Zámek v Trpístech dlouhá léta chátral kvůli zanedbané péči ze strany zemědělců, působení dětského domova i nezájmu porevolučních majitelů. „V posledních letech ale noví majitelé zámku a přilehlému parku vdechují jeho zašlou slávu. Vidět to bylo při mimořádné prohlídce jinak nepřístupného objektu,“ říká Pavel Vaculík.
K vidění byly i potomky původních vlastníků mimořádně zapůjčené vystavené rodinné exponáty, doklady a další předměty. Jedinečné nástolce a jídelní sady, osobní soubor dámských toaletních potřeb, erby, porcelán a desítky unikátních fotografií dobových i současných.
Diplom za vzornou práci od Státních lesů
„Naprosto neuvěřitelným a zcela novým poznatkem však pro mne bylo z vystaveného diplomu zjištění, že inženýr Rudolf Kubinzky zůstal v Československu i přes záhy si režimem uvědomělý přehmat a paradoxní právní renonc, kdy mu po válce Trpísty nejdříve navrátili, ovšem zase rychle ukradli a ihned zpět vyvlastnili,“ vypráví Vaculík.
Na onom diplomu mu Státní lesy Plzeň, závod Teplá, vyslovují v roce 1972 při jeho 90. narozeninách poděkování za vzornou práci, kdy se celou tu dobu nezlomený staral a pečoval i o své bývalé lesní pozemky a majetek. „Dozvěděl jsem se, že žil v Mariánských Lázních, kde je i pochován. Dopátral jsem se jeho hrobu a dostal tak příležitost zapálit svíčku a poklonit se jeho osobnosti a odkazu,“ dodal Vaculík.
Dům záměrně neopravovali, žili skromně
Jako správný historik tak začal pátrat nejen po jeho osudu, ale také po potomcích, kteří většinou žijí v Rakousku. Ozval se mu dokonce i Rudolfův vnuk, který souhlasil s jejich setkáním, na němž vylíčil poválečné osudy a ústrky od nepřejících komunistů.
Rudolf Kubinzky podle vzpomínek svého vnuka denně dojížděl z Mariánských Lázní do Teplé, kde pracoval u Státních lesů. Komunisté je nechali bydlet ve vile, protože ta nepatřila jemu, ale rodině jeho manželky Marie. Dům záměrně neopravovali, žili skromně, nevýstředně a nezavdávali režimu příčinu ke střetům.
I zchátralá vila vyvolávala závist
„Dokonce měli určenu jednu místnost, kam směli cizí a jinam nikoho nepouštěli. Zkrátka se snažili nepřicházet s komunisty do styku a nijak je neprovokovat,“ vylíčil rodinnou situaci bývalého majitele panství Trpísty.
Přesto jim však mocipáni a sousední hotely proměněné na rekreační ROH (Revoluční odborové hnutí) zařízení, kde se střídali pracující, vilu velmi záviděli, ale neudržovaný dům s padající omítkou a protékající střechou jim zázrakem zůstal. Ani tak se však nevyhnuli ústrkům.
Pokuta 60 tisíc korun za dřevo
„Naschválem strany byl například silničáři zvýšený vjezd do garáže u vily, který znemožnil přístup do ní. Se zbytkem rodiny žijícím v imperialistické cizině se navštěvovat nemohli, a to ani na pohřby a poslední rozloučení, korespondenci jim cenzurovali,“ uvedl Pavel Vaculík.
V normalizačním Československu mohli jen zpovzdálí (při návštěvách hrobu rodičů) sledovat rabování a devastaci v Trpístech. Dalšího pronásledování od Státní tajné policie, Veřejné bezpečnosti a komunistických místních pohlavárů byli však až na výjimky (například na tu dobu vysokou pokutu 60 tisíc korun, kterou Rudolf dostal za údajné nesrovnalosti se dřevem a dlouho ji splácel) oproti vyšší šlechtě celkem ušetřeni.
Na návštěvu přijel sám král Alfons
Samostatnou kapitolou jsou i osudy Rudolfova mladšího bratra Albrechta, kdy spolu vyrůstali v Trpístech a který získal predikát von Hohenkubin. Byl tajným papežským komořím, který mu v pouhých 27 letech udělil dědičný titul papežského markýze (povýšení z rytíře na markýze je zcela mimořádné). Byl historikem, genealogem a uznávaným numismatikem, zemřel svobodný, tři roky před bratrem ve Vídni.
Od roku 1913 žil v užívání titulů benevolentním Švýcarsku, v roce 1916 mu udělilo občanství Španělsko, kde mu král Alfons XIII. v r.1917 přiznal titul markýze. A právě král Alfons byl rovněž vzácnou návštěvou rodinné vily v Mariánských Lázních, která tehdy jistě nebyla tak omšelá.
Nástrahám osudu čelil do konce života
Pokorný a se svým osudem smířený Rudolf Kubinzky, ač mu byly zkonfiskovány majetky – do velkostatku Trpísty (Trpist) patřil i zámek Slavice (Mariafels), statek Třebel (Triebl) se známým zámeckým pivovarem Vlkovar (Wolfsberg) podle nedaleké Vlčí hory, stovky hektarů pozemků, lesy a další – zůstal až do své smrti nad věcí.
„Nikterak zahořklý a nedráždící, ač ho nacistická diktatura vyhnala do Velké Británie, vzala mu roku 1942 v koncentračním táboře Oranienburg umučeného syna a ta následující komunistická všechny ostatní svobody. Ve svém okolí byl oblíben, až do konce života obdivuhodně silný vůči nástrahám osudu v hrůzné době, která už je naštěstí jednou provždy v nenávratnu,“ shrnul Pavel Vaculík.
