STARÁ ŠUMAVA: O Božím hrobu
„Od středověku začaly být kostely na Velký pátek upravovány na znamení, že „Kristus, světlo světa, zhasl“, jako hrob: „Oltář sám jest vší okrasy zbaven, žádná svíce nehoří na něm, ano i věčná lampa zhašena jest, neboť Nejsvětější svátost jest odnesena, svatostánek pustý, prázdný stojí. (…) Oltář černým suknem pokryt (…) nikde žádné světlo nehoří, temno a ticho všude.“
Jedním z oficiálních náboženských obřadů byla a dodnes je instalace scény Božího hrobu. Objevuje se v celé řadě variant na obrazech i v sochařských dílech. Při velikonočních obřadech, jimiž si církev připomínala smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Inscenace božího hrobu měla nahrazovat cestu do Svaté země k původnímu místu, kde byl mrtvý Ježíš pohřben.
Nebezpečí na cestě i častá nedostupnost tohoto posvátného místa vyvolala potřebu symbolického přenesení „posvátných míst“ do Evropy. Byly zřizovány stavby napodobující jeruzalémskou kapli božího hrobu nebo byly v chrámech stavěny ze dřeva či kamene scény, napodobující legendu výjevu. Výjev patřil k běžné výzdobě všech kostelů stejně jako betlém.
K osvětlení Božích hrobů se používaly svíčky nebo olejové lampičky, jejichž umístění a počtu byla věnována velká péče. Stavitelé si uvědomovali účinnost iluminace a užívali ji jako jeden ze základních výrazových prostředků. Nejčastěji se hrob stavěl před jeden z postranních oltářů kostela.
Stavba Božích hrobů je společná celé katolické církvi. Jsou známy dvě koncepce. První využívá hrob jako svatostánek, ve znamení Kristovy smrti – triduum mortis. Hrob musel být postaven ve středu večer a bourán v sobotu po obědě. Druhá koncepce uvádí, že na Zelený čtvrtek se hostie odnáší do sakristie nebo do kaple mimo kostel. Tam je umístěna i v noci z pátku na sobotu.
Přenášení svaté hostie do „Božího hrobu“ představuje pohřeb Kristův. Rouška, kterou je monstrance zahalena, připomíná pohřební roucha, jimiž bylo Kristovo tělo ovinuto. V „božím hrobě“ pak Nejsvětější Svátost zůstane vystavena až do „vzkříšení“, jež se slaví večer následujícího dne. Tento příběh odpovídá biblickému popisu snímání z kříže a kladení do hrobu. Obvykle ji tvořil reliéf ležícího mrtvého těla, často s náznakem iluzivního prostoru ve skále, doprovázený anděly a někdy nástroji umučení.
Podobně jako u vánočních i dalších obřadů využívala církev při velikonočních obřadech pro přiblížení biblické události smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista chudým a negramotným vrstvám obyvatelstva „divadelní“ prvky. Od středověku jsou doloženy inscenace Božího hrobu v podobě uložení sochy mrtvého Spasitele před oltářem. Odstraňovala se až na Velikonoční pondělí.
Za protireformace oživili tradici Božích hrobů především jezuité (v Praze první Boží hrob roku 1559). Stali se mistry ve využívání divadelních a uměleckých prostředků pro šíření katolické víry, kdy kladli důraz na smyslovou názornost. Na řadě míst byly vybudovány samostatné stavby napodobující jeruzalemskou Kapli Božího hrobu (Drahoraz, Slaný, Mimoň ad.), nebo byly v chrámech stavěny ze dřeva či kamene scény napodobující biblický vyjev.
Boží hrob se stal běžnou výzdobou všech kostelů stejně jako betlém. Přesto, že osvícenský absolutismus Josefa II. zasáhl reformami z roku 1784 do náboženského života zákazem oblékání soch a také ztvárněním např. křížové cesty, Božího hrobu, Vzkříšení a samozřejmě jesliček, udržoval se tento zvyk po celé 19. století a v katolickém prostředí přetrvává nadále. Dodnes také v řadě regionů přetrvala tradice lidové víry a zvyků spojených s velikonočním obdobím.
Zdroj: Hana Macháčková, PODLAHA, Antonín. Katolická liturgika : učebná kniha pro střední školy, jedenácté, nezměněné vydání. Praha : Státní nakladatelství, 1930.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora