Jeho nakladatelství Práh knihu představilo toto úterý večer v pražském Paláci knih Luxor, kromě dvaaosmdesátileté Kriseové se křtu zúčastnili politik Petr Pithart nebo dokumentaristka Olga Sommerová. "Knihám, které berou do hry velké dějiny událostí, často hrozí, že zestárnou spolu s nimi. Kočičí životy zkouškou času prošly i proto, že je dějiny svým způsobem dohnaly. Identita menšin, velmocenské ambice, exodus, nové začátky, může být něco současnějšího?" okomentoval druhé vydání Kočičích životů spisovatel Aleš Palán.
Román sleduje bezmála devadesátiletý příběh. Začíná na západě Ukrajiny a končí ve vesnici u Karlových Varů. Vyprávěn je očima žen, jež přísluší k jedné z prvních generací volyňských Čechů. Osudy matky Anny narozené v roce 1900 a dcery Lízy, která přišla na svět o 23 let později, doprovodila ilustracemi Anna Novotná.
"Autorka psychologicky a jasnozřivě nahlíží soukromá dramata tří generací, před jejichž láskyplností a bezmezným vzdorováním osudu se skláním, tak jako před uměním autorky, která nás neodolatelně přiková k příběhu, který je i naším osudem," prohlásila na křtu dokumentaristka Sommerová. Bývalý český premiér a někdejší předseda Senátu Petr Pithart s Vopěnkou zase vyzdvihli cit Kriseové pro detail a působivé popisy krajiny s nádechem magického realismu.
Eda Kriseová vydala Kočičí životy ve druhé polovině 90. letech, kdy už se věnovala především autorské tvorbě. V mládí byla novinářkou, v 70. letech pracovala v univerzitním archivu, dokud kvůli represím ze strany režimu nepozbyla i toto zaměstnání. V listopadu 1989 se stala členkou Občanského fóra a nejprve mluvčí, později poradkyní prezidenta Václava Havla.
Knihu Kočičí životy jako první vydalo nakladatelství Hynek v roce 1997. "Do současné české prózy vnáší novou dimenzi a rozšiřuje její rejstřík," napsal deník Slovo, zatímco Jiří Peňás ji v týdeníku Respekt označil za autorčinu nejlepší a nejjistější publikaci, jež svou kvalitou v pisateli budí úctu. Jiní recenzenti byli kritičtější. Josef Chuchma v Mladé frontě seznal, že přes jistou vypravěčskou únavu a malátnost je mu dílo sympatické. Jan Lukeš v Týdnu už konstatoval, že jednoznačnému ocenění textu brání "zřetelná nevyrovnanost románu, s obtížemi místy slaďujícího historické pozadí s literární fikcí a jinde zase dějový prvek s úvahovým". A Josef Mlejnek v Lidových novinách označil Kočičí životy za "červenou knihovnu, která se tváří, že je pro horních deset tisíc".
Osudy volyňských Čechů, ústřední téma Kočičích životů, mají kořeny v 70. letech 19. století. Etničtí Češi v té době poprvé hromadně přesídlili do Volyňské gubernie v Rusku na pozvání cara Alexandra II., a to především kvůli nízkým cenám půdy i výhodám, jako byly dočasné zproštění vojenské povinnosti a daňové úlevy. Historické území Volyňské gubernie bylo podle webu Volyňáci.cz velké zhruba jako současná Česká republika. K roku 1925 žilo v oblasti Volyně asi 34 tisíc lidí české národnosti v 656 vesnicích. Mnohé nesou česká jména dodnes.
Především druhá světová válka na volyňské Čechy dopadla tvrdě; jednu z nejhorších událostí znamenalo vypálení obce Český Malín německými nacisty. Výročí tragédie, při niž bylo zavražděno 569 lidí, si volyňští Češi a jejich potomci připomínají dodnes. Především do míst, která byli nuceni opustit sudetští Němci, byly po druhé světové válce repatriovány desítky tisíc volyňských Čechů. Další tisíce lidí na území dnešní západní Ukrajiny zůstaly.
Jedním z motivů Kočičích životů je podle Petra Pitharta i deziluze "volyňáků", kterou prožívali po návratu do Čech, ačkoliv zemi předtím vnímali jako "ztracenou zemi zaslíbenou".
