1072. schůzka: Jak namalovat mlhu

Chystáme se vám v tisícím sedmdesátém druhém díle seriálu Toulky českou minulostí vyprávět o člověku, který uměl (mimo jiné) namalovat mlhu.

Již dávno před ním si jeho kolegové předchůdci poradili s přítmí, ba i s příšeřím, rovněž se světlem, s barvami, s perspektivou, ale mlhu zdá se uměl nejlépe ten náš malíř, o němž právě dnes lze říct, že byl nad jiné. O takových lidech jako byl on se říká, že jim jejich talent dal darem Bůh. Pakliže tento předpoklad platí, tak se dozajista vztahu i na našeho malíře.

„Dnes je uznáván jako jeden z nejúspěšnějších malířů konce 19. století, na jehož výstavy táhnou davy a o jehož díla se přetahují sběratelé v aukčních síních. Platí se za ně sedmi, v dohledné době zajisté i osmimístnými sumami. V jeho naturalistických plátnech se skrývá jistá mystičnost, která dnešní milovníky umění přitahuje. Seznamte se: Jakub Schikaneder.“ To tvrdí autorka stati Malíř zádumčivých zákoutí, jež vyšla v publikaci Tajemství české minulosti, Mgr. Silvie Šeborová.

Čím to, že tento naturalistický malíř, který svým výtvarným projevem zůstal věrný 80. letům 19. století, přitahuje jako magnet znalce výtvarného umění, i ty, kteří je prostě milují, a to i přesto, že malířství předminulého století ve srovnání třeba s meziválečnou avantgardou rozhodně první místo nepatří?

Schikanederova práce se světlem a stíny (podobná způsobu, jakým tvořil Rembrandt, ale v mnohém novátorská a originální) nás utvrzuje v romantické představě o kráse a malebnosti 19. století. A to navzdory tomu, že témata, která si Schikaneder vybíral, často romantická nebyla. Ačkoli je na jeho výjevech Praha za soumraku či v noci, tak nějak podvědomě čekáme, že se na nás každou chvíli zpoza jednoho nároží vyřítí Jack Rozparovač a za tím druhým se mihne stín Shelkocka Holmese. Kromě práce s fantazií dnešního diváka má na Schikanederově oblibě svůj podíl i lavinový efekt. Od poosledních desetiletí minulého století až po dnešek se malíř dostává čím dál víc do kursu. Jít na jeho výstavu – to je (řečeno slovníkem dnešních mladých) – ano, to je prostě „in.“

Jakub Schikaneder se narodil v Praze 27. února 1855 v rodině celního úředníka jako druhorozený syn manželů Karla a Leokádie Schikanederových. Otec Karel působil nejprve jako vojenský písař, jako vojenský invalida byl propuštěn do civilu a pracoval jako úředník celní správy, později povýšil na asistenta c. k. hlavního celního úřadu v Praze. Matka Leokádie pocházela z rodiny učitele. I když literatura vylíčila skromné, téměř až chudinské prostředí z kterého vzešel, pravdou je, že příslušnost ke střední vrstvě pražské společnosti mu poskytla možnost studia a svobodnějšího rozhodování, než znali skuteční nuzáci. Jeho rodný dům na Starém Městě už nestojí, byl zbořen v roce 1887.

V rodině Schikanederů přišel před Jakubem na svět ještě starší bratr Karel, který začínal jako truhlářský pomocník, později pokračoval v rodinné tradici – působil jako herec. Zmínka o rodinné tradici je třeba vysvětlit. Protože - kdyby měl Karel navázat na svého otce, tak by skončil… třeba jako celník? Životní příběh Jakuba Schikanedera byl však značně poznamenán zděděným vztahem k umění, doloženým u několika generací.

Nejstarší dochované dokumenty dosvědčují příbuzenský vztah Jakubova dědečka, herce, operního zpěváka a dramatika Karla Josefa Schikanedera, a ten vztah byl s Jakubovým strýcem, slavným vídeňským komikem, dramatikem a divadelním ředitelem Emanuelem Schikanederem. Ten vstoupil do dějin hudby svým libretem pro Mozartovu Kouzelnou flétnu. Osud ovšem přivedl Jakubova otce na úplně jinou dráhu, umělecké geny se v Schikanederově rodině nevyčerpaly. Všech pět sester Jakubových čekala divadelní kariéra. Také Jakubovy tety působily jako herečky a zpěvačky. A jeho starší bratr Karel hrál nejprve na plzeňském jevišti, posléze v Novoměstském divadle v Praze, a nakonec ve Vinohradském divadle. Když pověsil herectví na hřebík, pracoval jako rekvizitní mistr ve vídeňské Státní opeře. Jakub ale divadelnímu osudu unikl…

„Zvolil si totiž dráhu malíře, i když byl svým nadáním, jakož i zjevem tak dobře disponován pro divadlo, které se v druhé polovině 19. století stávalo v Praze zřejmě nejpopulárnějším druhem umění,“ píše profesor Tomáš Vlček, spoluautor monografie o Jakubu Schikanederovi, a sám vzápětí dodává: „To je otázka, na kterou lze odpovědět jen úsudkem, že výtvarný talent byl patrně nejsilnější z vloh, kterými byl nadán. Patrně zde zapůsobil příklad a snad i nadání, zděděné po matce. Leokádie byla sestrou malíře Antonína Běhavého. Výtvarné a literárně–divadelní předpoklady Jakuba Schikanedera doplňovalo i nadání hudební, v němž byl nejdříve ze všech druhů umění vzdělán a které také nejhlouběji proniklo do povahy a skladby jeho tvůrčího myšlení. Ostatně divadelní kariéra měla nejen své poutavé stránky, ale především provázela celou rodinu neustálým existenčním strachem, který patrně měl vliv na Jakubovo sociální myšlení i na jeho rozhodnutí stát se malířem a najít o něco jistější zaměstnání.“

Stát se malířem… to muselo znamenat, že se tím malířem musel vyučit, tedy přesněji tento obor vystudovat. Což vskutku učinil – byl přijat na Akademii ve věku pouhých patnácti let. Mezi spolužáky se brzy prosadil jako dovedný kreslíř a vnímavý kamarád. Jako šestnáctiletý nakreslil tužkou v portrétní studii svého nejbližšího přítele, o tři roky staršího Mikoláše Alše. Ne všechny aktivity, na nichž se podílel student Jakub Schikaneder, byly zcela důstojné. Spolu se svými spolužáky Františkem Ženíškem, Mikolášem Alšem, Josefem Tulkou a Emanuelem Krescencem Liškou se podílel na vydávání časopisu, nazvaného prostě Blbárna. Na jeho stránkách je Schikaneder zpodoben jako bonviván, jeden z favoritů studentského kolektivu. Vážnější dopad na jeho vzdělání měly přednášky dějin umění a estetiky, které měl na Akademii profesor Otakar Hostinský. Což bylo dozajista přínosné, leč… ta otázka se mi průběžně nějak vnucuje: jak byl na tom Jakub hmotně?

Život v umělecké rodině měl (jak již bylo řečeno) i svou odvrácenou stránku. Situace se výrazně zhoršila, když šestnáctiletému Jakubovi zemřel otec. O neutěšených poměrech ovdovělé paní Schikanederové hovoří mimo jiné to, že pobírala chudinské příspěvek od pražské radnice. Což Jakub nemohl nevidět a vlastně i nezažít na vlastní kůži… Možná právě tady pramení jeho záliba v sociální tématice. V polovině 80. let se staly jedním z hlavních námětů obrazy žen (většinou starých či starších) v těžkých životních podmínkách. Asi nejpůsobivějším příkladem je drobná kresba tužkou Chudoba. Je na ní vypodobena matka, sedící na rozvrzané posteli, v náručí choulí malého chlapce, zoufale netečný pohled upírá někam do podlahy, za ní vidíme rozbité okno a očouzenou stěnu. Prvním známým pokusem Schikanederovým o vytoupení na veřejnosti se stalo až vystavení obrazu nazvaného Poslední dílo (v závorce: Poslední okamžiky umělce). Autora tehdy pochválil Jan Neruda a předpověděl mu pěknou budoucnost. O obraze samotném napsal: „V podstřešní komůrce leží při zapadajícím slunci chorý mladý malíř, hledící na své dílo poslední.“

Každý pořádný malíř se musel alespoň jednou za život vydat do Paříže… Vypravil se tam i Jakub Schikaneder, jako třiadvacetiletý, ale nesetrval ve Francii dlouho, zakotvil na několik let v Mnichově. Do Paříže se však pravidelně vracel. Hledal tam nové motivy malby. A podíval se i do Bretaně, kde vytěžil témata pro několik svých obrazů. Zřejmě tovaryšil u mnichovského profesora Gabriela Maxe, díky němuž se začal zabývat psychologií postav na svých obrazech. Vnášel do nich napětí a bezmoc, touhu a zmar, úzkost a krásu, metafyziku a absurdnost.

Po návratu domů se Schikaneder zúčastnil soutěže na výzdobu Národního divadla. Svým návrhem na oponu neuspěl, zato výzdoba Královské lože vlysem, znázorňujícím tři nejvýznamnější období českých dějin, byla Schikanederovi a jeho spolužáku Liškovi zadána. Vlys znázorňoval dobu Přemyslovců, Lucemburků a Habsburků. Toto dílo však autorům příliš slávy a úspěchu nepřineslo.

Když roku 1881 divadlo vyhořelo, rozhodl ředitel Šubrt Schikanederovu a Liškovu nepoškozenou malbu nahradit novou výzdobou, které se ujal Václav Brožík. Spolu s požárem Národního divadla pohořel i Jakub Schikaneder. Úspěch to věru, nebyl, ale v jednom mu přece jenom práce pro Národní pomohla – stabilizoval své příjmy a rozšířil své jméno mezi znalci umění. A k těm patřil nejvýznamnější z mecenášů generace Národního divadla, statkář a podnikatel v Suchdole Alexandr Brandejs. (S tím už jsme se potkali. Bylo podporovatel řady mladých umělců, kterým dokonce v Suchdole nabídl útočiště.)

„Schikaneder na tom byl v době studií a počátcích kariéry svobodného umělce o něco líp než jeho kamarádi Aleš a Liška,“ to tvrdil jeho přítel, budoucí věhlasný lékař a spisovatel dr. Josef Thomayer. Nicméně Thomayer o Schikanederovo taky napsal: „Chodil léta v jednoduchém kabátě i v čas nejkrutějších zim. Také v příčině žaludku navykl nejednomu odříkání.“ Jeho poměry se trochu zlepšily, až když dostal zakázku na obnovení obrazů křížové cesty na pražském Petříně.

Schikaneder: výjimečný zjev

„Že byl Schikaneder výjimečný zjev,“ konstatuje Mgr. Silvie Šeborová, „to lze ilustrovat na jeho nejslavnějším díle, obraze Vražda v domě. Na plátně je zachycena zavražděná žena, ležící na dlažbě, kolem ní se srocuje dav lidí, nájemníků pavlačáku, před kterým byla dívka nalezena. Obraz má monumentální rozměry dva metry krát tři metry a 20 centimetrů. Takto rozměrná plátna se používala na historické malby, ne však na žánrové výjevy. Schikaneder byl svým způsobem revoluční malíř. Tímto plátnem přitáhl i pozornost zahraničí, například na mezinárodní výstavě v Berlíně.“

Ten obraz působí tak trochu jako fotografie. Schikanederovi se podařilo teplými opálovými barvami zachytit světlo petrolejových lamp, takže působí naprosto přirozeně. Kromě toho se soustředil na psychologii v každém detailu. Je to patrné na mimice přihlížejících postav, zděšení či překvapení se zrcadlí v každé tváři jiným způsobem. Námět přitahoval v době vzniku plátna značnou pozornost – lidé se přeli, zda zachycená dívka byla zavražděna, nebo si sáhla na život sama a vyskočila z okna. To dodává obrazu nádech tajemna. Záhadu se nepodařilo vyluštit ani kriminalistovi, který byl přizván na besedu, pořádanou Národní galerií. Na co se však přišlo, je přesné určení lokace místa, kde se výjev odehrává: Temný dvorek je vyústěním slepé Špitálské uličky, vedoucí z Rabínské ulice v pražském Židovském městě.

Obraz Vražda v domě připomíná jiném slavné plátno Jakuba Schikanedera – Utonulá. Je to opět postava dívky, tentokrát ležící na zádech na břehu moře. Místo davu jí dělají společnost jen mořské vlny. Galerii postav na mořském břehu doplňuje Novicka, a sem například také Komtemplace. Název odkazuje k nazírání na Boha (tento výraz bývá používán pro vyšší stupeň modlitby). Obraz zachycuje mnicha, z jehož hlavy vychází zvláštní světlo, které připomíná svatozář. Zatvrzelý ateista si na první pohled řekne, že Schikaneder situoval mnicha pouze tak, aby se za jeho hlavou naházelo slunce. Ale i tento stěžejní Schikaneder obraz má v sobě značný nádech mystiky. Podle potemnělé oblohy je už slunce za obzorem a je z něj vidět jen poslední červený paprsek, odrážející se na horizontu na hladině v pravé straně obrazu, kde nikdo nestojí.

Tehdy někdy začal Schikaneder maloval pražská zátiší. Zachytil na řadě pláten pražská zákoutí s nostalgickým nádechem svých vzpomínek a představ. Noční výjevy z pražských zákoutí byly jedním z hlavních témat tvorby malíře.

Z té doby pochází i obraz Milenců, kráčejících setmělou ulicí kolem zdi s městskou svítilnou a světlem jakéhosi okna prosvětlujícího šero v pozadí obrazu. Co v předcházející Schikanederově tvorbě nezmohly náměty truchlivých osudů a čeho nedocílila konfrontace lidského údělu s lyrickým působením krajiny, to se náhle objevilo v prostředí historického města jako souvislost protikladů touhy po bezprostředním prožitku osobního štěstí a vnímání pomíjivosti a anonymity života. Teprve teď se mohl zhodnotit Schikanederův zájem o epizody a fascinace okamžikem, kterým byla zaujata historická a žánrová malba, z kterých jeho tvorba vycházela. Teprve teď našel adekvátní prostředí pro lyrická dramata, poetiku přechodů od výtvarného umění k obřadům, od velkého panoramatu realistického svědectví k důvěrné souvislosti mysli a obrazu. Město se v Schikanederově tvorbě objevilo jako nosný motiv.

Praha se stala Schikanederovým nejsilnějším argumentem, motivem, který mu umožňoval stejně tak dobře udržovat krok s nastupující generací českých literátů a výtvarníků, jako domýšlet motivy psychických reminiscencí, přechodů mezi stavy bezprostředního vnímání a fantazie, které se staly společným předmětem zájmů vědy i umění. Svými městskými nokturny se přibližoval pozoruhodné skladbě Prahy jako místu prolínání nikdy neukončených a do sebe uzavřených vrstev historie. Dotknul se její lidské blízkostí, vstoupil do souvislostí její dobové kultury. Hudba, malířství, ale zejména poezie v touze po intimitě vztahů, lidských osudů s místem, řečí, zvukem nacházela v pražských motivech tkáň přechodů mezi touhou a realitou.

Každý malíř byl někdy falšován. Zdařileji či méně umně, ale nakonec vždy poznatelně. Jakož i Jakub Schikaneder. Jeho náladová díla rádi kopírovali jeho žáci, a nakonec byl i velmi často padělán. „Ale padělky, i když pocházejí i od velmi zručných padělatelů, lze dobře odhalit, protože autor zvláště v zobrazování světel a stínů měl velmi specifickou techniku,“ upozorňuje profesor Tomáš Vlček. „Používal například pozoruhodné vrstvení barev, ale i jiné materiály jako podklad.“ Čímž byla odhalena rouška tajemství jeho děl.

Při bližším zkoumání obrazů je zřejmé, že Schikanederův malířský projev nebyl zrovna technicky jednoduchý, a že je takřka nemožné jej dokonale napodobit. Rentgenové snímky, luminiscence v ultrafialovém světle, snímky infračervené reflektografie a identifikace malířského materiálu pomocí chemických analýz spolu s porovnáváním způsobu malby vedou k čím dál spolehlivějším zjištěním. A je známé, že umělec netvořil lehce. Malbu nanášel v nesčetných tenkých lazurách, které vzápětí stíral a opět nanášel, dokud nedosáhl zamýšlených valérů a citlivé a měkké atmosféry stmívání. Pražská zákoutí oživuje jen nenápadnou figurální stafáží nebo kočárem s koněm a prvními rozžatými světly pouličních luceren a lamp v obydlích. Navíc svoje obrazy nelakoval.

Po sedmatřiceti letech ukončil Schikaneder svou pedagogickou činnost. Vedení Uměleckoprůmyslové školy mu bylo dovoleno doživotně užívat školní ateliér v domě v pražské Kaprové ulici. Manželům Schikanederovým byl vydán pas do všech evropských států. Cesty na pobřeží Severního moře a na ostrov Helgoland iniciovaly poslední etapu v umělcově díle. Jakub Schikaneder zemřel náhle ve věku šedesáti devíti let 15. listopadu 1924 o půl osmé večer. Byl pohřben na Vinohradském hřbitově. Na jeho parte bylo napsáno: „Místo věnců, prosíme, budiž pamatováno dobročinných účelů.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související