Nebojíte se, že „vážní“ autoři budou nad takovým počinem ohrnovat nos?
Ano, bojím. Vždyť jeden z nich mně už řekl, že kuchařku – to „literární dno“ – napsal kdejaký blbec.
Můžete knihu přiblížit, a proč je jako autor uveden Jaromír Komín a kolektiv?
Kudokr je přísně černobílá knížka psaná kolektivně. Má americkou preface, tedy předmluvu, a některé recepty jsou vykradeny z kuchařky, kterou jsem si dovezl z Ameriky. Vydali si ji tam naši krajané. Oddíl o rybách napsal tiskový tajemník moravských rybářů Tomáš Lotocki. Řadu podnětů mám od bohužel již zesnulého Františka Horky, doktora přírodních věd, vyučeného kuchaře a básníka z Halenkovic. A je to kuchařka ukecaná. Pokud možno próza. A jelikož musíte psát denně, a když nevíte o čem, je třeba vyklonit se z okna a trénovat popis, jak doporučoval nositel Nobelovy ceny za literaturu Ivan Bunin, tak psaní kuchařky může být dobrý trénink. Už dlouho jsem se při psaní tak nebavil.
A proč Jaromír Komín?
Protože spisovatelé mívají své pseudonymy. Jaroslav Hašek jich měl tolik, že se z toho literárním vědcům snad zauzlují i střeva.
Jak dlouho kniha vznikala? A jak to, že vyšla právě teď?
Vznikala čtrnáct let. Kdybych se od Petra Fialy, toho času předsedy naší vlády, nedozvěděl, že jsme ve válce, asi by zemřela v mém počítači. Takto se čtenář v kapitole Smutné vaření může dovědět, jak se dá za války ze čtvrt kila hovězího uvařit oběd a večeře pro tři osoby. Anebo že ten, kdo se dopustil za rajchu zkrmování ovesných vloček králíky, vystavoval svou osobu dvouměsíčnímu trestu odnětí svobody a zaplacení výloh za zveřejnění svého jména v tehdejších nejčtenějších denících a podobné pikantnosti.
Kolik receptů máte odzkoušených na vlastní chuťové buňky a žaludek?
Protože je to kuchařka vzpomínková, řekl bych, že většinu. Nádherný je podle mého názoru recept se škaredým názvem „kočičák“, který je o tom, jak potěšit děti v případě, že se u vás náhle objeví pionýrský tábor: obyčejný karamel nalijete do formiček pro vánoční cukroví, když do nich napřed vložíte špilky. Po zchladnutí karamelu máte na stole několik lízátek a několik rozzářených očí kolem. Z polévek bych doporučil mou bezkonkurenční dršťkovou, naopak těžkým soustem pro labilní a dietami týrané žaludky by asi byl takzvaný marast: vše tučné, eventuálně i s chlupem, vytažené při zabijačce z kotle, zalité teplou octovou vodou s pepřem a cibulí.
Píšete také o pomazánce z bramborových slupek, o masových pokrmech nastavovaných kaší i o tom, že není dobré při pečení používat nádoby a nádobí, které sají tuk, aby se ušetřilo na másle. Nemluvě o válečných přídělech, kdy měli lidé nárok na jedno vejce týdně. Může to čtenáře přimět k tomu, aby o jídle více přemýšlel a šetřil s ním?
Ne. Tak osvícený současný konzument asi není. Teprve až naše „rozjedená“ a rozjetá společnost narazí na zeď, začne možná zase načas dostávat rozum.
O druhé světové válce pojednává z velké části i váš poslední román Spolhaus, který vyšel loni. Jde o vyprávění vašeho tatínka, který vzpomíná na klíčové události svého života, především válečné a poválečné, kdy se (nejen) ve Zlíně kolaborovalo, udávalo, aby se za to v začátku míru tvrdě odsuzovalo. Můžete přiblížit okolnosti vzniku knihy?
Kdekdo má možná dluh ke svému otci. Já nejsem výjimka. Až teď, kdy jsem možná dospěl, nebo aspoň dospěl do stavu, kdy mi letos v únoru bylo 82 roků, jsem si začal uvědomovat, jak jsem byl k němu nevnímavý, přehlíživý. Je to pokus o pozdní nápravu.
Jaroslav KovandaBásník, spisovatel a výtvarník se narodil se 26. února 1941 ve Zlíně. Vystudoval uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, poté pracoval jako kulisák, korektor nebo učitel. Deset let byl šéfredaktorem časopisu pro současnou poezii Psí víno, který vycházel od roku 1997 ve Zlíně. Vydal přes dvacet básnických a prozaických knih včetně několika sbírek pro děti. Za román Gumový betlém byl nominován na Cenu Josefa Škvoreckého. Kromě psaní se věnuje malbě a sochařině. Držitel Ceny města Zlína za rok 2013 nyní provozuje malé nakladatelství JáSám. |
Jak váš tatínek válečné a poválečné období přečkal?
Všechna válečná a poválečná období jsou pro pacifisty těžká. Někdy si říkám, proč Josef Lada měl za druhé světové takové tvůrčí žně. Protože nechtěl mít nic společného se svinstvy, která ve válečných a těsně poválečných obdobích v lidech propukají? Před psaním svých posledních knih jsem řadu hodin strávil v klečůvském archivu. Prostudoval jsem kdejaký spis kdejakého gestapáka odsouzeného ve Zlíně a Uherském Hradišti po válce k smrti provazem. Je to četba jen pro silné žaludky.
Ale vraťme se k vašemu otci.
Můj tatínek byl národní socialista a po únoru 1948 bezpartijní. Coby úředník po komunistické akci „Povaleči z účtáren do fabrik a továren“ převelený do průmyslu pracoval jako lamač v kamenolomu, dělník na stavbách, v uranových dolech... A stal se vášnivým skalkařem. O tatínkově činnosti za války moc nevím.
V knize píšete, že pracoval v tiskařském oddělení firmy Baťa jako korektor a jaksi obezřetně s ohledem na svoji rodinu se podílel na odbojové činnosti.
Kdysi se pohoršoval nad tím, jak byli v odbojových skupinách naivní. Jak se za vrchol konspirace považovalo přilepit jmenný seznam odbojářů té které skupiny i s adresami zespodu šuplíku kancelářského stolu. Ale když do nějaké kanceláře vtrhli Němci, tak první, co při šťárách dělávali, bylo, že převraceli stoly. Pokud vím, tak jistý čas dělal pro nějaké odbojáře spojku. A kdysi, když pálil ve šporheltu jakýsi vzkaz, na něho maminka velice křičela, jestli nás chce všechny dostat do koncentráku, i tady s děckama, s kterýma cloumala... Dodnes si to cloumání a tatínkův vyplašený pohled od hořícího topeniště v kamnech vybavuju.
V knize jsou reálné postavy s jinými jmény. Lze tam najít příběh redaktora baťovských novin, který byl po válce odsouzen, ale utekl z vězení do Německa, odkud odplul do Brazílie. Závěr knihy tvoří jeho deník z útěku. Jde o autentický dokument?
Ano, je to autentický dokument a přiletěl ke mně po síti.
Dívám se na svůj život z 80 metrů vysokého komína, říká zlínský spisovatel |
Člověk má z četby pocit, že zásady člověka nebývají tak pevné, jak si on sám myslí. Ostatně motto knihy „Dvojitý nelson doby tvou duši vejpůl zlomí“ je dostatečně výmluvné.
Co-laborare, tedy spolu pracovat je přirozená lidská vlastnost. Nějak se živit musíte. Dělníkovi ve zbrojovce, který za války plnil granáty a normy na 120 procent, po válce nikdo nic nevyčítal. Horší, když někdo udával souseda za poslech jiného než oficiálně povoleného kanálu, za což byl i trest smrti. A někdo jenom psal, jak si noví majitelé novin přáli, v jejich duchu. Protože si jinou práci nedovedl představit. A tedy naváděl... Čili kolaboroval. Jako dva protagonisté Spolhausu.
Od roku 2017 máte nakladatelství JáSám. Proč jste se ho rozhodl založit?
Mně se strašně líbil ten název. A protože mám vynikající účetní. Kdyby se jí něco stalo, tak okamžitě končím. Nevydávám jenom svoje věci. Ale třeba básně zlínského autora Pavla Preisnera, publikaci Tři básníci (z Archlebova). Poslední léta jsem měl v zavedených nakladatelstvích štěstí, vydal jsem tři dětské knížky v Albatrosu a v pražském Meandru, dvě knihy v Dauphinu. Takže nekňourám.
Kolik titulů jste v nakladatelství JáSám vydal?
Deset. Minulý rok společně s knihovnou ve Vsetíně moji knihu Nejaký Jura Vičík, šlo už o čtvrté vydání. Jedno vyšlo v mírových dobách v Moskvě, v ruském překladu ho vydal přítel Armén, přeložil Rus, původem Ukrajinec. Loni to byla knížečka s názvem Panna Maria na telefonním sloupu, což jsou výpisy z legionářských deníků. Básník Milan Hrabal z Varnsdorfu, až tam se nějakým záhadným způsobem dostala, o ní dokonce prohlásil, že je to nejlepší protiválečná knížka, kterou v poslední době četl. Je pro mě velká satisfakce, že i takové pidinakladatelství může mít svůj dosah.
