Divadelní noviny > Blogy

GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 37)

Rodinova cesta Slováckem

Mám před sebou pěknou knížku, která vznikla v Brně a je z půli o Praze. A z půli o Moravském Slovácku, o Hodoníně, o Hroznové Lhotě. O Brně je tam jen pár vět. Brněnští radní i podnikatelé a intelektuální smetánka neprojevila totiž o francouzského sochaře Rodina zájem, bylať tehdy, koncem devatenáctého a z počátku dvacátého století z valné míry německy orientovaná, s německými, či rakouskými kruhy uměleckými spjatá. A návštěva Auguste Rodina byla ryze český politický tah, kterým pražský spolek Mánes, mladočesky naladěn, chtěl posílit svou nezávislost na německém politickém a uměleckém světě…

Tento úvod předznamenává zajímavou výstavu, která právě probíhá (od 29. 3. do 3. 9. 2023) v Moravském zemském muzeu v Brně. Má název Pražská Pallas a Moravská Hellas. 1902: Auguste Rodin v Praze a na Moravě, a vznikla ve spolupráci Galerie hlavního města Prahy, Galerie výtvarného umění v Hodoníně a Moravského zemského muzea. A to při této příležitosti vydalo knížku téměř stejného názvu. Je psaná s lehkým nadhledem a hovoří o dávném českém a moravském soužití… i hledání.

Auguste Rodin navštívil Prahu koncem května roku 1902, aby se podíval na velkou výstavu svých děl, kterou mu spolek Mánes uspořádal. Z návštěvy, pro Rodina v podstatě studijní, zvídavé i odpočinkové, stala se ale velkolepá akce, v níž české umělecké a politické kruhy „chtěly manifestovat svou kulturní vyspělost, schopnou přijmout aktuální západoevropské umění v jeho nejnáročnějších příkladech a tvůrčím způsobem na ně navázat,“ píší autoři knížky o níž je svrchu řeč, Hana Dvořáková, Magdalena Juříková, Helena Musilová a Vít Janas (což všechno jsou historici umění se zaměřením na kulturní dějiny, etnografii a vědy příbuzné, působící dílem v Moravském zemském muzeu, dílem v Galerii hlavního města Prahy, též na Karlově i jiných universitách a společnostech a projektech zahraničních a tuzemských.)

Myšlenka pozvat Rodina do Prahy se zrodila ku konci XIX. století, jasnějších obrysů získala po návštěvě dvou „mánesáků“ Miloše Jiránka a architekta Jana Kotěry na soukromé výstavě Rodinově v Paříži, v čase tamní Světové výstavy: Jsme mimořádně hrdi na to, že budeme první Slované, kteří budou poctěni zasláním Vašich děl, bude to epochální čin (…) vzhledem k Čechům, jakožto prahu slovanského Orientu musí výstava zasít semena do panenské půdy moderního slovanského umění…, píší mu, a sochař Josef Mařatka, žák Rodinův, v soukromém dopise svému příteli, sochaři Stanislavu Suchardovi říká: už si nás nebudou plíst s Maďarama…

Popravdě, Mařatkova poznámka nebyla nadsázkou. Vždyť ještě počátkem dvacátého století psali západní novináři a esejisté o Praze jako o městě spíše jižního typu, kde nacházejí stopy divokosti – nicméně, nejsou nebezpeční jako Madaři… A české ženy z nižších společenských vrstev prý: Pod neměnným šátkem, jejž nosí na hlavě, vidíme někdy ploché, široké tváře, připomínající Kalmyky… A jiní litují, že i zde, po vzoru západních měst, pomalu vítězí šedá uniformita občanských oděvů, a že zde už nenacházejí domorodce v krojích a laptích… a s nimi i dávno ztracený ráj…

A přitom už velká Národopisná výstava českoslovanská v roce 1895 představila Prahu, Čechy i Moravu jako místa plná života, rozvoje nejen národního, ale i průmyslového a kulturního, a české země měly už dávno nejméně negramotných v Rakousko-Uhersku, a v Praze v té době probíhala velká asanace, bouraly se staré domy a uličky, stavěly fabriky, regulovala Vltava… a podporovala to velká radnice, která tehdy, až na jediného radního, byla všechna česká… rozvoj byl bouřlivý a často nekoordinovaný, takže už v roce 1897 napsal Vilém Mrštík manifest Bestia triumphans, Triumfující bestie, jíž myslel nenasytné majitele stavebních firem a podnikatele, kteří necitlivě bourali starou Prahu…

Rodinova cesta do českých zemí stala se manifestací, která měla ukázat nejen, že už rozumíme umění veskrze modernímu, syrovému výrazem i obsahem, jinému, nežli uhlazená tvorba akademiků, ale též, že jsme jiní nežli němečtí spoluobčané, svébytní, že tedy v rámci Rakousko-Uherska máme právo i na více samostatnosti politické. A kde jinde tu svébytnost hledat, nežli na Moravě, kde žije lid oplývající svérázem, se svými písněmi, tancem, malbou, vínem a zabíjačkovými specialitami. Lid, který sic Rodinovu tvorbu neznal, ale byv poučen a lákán médii i mnohými svými představiteli, vítal Velkého Francouze jako představitele světa, který je nám nakloněn…

A tak Rodinova cesta, která počala v Praze 28. května roku 1902, pokračovala  1. června na Moravu. Rodin se svým doprovodem jel rychlíkem se zastávkou v Blansku, přes Brno, do Břeclavi, odtud osobním vlakem do Hodonína a pak kočárem do Hroznové Lhoty a dalších dědin na Slovácku.  A pak zpět, do civilizace, do Vídně.

Tak jak to probíhalo:

Konečně ve středu 28. května 1902 Rodin dorazil na nádraží císaře Františka Josefa I. vlakem přes Lutych, Kolín nad Rýnem, Dráždany a Děčín. Na cestě do města, o němž sochař netušil, kde vlastně leží, jej doprovázeli čeští umělci, Josef Mařatka, Jan Dědina, Rudolf Vácha a Viktor Stretti. V Drážďanech do vlaku nastoupila další skupina, vedená malířem Ferdinandem Herčíkem, v níž byli Miloš Jiránek a Alfons Mucha, vyslaný z Paříže napřed, aby zajistil Rodinovo přijetí na Moravě. Od této chvíle věnoval denní tisk značnou pozornost zejména výčtu jmen prominentů, kteří měli to štěstí pohybovat se v geniově blízkosti, píší autoři… V knize je popsán snad každý okamžik Rodinova pohybu a to na základě studia novinových a časopiseckých článků, archivních materiálů muzejních i soukromých, korespondence úřední i soukromé… Navíc, vše bylo dokumentováno tehdejším známým momentním fotografem Rudolfem Brunnerem – Dvořákem, který zachytil jak Rodinův pobyt pražský, tak moravsky.  Historikové přesně vědí, kudy cesta vedla, kde Rodin nastoupil do vlaku a kde vystoupil, kým byl provázen, s kým jel v kočáře, kde poobědval, s kým si potřásl rukou, kdo tam i onde promluvil, kde musel Rodin odpovídat, kdy a kde odpočíval… a kdo to všechno platil… A kolik.

A tak si připomeňme, že Rodinova návštěva v Praze se zadrhla hned při přípravě, nedařilo se totiž sehnat odpovídající prostory pro tak významný akt. Nakonec nechali mánesáci za podpory pražského magistrátu, vystavět zcela nový pavilon, který během nedělního odpoledně v horečce vyprojektoval Jan Kotěra, a během čtyř týdnů byl postaven v Kinského zahradě… a při otevření a na výstavě se dlouho a vzletně řečnilo, neb funkcionáři a zástupci jednotlivých spolků vzdělávacích a sokolských museli připomenout nejen sebe, ale i ducha umění francouzského: Až nyní můžeme troufati si poznávat, aniž bychom se obávali ztráty své individuality, až nyní můžeme upřít své oči na zářivé vrcholy, které se zvedají mimo naše hranice a hledati síly a odvahy, abychom mohli sledovat cestu uměleckého pokroku… konstatoval za umělce seřazené v Mánesu malíř Arnošt Hofbauer. A už tehdy vyskytli se kazisvěti, kteří vnášeli disharmonii do národní jednoty tak dlouho a v obtížích hledané: Rodin nucen vyslechnout různá lichocení před četnou společností, odpovídá stejně bezobsažnými větami, hanbě se v srdci za prázdný obřad, jenž mu byl vnucen… ceremonie podobné budou se nyní všude pořádati i za příležitosti nižšího řádu…, píše se v novinách…

A pak se jelo na Moravu… přes Blansko a Brno, kde Rodin přestoupil na rychlík do Vídně a v Břeclavi na vlak do Hodonína…

Zastávka v Blansku konala se v neděli 1. června dopoledne pod patronací brněnského Klubu přátel umění, ředitele Vesny Františka Mareše a dalších  činovníků. (Členy Klubu, založeného v roce 1900, byli tehdy Leoš Janáček, Joža Úprka, architekt Dušan Jurkovič, Jan Štursa, Max Švabinský, Adolf Kašpar, Franta Úprka, Stanislav Lolek, Alois Kalvoda… vesměs všichni toužili se odpoutat od Vídně a přimknout se ku Praze…) Blanenští organizátoři vsadili na očistné působení lesa (z nějž v příhodnou chvíli vyběhla sokolská četa a pozdravila Rodina několikerým hromovým Nazdar, jejž násobily přilehlé stráně… ) Rodin nahoru k Macoše nešel, zůstal u vývěru Punkvy a odpoledne setrval v blanenském hotelu, kde místo odpočinku absolvoval nesčetně přípitků a proslovú… K večeru odjel do Brna, kde se k jeho úlevě nic nekonalo. Pak dorazil do Hodonína, tam byl přesazen do kočáru a vezen do Hroznové Lhoty k Jožovi Úprkovi…

A po celé trase čekaly ho a hosty zástupy obyvatelstva v krojích, vítán byl chlebem a solí, střílelo se z hmoždířů, doprovázely ho selské jízdy, absolvoval přehlídku malovaných žuder, v Blatničce pan starosta pozval všechny na košt do svého sklepa, přijel ministr veřejných prací vídeňské vlády dr. Otakar Trnka a patrně i proto tu byli novináři na osmi automobilech a v šesti velkých povozech z pražských i brněnských listů, a krátce nato Jára Beneš sepsal o tom všem operetu U svatého Antoníčka. Byla to dokonalá komercionalizace folklorních projevů, říká etnografka Hana Dvořáková, ale ta nenastala až touto událostí, začalo to už na Národopisné výstavě českoslovanské v roce 1895…

A taky se dozvídáme, že: Dámy hodonské v půvabných toaletách hostily Rodina i přítomné, hudba koncertovala, srdce k srdci se přiklánělo, doprovod mistra družil se s herci brněnského Národního divadla jež sem přibyli… píší Lidové noviny. Mistr pak s potěšením navštívil Uměleckou výstavu slovenskou, kterou zde moravští umělci pořádali.

Následující den nasedli všichni do kočáru a odjeli do Hroznové Lhoty, kde měl Joža Úprka vilku od Dušana Jurkoviče. Zdena Braunerová, organizátorka uměleckého života konce 19. a začátku 20. století, malířka, grafička a přítelkyně a obdivovatelka Jožky Úprky píše:

Úprka, srdečný a pohostinný vítal hosty, častuje je jako bůh na Olympu…  chodilo se z chalupy do zahrádek, ze zahrádek do atelieru, z atelieru do sklepa, kde pan Martin, bratr Úprkův, statný kněždubský sedlák pln důstojnosti s koštýřem v ruce vždy plným ohnivého vína vznášel se od sudu skleničkám, od hosta k hostu… Mezi rozmalovanými obrazy obrovský stůl, na němž přichystána jemná snídaně… A jak to bývá, poznámka v novinách: Studený bufet, který vybraně uspořádala slečna Koutníková, učitelka brněnské Vesny, byl ve chvíli vydrancován…

A hrála muzika Pavla Trna, kterou v roce 1892 pozval Janáček, aby zahrála v brněnské Besedním domě a hrála tak, že mistr Rodin s Braunerovou tančil…

A Braunerová píše: Selští synkové a dcerky zpívali mezi tancem a tančili mezi zpěvem, vše se hemžilo v parném slunci, vše v svátečním kroji, všechno samá paráda. Na vršíčku kolem chalup nad sklepy stáli a projížděli se šohaji na koních, mezi nimi mihali se lidé a hlavně všechny děti ze Lhoty. Nikdy jsem neviděla tolik ověšených koní, jako dnes: samá pentle, samý fábor, samá vonička. […] Podívejte se, pravil ke mě Rodin, prohlížeje si cíp barevně vyšitého fěrtúšku štíhlé mladé krasavice, podívejte se na tuto pestrotu barev, je v nich harmonie jakou snese jen oko Řeků. Cítím, že jsem tu na antické půdě nejstarší kultury….                                                                                                                                                                  Zde pak ujalo se údajné Rodinovo zvolání Hle, Moravská Hellas…

(V roce 1963 použil název Moravská Hellas student režie na FAMU Karel Vachek pro svůj školní film o strážnických slavnostech – jedněmi nekriticky chválen, jinými odsuzován…  pojalť totiž strážnické slavnosti jako směsku bizarních zvyklostí, nikoli jako folklorní událost.)

Rodin na Moravě absolvoval výlet na venkov s lidovými kroji, hudbou, zvyky, architekturou a krajovými specialitami. To vše jako doklad starobylosti a nároku na svébytnost. Všechno, čím se Morava prezentuje dodnes, co vidíme na letácích turistických center, zažil Rodin v roce 1902… konstatuje Hana Dvořáková: Dnes tomu říkáme zážitková turistika…

Rodinův příběh v Čechách a na Moravě byl milníkem v dějinách české kultury. Rodinův vliv se ukázal jako zásadní a pozdější vývoj potvrdil správnost rozhodnutí uspořádat mu v Praze výstavu. Pobyt uznávaného francouzského umělce prospěl českému vlasteneckému živlu, který v habsburské monarchii usiloval o emancipaci, říká spoluautorka výstavy brněnské a jedna z autorek připojené publikace, Helena Musilová z Galerie hlavního města Prahy.

Odtud bylo též do Brna převezeno jedno z jeho nejznámějších děl: Kovový věk… Teprve kov a jeho obrábění dalo vznik moderní, soudobé společnosti…

Problémem zůstává ona zážitková turistika, kterýžto pojem vnesli do etnografie a folkloru dnešních dnů autoři knihy Pražská Pallas a moravská Hellas 1902. Je vše co se dnes koná a předvádí v tomto kraji vějičkou pro turisty? Divadlo pro ně i pro místní? S vidinou zisku?

V červnu minulého roku se konal remake Rodinovy cesty z Hodonína do Hroznové Lhoty. Pořádali ho Hodonín, Kněždub, Tvarožná Lhota a Hroznová Lhota. A byla to opět podívaná a vino teklo a krojů bylo jako kdysi a hudby také, jen tehdejší lid a místní honorace byli nahrazeni členy folklorních souborů, historickými nadšenci, osvědčenými lidovými hudbami a tanečníky. Ale už to nebylo proto, aby místní přesvědčili veřejnost, že Moravské Slovácko je, a je své. (Toho si záhy všimli pražští filmaři, jen si vzpomeňme, co vzniklo filmů a seriálů, které těží z rázovitosti Moravských Slováků a z jejich laskavé pohostinnosti.) A  snad už jsme překonali i slavnosti s politickým nádechem, jako byly strážnické, a že snad pominula i snaha místních servírovat hostům Ostravský kahan nebo slaďoučký druhák… zdá se mi, že ten „druhý život folkloru“,  jak se  někdy nazývá návrat k místním písním a tancům a krojům, které se opět šijí a nosí, není znakem chudoby ducha, ale naopak bohatství  a to i materiálního, a zároveň návrat  ke kořenům, které potřebujeme v tomto rozevlátém a  klopýtajícím světě.

• Autor: Ladislav Vencálek
• Publikováno: 23. dubna 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 37)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ