U plzeňského soudu v pátek pokračovalo kauzy ovlivňování fotbalových zápasů, úplatků a zpronevěry v krajském fotbalovém svazu. Během pátého dne vypovídali bývalí rozhodčí a jeden delegát: Jiří Houdek, Michal Myška a Jiří Kabyl, šlo o zápas druhé ligy Vyšehrad - Sokolov. Sudí Houdek se hájil, že peníze, které dostal od manažera Vyšehradu Romana Rogoze, sloužily jen jako omluva za chybějící občerstvení. Dění u soudu jsme sledovali ONLINE, projděte si podrobnou reportáž.
Tím je dnešní program u soudu v Plzni vyčerpaný. Následovat bude porada senátu. Soudce Vladimír Žák oznámil další jednání na 19. června, jak již avizoval. Mělo by padnout rozhodnutí, ale soudce připustil, že ho nemusí kvůli komplikovanosti případu stihnout a termín se může posunout. Děkujeme za pozornost.
Možnosti posledního slova využila i bývalá sudí Jana Štychová. V soudní síni jí bylo špatně rozumět, ale jako jiní obžalovaní zpochybnila závěry státního zástupce a popírá svou vinu.
Poslední slovo Martina Pýchy, bývalého funkcionáře třetiligového Litoměřicka: „Je mi kladeno za vinu, že jsem si volal s panem Berbrem, panem Rogozem a jinými funkcionáři, že jsem pro někoho udělal něco za peníze. Do fotbalu jsem investoval podstatnou část života, mám zde kamarády a dělal v něm všechno podle své nejlepší vůle.“
Poslední slovo bývalého sudího Jana Cihláře: „Kdybych se cítil vinen, přijal bych nabídku státního zástupce o vině a trestu výměnou za symbolický trest. Ale důkaz neviny je pro mě klíčový. Nepřistoupil jsem na to, sešel bych ze svých přesvědčení. Věřím, že ve společnosti existuje spravedlnost.“
Závěr vystoupení Romana Rogoze: „Nevím, jak dokazovat nevinu nebo jiné chování, když je spis postavený jednostranně. Byli jsme na začátku odsouzeni prostřednictvím médií. Nezbývá mi než doufat, že jejich tlak nedopadne na senát. Neumím vrátit čas, přišel jsem o to, co jsem miloval. Slova o mafii jsou přehnaná, ohrožují celou moji rodinu.“
Rogoz zdůvodňuje, jak dal rozhodčím osm tisíc jako stravné: „Když se na to budu chtít podívat negativně, řeknete si, že to není běžné a je to úplatek. Ale my neměli prostory pro VIP, hráli jsme na vypůjčeném stadionu. Nabídl jsem rozhodčím, aby šli do hotelu na snídani. To odmítli, po utkání jsem jim jako omluvu dal peníze na jídlo, aby si někam zašli, Měl jsme jim snad dát dva tisíce, aby to vypadalo lépe? Takhle to nechodilo. Pro mě byl vždycky partnerem hlavní rozhodčí, on rozhodl, zda po utkání půjdou na večeři. Proto mi přišlo zcela normální mu dát peníze na jídlo.“
Roman Berbr skončil svou závěrečnou řeč, teď mluví Roman Rogoz, bývalý sportovní ředitel Vyšehradu. „V autě, doma. Musím se vrátit na začátek. Minule jsem říkal, že jsem z návrhu trestu zdrcený. Jako kdybych páchal děsivé věci. V první řadě naprosto odmítám činnnost v rámci organizované skupiny. Jak ji popisoval státní zástupce, musela by existovat v každém sportu. Slovo mafie vyznačuje také něco zcela něco jiného. Nikoho jsem nezabil, neznásilnil, jen jsem chtěl být s Vyšehradem úspěšný.“
Závěr Berbrova vystoupení: „Celý případ byl udělaný státním zastupitelstvím na zakázku. Vezměte v potaz pomstychtivost. Měl jsem doporučit výměnu rozhodčích ve třech utkáních a údajně zpronevěřit peníze, obrázek si udělejte sami. Vezměte v potaz, co jsem jako člověk musel zažít za to, že jsem dal pokyn k výměně rozhodčích. Hlas každého člena senátu má stejnou váhu, pamatujte na to, až o mně budete rozhodovat. Jsou zde lidé, kteří mají většinu aktivního života ještě před sebou, já už bohužel ne. Děkuji, že jste mě poslouchali a snad i vnímali.“
Berbr popisuje svůj život po propuštění z vazby: „Trvalo mi víc jak rok, než jsem přestal mít záchvaty paniky, do zaměstnání jsem se vrátil po půl roce a žádný zázrak to nebyl. Psychiatr mi řekl, že vazba je druhým největším stresem pro normálního člověka, první je smrt vlastního dítěte. Stále nejsem stoprocentní, není mi padesát. Není jednoduché si udržovat zdraví, není jednoduché už vůbec nic. Pro vás je vazba jenom slovo. Přišel jsem o soukromí, ohromné peníze, kdy se k vám zády otočí odběratelé, banky mi vypověděly úvěry. Člověk je nevinný do té doby, než je pravomocně odsouzen. Takhle to není. Jste odsouzený okamžitě. Prostředím, nemáte šanci vůbec na nic. Policie a státní zastupitelství vás zničí od prvního okamžiku.“
Berbr popisuje, jaké podmínky zažil ve vazební věznici: „Dvě kovové postele nad sebou, jedno kovové umyvadélko, protékající WC neskutečně páchnoucí po celý den. Stolek, kovová židle. Na posteli tři koženkové osmicentimetrové rozřezané matrace, nic pod hlavu. Když roztáhnete ruce, dotýkáte se obou zdí. Pouze ledová voda, jídlo vždy jen z plastové kulaté misky jako pro psy. Máte k dispozici jediný nástroj, lžíci, Tou jste krájeli i chleba, zkuste si to doma, nakrájet takhle čtvrtku chleba.
Nemáte šanci se vyspat, o společné koupelně raději nebudu hovořit, jsou tady dámy. Ještě zmíním takzvané vycházky. Strčí vás do betonové buňky Čtyři kroky doleva, pak ještě čtyři doleva. Chodíte naslepo, jako lev v betonové buňce jednu hodinu. Kdyby se vám chtělo v té době na toaletu, máte smůlu Jste stále sám v betonové cele menší než vaše koupelna. Čas je váš nejhorší nepřítel, drtí vás myšlenky, honí se vám v hlavě třicetkrát za den sebevražda. Přemýšlíte, kde a jak to udělat, aby vás už nenašli, Vzpomínáte na své blízké, manželku, dceru, vnoučata. Zkuste se na hodinu zavřít do koupelny na hodinu a poznáte, jak je ta hodina dlouhá. Je to devastace psychiky, devastace svalů."