Jak jste se dostala od studia politologie k psaní románů?
Chtěla jsem studovat žurnalistiku, ale ta v Plzni není a já tehdy nemohla z Plzně pryč. Na politologii se mi líbilo, že se tam učily i moderní dějiny. Dějiny 20. století mě vždycky hodně zajímaly. A už jako malá holka jsem si ráda psala. Tak se to všechno hezky propojilo do psaní příběhů.
Chtělo to velkou dávku odvahy, pustit se do první knihy?
Hlavně se mi zdálo, že to přece vůbec nemůžu umět. Pak ale v mém životě nastalo trochu těžší období a psaní si ke mně našlo cestu jako svého druhu terapie. Bylo mi něco přes třicet a vzpomínám si, jak jsem sama sobě říkala, že buď budu celý život myslet na to, že jsem vždycky chtěla napsat román a nezkusila to, anebo si sednu a dám se do toho. Tento vnitřní dialog jsem vedla pár měsíců, než jsem našla odvahu. S rizikem, že to možná nevyjde. Když o tom zpětně přemýšlím, možná mi chyběly příklady. Psaní románů jsem vždycky vnímala spíš jako mužskou záležitost.
Co říkáte tomu, že se dnes takových autorek, jako jste vy, najednou vyrojilo víc?
Důvod neznám, ale mám z toho radost. Občas někde na sebe jako autorky narazíme a oceňuji, že jsem nikdy nepocítila ani stín nevraživosti nebo rivality. Spíš naopak. Přijde mi, že o sobě navzájem víme a podporujeme se. A proč je teď o ženských autorkách častěji slyšet? Možná konečně máme víc času a prostoru v tom smyslu, jak o tom psala Virginia Woolfová v eseji Vlastní pokoj. Zmiňovala, že k psaní knih potřebuje žena svůj vlastní pokoj a peníze. Možná jsme teď každá z nás došla do fáze, v níž si to už můžeme dovolit. Důležité je, že jsme se jako ženy přestaly bát otevírat témata, o kterých chce společnost číst, a že si víc stojíme za svojí tvorbou.
Časy, ve kterých dochází k zásadním zlomům, jsou časy hrdinů a hrdinek. Alespoň já to tak vnímám.
Na téma, jak se žije českým spisovatelkám, teď dokončujete projekt rozhovorů s autorkami, který doprovázejí fotografie Dity Pepe, s níž jste už spolupracovala na knize Děvčata první republiky.
Tento projekt, který trval tři roky, vychází právě ze zmiňovaného konceptu Virginie Woolfové. Zajímalo mě, jak jsou na tom současné české autorky s tvůrčím časem a prostorem. Vycházela jsem i z vlastní zkušenosti při psaní svých prvních dvou tří románů, kdy jsem si musela nejdřív vydělat peníze a teprve pak mohla ve volných chvílích psát. Do toho klasika – domácnost, zahrada, nákupy, vaření. A to nemám děti. Díkybohu mí rodiče jsou zdraví a samostatní. Stejně to byl ale pěkný hukot. Proto mi přišlo dobré se na toto téma zaměřit.
S jakými autorkami jste se na téma ženského psaní bavila?
Oslovila jsem jich dvanáct. Jsou mezi nimi třeba Kateřina Tučková, Karin Lednická, Alžběta Stančáková, Anna Bolavá, Michaela Klevisová, ale i ty méně známé. Mladší, starší, s dětmi i bez dětí. Ty, které se literaturou živí, i ty, kterým psaní na živobytí ještě nestačí. Jde o mix osobností, aby byl vidět ten kontrast. Ptala jsem se jich, v jakých podmínkách tvoří, jaké mají zázemí, jak k tomu přistupuje jejich rodina. Je zajímavé vidět, jak uvažuje mladá holka bez dětí a jak autorka, která začala psát ve chvíli, když už jí děti odrostly.
Mužští autoři ale také nemají zrovna na růžích ustláno.
Generace mužů třicátníků nebo čtyřicátníků, kteří píšou, to podle mě řeší dost podobně. Také jsou zapojeni do péče o děti a domácnost, takže téma času a prostoru na psaní se týká úplně stejně i jich. Už to není jako za časů Vítězslava Nezvala, který se zavřel doma v pokoji a mohl psát, zatímco jeho žena vařila. To dnešní mladí autoři nemají. Také musí vydělat peníze a uživit rodinu. A literaturou? Komu se to dnes podaří?
 |
Jak si hledáte příběhy, které vyprávíte ve svých knihách?
Žádný z příběhů, které jsem ve svých knihách zpracovala, jsem nehledala. Vždycky se objevily nebo přišly samy, já jsem jen měla potřebu vyprávět je dál.
Všechny vaše romány se věnují období první republiky, válce a delší či kratší době po ní. Čím jsou vám tahle období blízká?
To kdybych věděla… Asi to mám v sobě odmalička. Jako dítě jsem se ráda dívala na filmy pro pamětníky z třicátých let. Fascinovala mě atmosféra té doby, hodnoty první republiky. A po ní přišel zásadní předěl, válka, konec. Zanedlouho potom následovala nadvláda komunistů. Svoboda mezitím v podstatě nenastala žádná. Dvacáté století mě přitahuje. Vždycky jsem z té doby ráda poslouchala příběhy a vyprávění.
Jana Poncarovánovinářka a spisovatelka (39)
|
Vyprávěly se takové příběhy i ve vaší rodině?
Ano. Máme to v rodině trochu generačně posunuté. Dědeček byl ročník 1903. Mí vrstevníci měli spíš takové pradědečky. A vyprávěli mi oba prarodiče, dědeček i babička. V první řadě mi ale nejde tak o tu dobu, jako spíš o příběhy, které se v ní odehrály a které potřebuji předat dál.
Hraje roli i to, že se jedná o tak historicky vyhrocená období, že i osudy a charaktery lidí jsou tím poznamenané?
To je hodně důležité. Koneckonců jsme viděli i v období pandemie covidu, jak se projevovaly charaktery lidí. Šlo o asi největší krizi, kterou jsme v nedávné době zažili. A teď válka na Ukrajině. I když ji neprožíváme přímo, tak nás to stejně ovlivňuje. V takových dobách se ukazuje, kdo zůstává statečný a kdo naopak statečný není. Kdo sleduje svůj vlastní zájem. Časy, ve kterých dochází k zásadním zlomům, jsou časy hrdinů a hrdinek. Alespoň já to tak vnímám. Navíc období druhé světové války představuje stále velké trauma. Opravdu je potřeba, aby přešly generace a my to mohli v sobě nějak doléčit. Možná až s odstupem generací je možné o všem mluvit otevřeně a hledat historickou pravdu.
Máte tedy zkušenost, když hovoříte s pamětníky, že někteří o tom, co zažili, stále nechtějí příliš mluvit?
Ano. Takový příklad máme i v rodině. Týká se právě Deníku Věrky Kohnové. Až ve svých třiceti letech jsem se dozvěděla, že deník přechovávala moje prateta Marie Kalivodová, která žila v Dobřívě. Do té doby mi o tom nikdo neřekl. Ani moje teta Jana, která si v deníku čítávala jako desetiletá holčička, o tom nikdy pořádně nemluvila. Cítila, že pořád jde o bolestivé téma. Já pro to mám samozřejmě pochopení. Ale na druhou stranu, když se o takových věcech nemluví, vytrácí se, jak to ve skutečnosti bylo. Nikdy se tak třeba nedozvíme, jak si moje prateta Marie s Věrčinou maminkou Melanií předaly deníček. Už není koho se zeptat.
Jak tedy došlo k tomu, že jste se nakonec o deníku dozvěděla?
Úplnou náhodou. Ve spojení s jedním projektem, který se týkal Plzně, jsem zachytila jméno Marie Kalivodová v souvislosti s deníkem Věrky Kohnové. Tak mi to do sebe zaklaplo. Postava Věrky mi už dříve vkročila jako jedna z vedlejších postav do románu Alžběta a Nina. A loni v březnu, ani nevím, jak se to přihodilo, jsem chodila kolem domu, kde Věrka bydlela, a napadlo mě, že by bylo hezké jí na domě odhalit pamětní desku. Když jsem totiž četla její deník, přišlo mi, že má talent na psaní. Kdyby mohla dospět, mohla by se z ní stát třeba spisovatelka. A spisovatelé mají na domech pamětní desky. Tak proč by ji nemohla mít Věrka?
Je potřeba mít možnost příběhy s někým sdílet, mluvit o nich. Hodně pomáhá, když vidíte, že děláte něco, co má smysl.
Pamětní deskou to ale neskončilo.
Tou dobou už jsem spolupracovala s historikem Jiřím Sankotem, který je spoluautorem knihy a zasloužil se o tu hromadu dokumentární práce, která je v knize obsažena. Rozhodli jsme se Věrčin deník vydat znovu. Tentokrát společně se spoustou dodatečných materiálů o tom, jak Kohnovi žili, co předcházelo a co následovalo po jejich odchodu do transportu. Příběh rodiny jsme zasadili do historického kontextu tak, aby si čtenář na příkladu jedné plzeňské rodiny dovedl představit dobu, v níž se příběh odehrává. Znovu se nám tak podařilo vynést příběh na světlo. Navíc mi jeho poselství připadá velmi příznačné i pro současné dění.
Kniha má dokumentární charakter. Zvlášť když se člověk v knize probírá například výstřižky z tehdejšího tisku a dalšími materiály plnými antisemitské propagandy.
Přišlo mi, že to je až jakási hra osudu. Desku jsme odhalili na začátku března a koncem února vypukla válka na Ukrajině. Všichni jsme byli v šoku, že zase zbytečně umírají lidé jen proto, že má někdo mocenské choutky. I to byl důvod, který mě vedl k tomu, že je nutné deník vydat znovu. Živě jsem si představovala, jak nějaká dvanáctiletá holčička na Ukrajině píše o všech těch děsivých věcech, které zažívá. Pak si to někdo přečte a bude se divit, jak je možné, že se to všechno mohlo stát.
Jak si odpočinete od takových těžkých příběhů?
Nejlíp si vyčistím hlavu fyzickou prací, ideálně venku, třeba na zahradě. Nebo se projedu na kole, jdu si zaběhat. Věrku Kohnovou jsem psala hlavně přes léto, a to mi pomáhaly jen takové drobnosti, třeba že bylo hezké počasí. Kdybych knihu psala v zimě, zavřená v temnotě, bylo by to horší. Mohla jsem s psaním ven, to mi téma trochu ulehčilo. A samozřejmě je potřeba mít možnost příběhy s někým sdílet, mluvit o nich. Hodně pomáhá, když vidíte, že děláte něco, co má smysl.
Už jste se zmínila o tom, že psaní je pro vás také svým způsobem terapeutické. Jsou ještě další motivace, proč píšete knihy?
Občas mi někdo poděkuje, že se skrze příběh něco dozvěděl o dané době – i to mi dává smysl. Lidé mi říkají, že si pak k příběhu dohledávají další informace. Z toho mám radost. Nebo se dokonce jedou podívat na místo, kde se román odehrává. Otevírá se jim tak cesta k dalšímu poznávání. Jsem šťastná, že příběh žije dál. A je vlastně jedno, jak se o něm lidé dozvědí, jestli přes mou knihu nebo jiným způsobem.
Jaký příběh si vás našel v poslední době?
Aktuálně dělám na knize s pracovním názvem Nultá hodina. Při psaní románu Herečka jsem se snažila s co největším respektem přistupovat ke skutečné postavě herečky Jarmily Horákové, jejíž osudy kniha sleduje. Byla jsem tím dost svázaná. Nechtěla jsem jí ublížit tím, že bych ji postavila do situací, které bych neměla ověřené z provedených rešerší ke knize. Teď jsem si ale řekla, že bych si dala trochu víc tvůrčí svobody, proto je moje hrdinka vymyšlená. Zároveň by ale klidně mohla skutečně prožít život tak, jak to bude v románu popsáno.
Do jakých historických událostí jste hrdinku zasadila tentokrát?
Hodně mě zajímá doba od osvobození po druhé světové válce až do února 1948 a padesátých let. Příběh bude začínat v roce 1946. Hrdinka se na začátku války ocitá v Londýně a v roce 1946 se pak vrací domů ke svému manželovi, který válku prožíval v Čechách. Ona se snaží navázat na svůj předchozí život, prožívá tak trochu vztahovou bouři, protože úplně snadno na vše navázat nejde. Nachází se tak v jakémsi bodě nula, ve své nulté hodině. A do toho zároveň nastupují k moci komunisté.
Při práci na knize jsem hodně využívala dobové materiály, pročítala jsem tehdejší tisk. Fascinovalo mě, jak už bylo přítomné, že vše směřuje k tomu, co nakonec vyvrcholilo komunistickou totalitou. V románu vystupují i skutečné postavy tohoto období. Blízkou kamarádkou hlavní hrdinky je třeba Marcia Davenportová, dlouholetá přítelkyně Jana Masaryka. Zmiňuji i další historické postavy té doby. Jak už jsem řekla, hrdinka je smyšlená, ale ten příběh se klidně mohl stát.
