Brněnský Falstaff dostal podobu klauniády

Opera Falstaff se v kontextu autorova celoživotního díla jeví jako poměrně neobvyklá. Nejenže komických oper v jeho uměleckém portfoliu mnoho nenajdeme, ale navíc není její kompoziční řešení postaveno na stejných principech, jaké známe z Rigoletta, Macbetha, Traviaty, Othella a dalších titulů, které máme ostatně s Verdim spojeny nejsilněji. Ne snad, že by se zde autorův rukopis zcela vytratil, ale odlišné řešení hudby, potlačení velkých, melodicky výrazných árií, příznačných motivů a dalších mikrostrukturních prvků je zde znatelné. Přestože opera dosáhla značného úspěchu, zůstává zpravidla dalece za oblibou dřívějších Verdiho oper, což někteří tehdejší i novodobí hodnotitelé přisuzovali právě absenci výraznějších hudebních momentů. Invenci, smysl pro barevnost instrumentace a vůbec vytříbený skladatelský styl ale Verdimu nemůžeme upřít ani v tomto jeho posledním jevištním díle.

Ztvárnění brněnské inscenace pod režijním dohledem Ondřeje Havelky sázelo na tradičnější pojetí výpravy a kostýmů. Jak sám Havelka naznačil v předpremiérovém kukátku, pojetí scény se snaží alespoň v náznacích navázat na prvky a trendy alžbětinské doby. Zmínil také jistou vzdálenější inspiraci ve filmových groteskách, kterou bylo možné vystopovat především v hereckém (zejména pohybovém) ztvárnění některých postav.

Tato klauniáda, slovo, které provázelo předpremiérové povídání na více místech, však byla v určitém ohledu předimenzovaná, jakkoli se jednalo o tvůrčí záměr. Ne nadarmo se říká, že opakovaný vtip přestává být vtipem. Platilo to jak pro herecké akce končící stylizovaným nárazem do kulisy či portálu, tak pro opakující se taneční momenty hlavní postavy. Bylo sice příjemné sledovat, s jakou lehkostí a grácií byly prováděny, ale stejně jako dnešní oblíbené improvizované moderní tanečky objevující se i tam, kde nemají žádný účel, šlo i zde o prvek, který postupně přestával být divácky atraktivním. Méně je zkrátka někdy více.

Havelkovo režijní pojetí se ale jinak zdá být zcela funkčním, ať už jde o typizaci postav nebo proměny scén, které v podstatě obstarala jediná konstrukce představující patrovou budovu s typicky červeným cihlovým vzezřením. Ta se v rámci jednotlivých obrazů „jednoduše“ pootočila po vlastní ose, čímž elegantně proměnila scénu, byť byla sama po téměř celou dobu poměrně dominantním prvkem. Pouze ve třetím dějství byla upozaděna, respektive „upostraněna“, a středobodem jeviště se stal velký kmen stromu symbolizující zasazení děje do Windsorského sadu. Atmosféru této půlnoční scény dotvářela také vkusně zakomponovaná animace lesa a putujícího měsíce v pozadí scény.

Co se jednotlivých aktéru týče, rozhodně šlo o výkony, které si závěrečné ovace ve stoje bez výjimek zasloužily. Luis Cansino, jeden ze zahraničních hostů a představitel Falstaffa, je pěvcem, který svým vyzrálým barytonem obsáhne bez obtíží všechny závažné role svého oboru, a to nejen s hudebním, ale také s hereckým nadhledem. Role Falstaffa je pro něj, zdá se, šitá na míru. Pozadu nezůstal ani Damiano Salerno, představitel Forda / mistra Fontany, který zejména v sólových výstupech ukázal, že je Luisi Cansinovi rovnocenným partnerem.

Ženské kvarteto Pavla Vykopalová, Doubravka Součková, Markéta Cukrová a Jana Hrochová bylo herecky naprosto soudržné, vzájemně se podporující a přitom rozmanité co do hlasové pestrosti a vystavění charakteru postav. Pavla Vykopalová coby Alice Fordová měla bohužel o něco méně možností excelovat v sólových výstupech či duetech oproti Nannettě v podání Doubravky Součkové nebo paní Quickly Jany Hrochové. Místy byla bohužel překryta orchestrem, který zněl v příliš vysoké dynamice. Vykopalová tak ve střední hlasové poloze sice dělala, co mohla, ale přes zvukovou masu se jen těžko probojovávala. V tomto by se měl orchestr „držet na uzdě“ a nechat pěvecké party vyznít, i když je jasné, že to není se vším kolem vždy úplně snadné. Bohužel ale není ojedinělé, že jsou v operních inscenacích pěvci spíše doprovodem orchestru než naopak. Občas se to stávalo také u pěveckých ansámblů, které sice díky znásobené síle více hlasů bylo relativně dobře slyšet, ale srozumitelnost zpívaného slova byla bohužel tatam.

Orchestr Janáčkovy opery ale pod vedením Ondreje Olose celkově podal tradičně skvělý výkon. Nebylo slyšet žádných intonačních zaváhání, které by na sebe jindy v určitých momentech nenechaly dlouho čekat, zvláště v žesťových nástrojích. Dirigent spolu s hráči fungovali spolehlivě a dokázali vystihnout veškeré barvy a výrazové nuance.

Nelze také opomenout výkony dalších mužských rolí, v nichž se blýskl zejména mladý nadějný tenorista Daniel Matoušek, který se ujal role Fentona, Nannettina nápadníka. Hlas má krásně nosný a lehce nasazovaný. Nemá problém jak ve středních, tak ve vysokých polohách. Jeho duety s Doubravkou Součkovou rozhodně patřily k tomu hudebně nejzajímavějšímu.

Trojice vedlejších rolí – doktor Caius v podání Berka Dalkiliçe a zvláště Bardolfo a Pistola (Falstaffových kumpánů), které ztvárnili stálí členové operního souboru Národního divadla Brno Vít Nosek a Jan Šťáva – byla taktéž sázka na jistotu. Pěvecky kvalitní výstupy a komediálnost, která z povahy daných postav náležela hlavně Noskovi a Šťávovi, značnou měrou přispívaly ke zdaru celého představení.

Kromě zpívaných rolí se v opeře objevila ještě jedna role němá, a to Hostinský v podání Pavola Seriše. Ten se zároveň podílel na pohybové stránce celé inscenace. Ač měl výstupů poskrovnu, byla jeho postava plná různých komických prvků a působivých sólových hereckých etud, které vyplňovaly různé dějové a hudební předěly.

Podobně skromný byl počet scén zahrnujících sbor. Ten se uplatnil nejvíce v samotném závěru opery v podobě víl, skřítků, čertů a dalších strašidel nastražených proti Falstaffovi, kterého se všichni kolem snaží potrestat. Sboristé odvedli po hudební stránce příkladnou práci a stali se rovněž důležitým vizuálním prvkem konce opery. Na tomto místě se také sluší pochválit práci scénografa Martina Černého a kostymérky Jany Zbořilové.

Giuseppe Verdi: Falstaff
5. dubna 2023, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo

Inscenační tým:
Režie: Ondřej Havelka
Hudební nastudování: Ondrej Olos
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Jana Zbořilová
Světelný design: Přemysl Janda
Pohybová spolupráce: Jana Hanušová, Pavol Seriš
Dramaturg: Patricie Částková

Účinkující:
Luis Cansino – Sir John FalstaffDamiano Salerno – FordPavla Vykopalová – Alice FordDoubravka Součková – NanettaMarkéta Cukrová – Meg PageJana Hrochová – Mrs. QuicklyDaniel Matoušek – FentonBerk Dalkiliç – Dr. CajusVít Nosek – BardolfoJan Šťáva – PistolaPavol Seriš – HostinskýOndrej Olos – dirigent
Sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB

Hodnocení recenzenta: 93%