RECENZE: Nebe počká, my nikam nespěcháme, vzkazují z Východní fronty

Coby člen dobrovolnického zdravotnického praporu Špitálnící, jenž poskytuje první pomoc přímo na bojišti a dopravuje raněné do nemocnic, má Titarenko záběry takříkajíc z první ruky. Šest měsíců války na Ukrajině tak dostává docela jinou podobu než televizní zpravodajství.

Jmenovitě podobu osobnější, autentičtější, nearanžovanou, bez politických dovětků, zato mnohdy s hořkým sarkasmem - „teď všichni dostanou ten skvělý nápad utéct“. Přitom i do syrových reportážních záznamů proniká obraznost.

Když při evakuaci spěchají mezi mrtvými těly s raněnou ženou do sanitky, za nosítky kráčí její dcerka s růžovým batůžkem, tichá obdoba symbolu, jaký v Schindlerově seznamu nesla dívenka v červeném kabátku.

5 fotografií

Do ranní sněhové nadílky zní střelba. „To jsou naši,“ hádá muž a vrací se do domu, kde s puškou a kočkou čekají, až dorazí. Špitálníci, kteří tu nacházejí azyl, hostitele žertem varují: „Pět dnů v jedněch ponožkách, to bude smrad!“

Trocha uvolnění přichází u vody nebo na křtinách, kdy aktéři prozradí více o svém rodinném zázemí včetně častých ruských předků. Konkrétní osudy v čele s dobrovolníkem, kterého kvůli zdravotními stavu nevzali do armády, jsou vždy nejsilnější; podobně jako situační momentky v ohrožení.

„Jenom ty, kdo mohou sedět, na ležící už nemáme místo,“ sbírají raněné; při cestě mezi zátarasy volají lékařům, ať připraví operaci; v cíli zazní rezignované „zástava“. Projedou palbou, kde najdou trosky sanitky a utrhané končetiny.

Bezmocně sledují dobytek uvězněný v bažině, po ruských vojácích najdou v opuštěných zákopech pračku, „důstojnickou“ čokoládovou tyčinku a knihu, jejíž titul Nebe počká komentují: „To vystihl!“

Východní fronta 70 % Režie Vitalij Manskij, Jevhen Titarenko Kinobox: 78 %

Samozřejmost, s níž se naučili přijímat válečnou každodennost, je až děsivá a obdivuhodná zároveň, ať probírají plány na odběr spermatu hrdinů, nebo si vaří, zatímco opodál mohutně hoří.

Na účinku Východní frontě přidává fakt, že zobrazuje jednu malou výseč reality, v níž nechybí ani humor při rozvíjení sci-fi o rozkradeném Leninovi, ani odhodlání vtělené do věty „my nikam nespěcháme“. Téměř westernové finále se zrychleným dechem běhu o život se pak znovu vrací k symbolice.

Zamrzí nemálo překlepů a chyb v titulcích, tím spíše, že film vznikl v koprodukci s Českem a že má charitativní pozadí. Deset korun z každé prodané vstupenky totiž půjde na podporu ukrajinských paramediků.