Stručně a bez ideologického návodu. Ploština dává prostor k zamyšlení

  12:22
Moderní expozice ve zcela nových prostorách na Ploštině připomene osudy míst v regionu, která na samém konci války vypálili nacisté. Objekty, které spravuje zlínské Muzeum jihovýchodní Moravy se veřejnosti poprvé otevřou v neděli 23. dubna během každoroční pietní akce u památníku.

Můžete jim pohlédnout do očí. Ne všem, některé fotografie obětí nacistického masakru na Ploštině a v Prlově se dohledat nepodařilo. Většina z nich ale shlíží ze světelných sloupů, zavěšených ze stropu nového muzejního prostoru na Ploštině a připomíná, jak zbytečně skončil jejich život.

Sloupy jsou součástí expozice v nové budově. Je nenápadná, protože ji částečně ukrývá terén. Zároveň je ale nabitá emocemi a zážitkem. A stalo se z ní srdce celého areálu.

„Naší snahou bylo smíření, pokora a vypořádání se se všemi událostmi, které Ploštinu ovlivnily,“ říká ředitel Muzea jihovýchodní Moravy Pavel Hrubec, když otvírá dveře muzea. Stěny jsou z pohledového betonu, prostor působí jednoduchým, čistým dojmem. Návštěvník jím prochází z jedné místnosti do druhé a každá nabízí něco jiného.

První začíná ukázkou bydlení na Ploštině, zdejší faunou či archeologickými nálezy z nedalekého Klášťova. Je tady i několik fotografií předválečné Ploštiny, což je mimořádně vzácná relikvie. „Abychom připomněli, že Ploština žila, že to není jen místo, spojené s válečnou tragédií,“ říká vedoucí muzea Radka Brtišová.

Přesto mají události z 19. dubna 1945, kdy nacisté na Ploštině utýrali a zabili 24 zdejších lidí (další čtyři lidi zabili cestou) a celou osadu vypálili do základů, zásadní roli. Ale nejen ty ploštinské. Stejný osud potkal i další místa v blízkém okolí. Prlov, Vařákovy Paseky, samoty v kopcích nad Vizovicemi či Juříčkův mlýn.

V celé zemi jich byly desítky. Všude lidé prožívali stejná muka a nové muzeum na ně nezapomíná, stejně jako na přeživší a blízké obětí, kteří se museli po zbytek života vyrovnávat se vzpomínkami.

Krátké informace na světelných sloupech rozehrávají životní příběhy. Devětatřicetiletý Bedřich Rak, jenž se živil jako dělník a pocházel z Petrůvky, žil na Ploštině se ženou a dvěma dětmi. V době jeho smrti to byla batolata. Třetí dítě bylo na cestě, narodilo se jako pohrobek. Zmiňují zde i Bedřichovy rodiče, návštěvník si možná všimne, že jméno dostal po otci.

Na ostatní už se zapomínat nebude

Prostorem mezitím znějí zvukové záznamy, které v letech následujících po tragédii namluvili přeživší. Toho, kdo se chce dozvědět nebo si připomenout, co už věděl, informace uspokojí. Ostatní nezahltí. Autoři expozice pojali všechny předkládané informace stručně. Podařilo se jim tak postihnout mnohem víc událostí, dát jim souvislosti, a přitom to stěžejní dokázali vyjádřit v pár větách.

Jedna z místností je věnovaná jen místům s podobným osudem, jaký nacisté přichystali Ploštině. Lidice, Ležáky či Javoříčko vynechat nelze, především se ale věnuje nejbližšímu okolí, jež bylo léta opomíjeno.

Peklo existovalo, hned třikrát. Valašsko si připomíná vypálené osady

Po válce byly pokusy vrátit na Ploštinu normální život, úspěšné ale nebyly. Místo dřevěnic stát vystavěl velké zděné domy s chlévy, na něž si místní jen stěží zvykali. Později udělala komunistická strana z Ploštiny pietní místo, kam soustředila připomínky protinacistického odboje a tehdy velebeného partyzánské hnutí. Vozila sem autobusy plné dětí, které tady skládaly pionýrský slib. Na další místa však nechávala zapomenout.

I na nedaleký Prlov, jejž nacisté nevypálili celý, jen část. Bylo to v den, kdy měly oběti z Ploštiny v Újezdu pohřeb, 23. dubna, a zahynulo tady 20 lidí. Stejně jako na Ploštině byla i v případě prlovských občanů důvodem podpora partyzánů, kteří v okolních lesích skutečně operovali „pod nosem“ německé jednotky SS umístěné ve vizovickém zámku.

Proměna za 151 milionů

„Byli tam mladíci ze Slovenska ve věku osmnáct devatenáct let,“ říká Brtišová a zastavuje se u velkoplošné fotografie usmívající se skupiny. Je u vstupu do místnosti s animací, která ukazuje mapu okolí. Dvě pohybující se tečky po ní míří z Ploštiny do Zlína. Odtud se dává do pohybu víc teček, směrem k Vizovicím. První představují dva konfidenty gestapa, další nacistické posily pro vizovickou jednotku.

V dalším okamžiku už se tečky ze dvou směrů stahují k Ploštině a za nimi se pomalu objevují křížky. Jeden za každého člověka, kterého zabili cestou.

Přesto není atmosféra muzea tísnivá, neděsí. A také nepoučuje, jak na historické události pohlížet. Předkládají se tady jen fakta. Ploština je tak konečně zbavená ideologické nálepky.

Na Valašsku zazní z rozhlasu tlukot srdcí, připomene vypálené obce

„Obnovu Ploštiny jsme řešili dlouhé roky, nakonec to dopadlo nejlépe, jak mohlo,“ říká Tomáš Zicha, starosta Drnovic, kam Ploština katastrálně spadá. Malá obec se 400 obyvateli neměla naději získat dotaci a věci se daly do pohybu až poté, co projekt zaštítil Zlínský kraj.

Investice se v čase turbulentních změn ve stavebnictví nakonec vyšplhala na 151 milionů korun. Areál tvoří kromě „vajíčka“ další dva objekty. Monument z roku 1975 od architekta Šebestiána Zeliny znázorňující plameny šlehající k nebi a dům s číslem popisným 23. Ten dává nahlédnout do kuchyně a světnic zdejších lidí a několik místností věnuje spojení Ploštiny a komunistické ideologie. Na expozice navazují prostory, jež mají zaplnit hlavně školáci. Památník pro ně připravil programy, které je vtáhnou do dějin 20. století.