduard Dřízga. I kdyby celý doktorát nepřinesl nic, to, že jsem se seznámil a mohl trávit čas po boku tohoto hrozivě krásného mistra, bylo k nezaplacení. Eda, o kterém jsem napsal disertační práci, byl a je jedním z nejdůležitějších milníků mého bytí…

V současnosti učíte hrát na klasickou, akustickou, elektrickou a basovou kytaru na ZUŠ Hradec nad Moravicí. Jaký je rozdíl ve hře na jednotlivé druhy kytar?

Téměř žádný, kromě počtu strun, které jsou u baskytary v mírném deficitu. Možná některé kolegy teď trochu popudím, ale zastávám názor, že s klasickou kytarovou technikou má člověk největší pole možností.

Jaký je trend v oblíbenosti hry na zmíněné kytary?

To je přece jasné. Elektrická kytara už pár desítek let vládne světu, ale stejně s většinou dětí začínám na klasiku.

David Stypka: Skála (acoustic guitar cover) - YouTube

Jako kytarista jste uvedl na Youtube seriál Milan Bátor hraje Vlastu Redla a Davida Stypku. Proč zrovna tito dva autoři?

Protože jsou mi jejich písně a hudba velmi blízké. Redl a Stypka jsou pro mě největší konstanty česky zpívané hudby. U Redla víc v hudební rovině, u Stypky zase víc v té textové. Když to vezmu kolem a kolem, s těmito dvěma bych si vlastně na pustém ostrově i vystačil…

Roku 2020 jste vydal debutové kytarové album Milan Bátor Mario Gangi: Works for solo guitar. Čím vás zaujal právě Mario Gangi?

Tím, že celý život naplnil tím, co mě nejvíc baví. Dokázal kytaru vnímat jako nástroj klasiky, popu, folkloru i jazzu. Nejen, že byl excelentní kytarista, on tím nástrojem myslel. Jeho úpravy i vlastní skladby mají nadčasovou platnost.

Téhož roku jste založil akustické duo Dieci Corde (10 strun) spolu s houslistkou Julií Černou. Jak k tomuto nápadu a spolupráci vlastně došlo?

Náhodou. Naše děti chodí na stejnou Základní uměleckou školu, kde dodnes pracuji. Slovo dalo slovo, počáteční ironii a ostych vystřídala chuť něco si spolu zahrát. Dieci Corde se už nejmenujeme. Nechali jsme těch deset strun viset na vlastních příjmeních.

Působil jste v mnoha kapelách jako kapelách Nisos, Pearl Jam Revival nebo Nekuř toho tygra. Jak na spolupráci vzpomínáte?

S největší láskou a pokorou. Z každé kapely jsem si odnesl neocenitelné zkušenosti, seznámil se s řadou skvělých lidí. Nelituji ani jedné štace. Nechci také ani jednu preferovat a zveličovat její vliv. Všichni byli skvělí a já je vnímám na své cestě jako dary.

Hrajete i na další etnické hudební nástroje. Prozradíte nám, na jaké?

Rád. Hraju na krétskou loutnu a turecké outi. První má krásný zvonivý zvuk, který zní jako mořský příboj, druhý hladí, mámí a svádí současně, je totiž bezpražcový a má magickou auru. Oba mám moc rád a zahrál jsem si na ně mnohokrát s kapelou Nisos na koncertech v Turecku, Rakousku a Polsku. Krásné vzpomínky…

Co vaše skladatelská činnost?

Pro samou práci na ni nemám téměř čas. Bývaly doby, kdy jsem se vlastní tvorbě rád věnoval, dnes tak činím sporadicky. Spíše náhodou a z nečekaných erozí duše. Teď se ale blýská na časy, protože začínáme pracovat na vlastním repertoáru s Julií Černou. Těším se, co z toho vyklíčí…

Dočetla jsem se, že jste skládal hudbu i pro film a divadlo. Prozradíte nám, kde si mohou zájemci vaši hudbu poslechnout?

To jsou všechno věci, které už odvál čas. Hudbu pro amatérské divadelní soubory jsem psal dávno a byla to typicky užitková záležitost, která se líbila a splnila svůj účel. Necítím potřebu se k ní vracet. S filmem jsem spolupracoval jen letmo, většinou jako spoluautor nebo interpret. Opět se jednalo o snímky spíše lokálního regionálního dosahu. Hezký byl ale projekt hudby k prvnímu DVD o zámku Hradec nad Moravicí. Tam jsem spřáhnul síly s fotografem Milanem Mainušem. To byl báječný člověk a ta hudba mě dodnes baví.

Kromě hudební kariéry se věnujete i kulturní publicistice. Vaše recenze vyšly například v časopisech Týdeník rozhlas, Harmonie, Hudební rozhledy nebo na internetových portálech Klasika plus, Opera plus a Ostravan.cz. V čem podle vás spočívá dobře napsaná recenze?

V jediné věci. Psát tak, aby se to blížilo co nejvíc obecné pravdě, aniž bych někomu ublížil. Někdy se o umění říká, že je nesouměřitelné. Sluneční paprsky taky rozeznáme od těch měsíčních a vnímáme jejich zář jinak. A přesto pochází z jednoho zdroje. Co tím chci říct? Musíme rozlišovat, co stojí za to a čemu je dobré se vyhnout. Jinak bychom také mohli adorovat obskurnosti typu Duo Jamaha. Nelze přivírat oči před něčím, co není dobré. Jablko bez barvy a vůně taky nikdo nebude chtít.

Vlasta Redl: Dohrála hudba (acoustic guitar cover) - YouTube

Jste souběžně členem odborných uměleckých porot. Co považujete při hodnocení za nejnáročnější?

Nejnáročnější je rozhodnout se správně. Těch kritérií je totiž tolik, že z toho jde někdy hlava i srdce kolem. Jsem ovšem přesvědčen, že život není o cenách a trofejích. Smyslem mé práce je pomáhat a nebýt lhostejný k hezkým ani nehezkým věcem. Obojí patří k sobě jako láska a smrt či noc a den.

Připravujete autorské pořady Album dne a Hudební přístav pro Český rozhlas. Čemu se uvedené pořady věnují?

Jsem lovec muziky s příběhem a emočním nábojem. Baví mě, když lidé prostřednictvím hudby vyjadřují silné myšlenky. Když hledají slova, která by mne v takovém spojení nenapadla a zaujmou mne svou chytrostí, moudrostí a čímkoli nečekaným. S tím souvisí můj výběr nahrávek pro oba pořady. Snažím se v nich uvádět ve známost autory a interprety, kteří mají smysl a jejich písně nejsou vyloženě laciné a podbízivé.

Co je vaším snem?

Možná se budete divit, ale mým snem je probudit se. Nepatřím k lidem, kteří utíkají ke snům. Někdy mi připadá, že se mi sny nezdají proto, jsem si jich už tolik splnil. Ale ve skutečnosti dobře vím, že mojí útěchou a vášní je milovaná rodina, umění a práce.

Co byste doporučil začínajícím umělcům a autorům recenzí?

Začínajícím umělcům bych doporučil nevěřit recenzím (alespoň těm, které přehnaně chválí nebo vysloveně zraňují) a pracovat na sobě až do roztrhání těla. Autorům recenzí bych doporučil nebrat se příliš vážně a pracovat na sobě ještě mnohem víc, protože hodnotit něčí práci bez toho, aniž by člověk sám nějaký umělecký kumšt opravdu fortelně ovládal, je nesmírně obtížný úkol. A kdo v tom nevidí poslání, neměl by to raději ani zkoušet.

Kde vás mohou zájemci vidět vystupovat?

V letošním roce vyjde moje druhé sólové kytarové album s nádhernými osmnácti písněmi Beatles. Pro sólovou kytaru je geniálně upravil Mario Gangi. Kdo by měl chuť si je v mém podání poslechnout, nechť sleduje můj osobní profil na Facebooku. Všechno je v pohybu, pokud se vše podaří a deska vyjde s nástupem nového školního roku, budou koncerty v Opavě, Ostravě a Brně, možná i jinde. Sám se nechám překvapit, co mi karma nadělí…