Felix Slováček slaví 80. narozeniny a 60 let na scéně

14.4.2023

Felix Antonín Slováček se narodil 23. května 1943 v Malenovicích u Zlína. Jak přišel ke jménu Felix, pod kterým se proslavil? Svou školní přezdívku získal podle kreslené postavy kocoura Felixe.

Studoval tři roky hru na klarinet, klavír, kontrabas, bicí a dirigování na Konzervatoři P. J. Vejvanovského v Kroměříži. V roce 1968 zakončil studia hry na klarinet, dirigování a skladby na JAMU v Brně a během těchto studií příležitostně vystupoval například s Orchestrem Gustava Broma. Už v roce 1966 se zúčastnil Mezinárodní soutěže mladých jazzových sólistů, která se konala ve Vídni pod záštitou nadžánrového rakouského skladatele a klavíristy Friedricha Guldy, a ve stejném roce získal 2. cenu v Interpretační soutěži Bohuslava Martinů v Brně. O rok později se stal laurátem soutěže mladých jazzových talentů v rámci v Praze konaného Mezinárodního jazzového festivalu. V roce 1968 přešel nastálo do Prahy, kde získal angažmá v Orchestru Karla Vlacha.

V letech 1969 do roku 1986 byl Felix Slováček členem hvězdného obsazení Orchestru Ladislava Štaidla. V něm se vedle hlavní funkce zaměřené na doprovázení Karla Gotta doma i v zahraničí začal velmi záhy prosazovat jako osobitý instrumentalista – sólista, jehož význam velmi záhy přerostl domácí pole působnosti. V roce 1969 se v Hamburku začal chystat takzvaný zkušební koncert Karla Gotta, který měl rozhodnout o tom, zda Gott vyjede na své první německé turné. „Karel za mnou tenkrát přišel s tím, že by byl moc rád, kdybych na tomto koncertě zahrál nějakou instrumentálku,“ vzpomíná Felix Slováček. „Jenže já vůbec netušil, co by to mělo být,“ dodává a pokračuje: „Karel mi tenkrát doporučil tehdejší velký hit britské rockové skupiny Procol Harum A Whiter Shade Of Pale, který fenomenálně nahrál slavný americký saxofonista King Curtis. Dal jsem na Karla a dobře jsem udělal. Po skončení koncertu za mnou přišel Karlův objevitel a šéf oddělení populární hudby v západoněmecké gramofonové firmě Polydor, Ossi Drechsler, a nabídl mi, abych pro Polydor natočil samostatné album.“ V roce 1970 tak vyšlo album Golden Sounds aus Prag a na něm ve Slováčkově interpretaci vedle tradicionálů tehdejší velké hity jako Rose Garden, Bridge Over Troubled Water, El Condor Pasa, Something, He Ain´t Heavy, He´s My Brother a velké milostné téma z tehdy slavného filmu Love Story.

Na úspěch Slováčkova polydorského alba navázala jeho veleúspěšná alba, která od roku 1973 vydával Supraphon. Jejich vydání vyvolalo doslova felixománii a mnohá se prodávala dokonce líp než alba Karla Gotta. Slováčkovy instrumentálky tenkrát nechyběly snad na žádném večírku, ani na romantických večerech ve dvou. Felix svými alby otevřel cestu pro vydávání desek klavíristů Rudolfa Rokla a Jiřího Maláska, kytaristy Lubomíra Brabce a trumpetisty Václava Týfy. Alba se Slováčkovými instrumentálkami vydala i západoněmecká gramofonová Ariola, sovětská Melodija a východěmecká Amiga. Jen jeho supraphonských nahrávek se prodalo na LP, MC a CD přes dva milióny kusů. Na svém kontě má Felix Slováček přes 500 nahrávek.

Odborná kritika si na hře Felixe Slováčka cenila především suverenity, s jakou hraje na sopránsaxofon, altsaxofon a klarinet. A taky mimořádných nátiskových vlastností, pozoruhodné tónové vyváženosti, technicky dokonale disponovaného, mimořádného nasazení a širokého dynamického rejstříku. Jeho tvoření tónu je jedinečné a nezaměnitelné a stejně tak jeho cit pro žánr, melodii a osobní výpověď. Hudební kritik Jiří Černý o Slováčkově hře dokonce napsal: „Jeho improvizace svou rozechvělostí, úžasnou prostotou (opřenou pochopitelně o fantastickou dechovou techniku) a ukončeností dokonce připomínají Satchmovu trubku.“

Vedle působení ve sféře jazzu a především populární hudby se Felix souběžně prosadil i jako sólový interpret klasické hudby. Byla to právě Slováčkova suverenní technika a zároveň jeho schopnost improvizace, které hudebního skladatele Alexeje Frieda inspirovaly ke zkomponování následujících děl: Jazzového koncertu pro klarinet a big band (1970), Trojkoncertu pro flétnu, klarinet, lesní roh a orchestr (1971), Koncertu č. 2 pro klarinet a symfonický orchestr (1976) a kvintetu Guernica pro sopránsaxofon a Kociánovo smyčcové kvarteto (1981). Nelze nevzpomenout ani Slováčkovu nahrávku Friedova Dialogu pro sopránsaxofon a big band pořízenou s Jiřím Stivínem a Orchestrem Gustava Broma (1974). Od poloviny 70. let začal Felix Slováček na koncertech uvádět klasický klarinetový sólový repertoár (Kramář – Krommer, Mozart, Stamic), komorní repertoár (se členy Foerstova tria nahraná díla Beethovena a Škroupa) a posléze i provádění koncertních skladeb z oboru artificiální hudby pro altsaxofon (Debussy, Milhaud a Glazunov). Felix Slováček na tomto poli spolupracoval s řadou renomovaných těles tuzemských (Československý komorní orchestr, Komorní orchestr Bohuslava Martinů, Moravská filharmonie, Sukův a Janáčkův komorní orchestr, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, Janáčkova filharmonie) i zahraničních (Drážďanská filharmonie, European Community Chamber Orchester London, Singapurským symfonickým orchestrem, London Mozart Players, Symfonický orchestr Hessenského rozhlasu, Foerstovo trio). Zaznamenáníhodná je také Slováčkova dlouhodobá spolupráce se světovým pěveckým fenoménem – s ruským mužským pěveckým sborem Alexandrovci. V roce 1979 byl oceněn Felix Slováček titulem zasloužilý umělec, v roce 1986 obdržel Zlatou desku Supraphonu a v roce 1996 Platinovou desku Supraphonu. Dne 28. října 2013 ho prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy.