INZERCE

Falešné pasy příslušníků diverzního komanda ruské GRU. Foto: Bellingcat

Mohly české ozbrojené složky zabránit otravě Skripalových v Salisbury? Není to vyloučeno. ÚOOZ podcenil zásadní informaci

Při vyšetřování výbuchů dvou muničních skladů ve Vrběticích v okrese Zlín, v říjnu a v prosinci roku 2014, došlo minimálně k jednomu závažnému pochybení českých ozbrojených složek. Už v roce 2015 věděl Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ), že o povolení ke vstupu do muničních skladů žádala minimálně jedna osoba s falešným pasem. Vyplývá to ze zjištění Ekonomického deníku v bezpečnostních kruzích. Přesto se dvě tváře obou podezřelých, Anatolije Čepigy a Alexandra Miškina, jak dnes víme dvou příslušníků ruské vojenské rozvědky GRU, objevily v pátrání až v roce 2021.

Ze informací Ekonomického deníku ze čtyř důvěryhodných zdrojů z bezpečnostní komunity vyplynulo, že z Moldavska přišla už v roce 2015 na ÚOOZ informace, že osoba s tváří, na jejíž jméno byl vystaven pas návštěvníka Vrbětic, v této zemi nežije.

„Kdyby se tyto osoby, respektive jejich falešné pasy objevily v pátrání, a české bezpečnostní složky byly o dost důslednější, není vyloučeno, že by oba agenti GRU byli po celém světě pod takovým drobnohledem, že by nemohli být nasazeni na jakoukoli ostrou operaci,“ sdělil Ekonomickému deníku jeden z dobře informovaných zdrojů.

Ekonomický deník proto oslovil nástupce ÚOOZ, Národní centrálu proti organizovanému zločinu (NCOZ), dozorující státní zastupitelství a Bezpečnostní informační službu s několika otázkami.

Otázky Ekonomického deníku na policii, státní zastupitelství a BIS. Foto: Jan Hrbáček

„Mohu pouze uvést, že ohledně tzv. kauzy Vrbětice má podávání informací z trestního řízení vyhrazeno Krajské státní zastupitelství v Brně,“ „přehodil“ Ekonomický deník na žalobce mluvčí NCOZ Jaroslav Ibehej.

„Ve vámi dotazované kauze i nadále probíhá její prověřování a vzhledem k této skutečnosti bližší informace podávat nebudeme,“ odpověděl pak na otázky Ekonomického deníku mluvčí Krajského státního zastupitelství v Brně Hynek Olma.

„Děkujeme za váš zájem, ale k tématu, na které se ptáte, nemáme aktuálně žádné informace ke zveřejnění. Co se týče výročních zpráv BIS, jejich obsah je vám plně k dispozici,“ zareagoval na otázky mluvčí BIS Ladislav Šticha.

Pyrotechnici prověřují terén po výbuších v muničních skladech ve Vrběticích v roce 2014. Foto: Policie ČR

Nejistota a pochyby

Začněme ale trochu šířeji. Jedna ze starých zpravodajských pouček říká, že veřejně se probírají jen neúspěchy zpravodajských služeb a o jejich úspěších se veřejnost v podstatě nikdy nedozví.

Jednotlivé výstupy českých ozbrojených složek k vrbětické kauze působí na první pohled okázale a sebevědomě. Pokud však mediální produkci na téma Vrbětic prozkoumáme jako celek a v širším kontextu, výsledný obraz působí už okázale výrazně méně. A navíc, na místo kvalitní práce vyvolává tato informační produkce spíše nejistotu a pochyby o postupech při vyšetřování.

Prvním a významným otazníkem, souvisejícím s vrbětickou kauzou, jsou rozsáhlé informační úniky do novinářského prostředí. Již po tiskové konferenci vlády 17.dubna 2021, na které premiér Andrej Babiš a ministr vnitra Jan Hamáček kuse oznámili, že za výbuchy ve Vrběticích stojí ruská vojenská rozvědka GRU, někteří politici, ale i novináři hovořili o tom, že informace o kauze v novinářském prostředí kolovaly již 14 dní před tímto brífingem.

Nasvědčovalo tomu mimo jiné i to, že krátce po vládní tiskovce týdeník Respekt vydal poměrně obsáhlý text s řadou detailů o postupu při vyšetřování výbuchů ve vrbětických skladech.

Od té doby informační úniky z šetření vrbětické kauzy pokračovaly ale ještě dál. Přestože bylo celkem snadno zjistitelné, odkud informace utíkají, BIS a NCOZ je zjevně nijak intenzivně nevyšetřovaly.

Podle slov ředitele NCOZ Jiřího Mazánka odhalil účast ruské vojenské rozvědky GRU na vrbětických explozích až v roce 2019 nový vyšetřovatel případu, který tak napravil pochybení předchozích detektivů.

Ve stejně době byla ovšem prokazatelně vysoce aktivní i BIS. Tehdy se mimo jiné v médiích řešilo, že tehdejší ministr vnitra Jan Hamáček chtěl údajně vyměnit utajení informací, že výbuchy muničních skladů ve Vrběticích způsobili ruští špioni, za miliony vakcín Sputnik a summit amerického a ruského prezidenta v Praze.

Mediální prohlášení, ohledně původce odhalení role GRU ve vrbětické kauze, jsou tedy poněkud protichůdná.

Zůstává tedy otázkou, kdo opravdu odhalil roli GRU v kauze vrbětických výbuchů – NCOZ nebo BIS? Další otázkou pak je, proč je kolem této záležitosti nadále vytvářena mlha nekonzistentních vyjádření?

Podle informací, zveřejněných v dubnu 2021, nemělo k výbuchu dojít ve Vrběticích, nýbrž v zahraničí, kam měla být munice z Vrbětic vyvezena. Avšak podle veřejně dostupné korespondence Petra Bernatíka (Imex Group) a Emiliana Gebreva (Emco), ze dnů 3. října 2014 a 7. října 2014, neměl Gebrev v úmyslu munici uskladněnou v Vrběticích vyvézt z České republiky či prodat.

Otázkou proto zůstává, proč někdo poskytl nepravdivou informaci členům vlády, kteří ji následně předali médiím.

Pravděpodobným vysvětlením by mohla být neprofesionální práce některé z bezpečnostních složek, kde někdo rezignoval na důkladnou analytickou činnost, zejména analýzu konkurenčních hypotéz.

Reakce, která měla vyvolat protireakci

Nejen v kauze Vrbětice, ale také v dalších případech, například ricin z Ruska, můžeme tušit aplikovaný modus operandi: namísto analýzy všech možných alternativ je na počátku stanovena jediná (atraktivní) hypotéza, která je následně urputně protlačována, a to paradoxně až do ztracena či neslavného konce.

Další částí vrbětické kauzy, vyvolávající zásadní otázky, je zdůrazňování zjevného faktu, že nešlo spojit dnes již známé příslušníky ruské GRU, údajného Tádžika s krycím jménem Ruslan Tabarov, alias Rusa Petrova a Moldavana s krycím jménem Nicolaie Popu, alias Rusa Boširova, s ruskou vojenskou rozvědkou, dokud nebyly jejich tváře medializovány v souvislosti s útokem na Sergeje a Julii Skripalovy v Salisbury v roce 2018.

Co když to ale řešit šlo? I když poněkud jinou cestou.

K výbuchům ve vrbětických skladech došlo 16. října a 3. prosince v roce 2014. Lze předpokládat, že už brzy po prvním výbuchu musela policie vědět, že ve dnech 13. až 17. října 2014 měli vybuchlý sklad povoleno navštívit jistý Tádžik a Moldavan.

S jistotou lze tvrdit, že detektivové Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu měli k dispozici e-mail s krycími pasy a pravými fotkami Tabarova a Popy od roku 2015. Cestou mezinárodní pomoci byly do Moldavska a Tádžikistánu poslány žádosti o potvrzení jejich totožnosti.

Z Tádžikistánu žádná odpověď nepřišla. Moldavské úřady ale odpověděly, že osoba této tváře se jménem držitele pasu v Moldavsku nežije.

Už v průběhu roku 2015 tedy česká policie věděla, že o vstup do vybuchlého skladu žádala minimálně jedna osoba s falešným pasem. O pravé identitě druhého se za těchto okolností dalo přistupovat identicky.

Právě v tomto kontextu je obtížně uvěřitelné to, že osoby s pasy na jména Nicolai Popa (alias Petrov, pravým jménem Alexandr Miškin) a Ruslan Tabarov (alias Boširov, pravým jménem Anatolij Čepiga) se objevily v českém pátrání až v dubnu 2021 a nikoli už v roce 2015.

Anatolij Čepiga na svatbě dcery velitele diverzní jednotky GRU Andreje Averjanova. Foto: Bellingcat

Výše uvedené poznatky proto vedou k úvaze, zda Policie České republiky, respektive tehdejší ÚOOZ, svou nečinností v případě prověřování osob Popa a Tabarova, tedy v pátrání po nich, v roce 2015, nemohly být nápomocny cizí moci při spáchání útoku nervově paralytickou látkou v Salisbury v roce 2018.

Nelze navíc vyloučit to, že policie informace o osobách Tabarov a Popa předala dalším českým bezpečnostním či zpravodajským složkám cestou takzvané společné zpravodajské skupiny. Není pak už známo, jestli těmito poznatky disponovala BIS a zprostředkovala je aliančním partnerům.

Lze tedy spekulovat o tom, že nepříliš zásadní vyšetřovatelské aktivity ÚOOZ, ale možná i BIS, poskytly diverzní jednotce GRU 29155 téměř tři a půl roku nerušeného operačního času na území Evropské unie, které byly završeny útokem novičokem v Salisbury.

Lze úspěšně předpokládat, že výskyt tváří dvou příslušníků diverzní jednotky, byť konkrétně neidentifikovaných, v mezinárodním pátrání již v roce 2015, by aktivity jednotky GRU 29155 v teritoriu Evropské unie významně narušil.

Co a proč odvedlo pozornost?

Otázkou je, co tak významného odvedlo policejní a zpravodajskou pozornost od faktu, že vybuchnuvší vrbětický sklad měli v kritické době navštívit ruskojazyční cizinci s falešnými pasy?

Prvním vodítkem by mohlo prohlášení tehdejšího ministra financí Andreje Babiše z prosince 2014, kdy v televizi řekl, že firma Imex Group (nájemce vybuchnuvších skladů – pozn. red.) je velmi kontroverzní ve a problémům jako ve Vrběticích čelila i v Bulharsku. Od počátku vyšetřování byla preferovanou verzí příčiny výbuchu neodborná manipulace a fixaci zasahujících a vyšetřujících složek na neodbornou manipulaci (a odpor k úmyslu jako příčině výbuchů) naznačoval rovněž Václav Irovský (tejdejší ředitel Vojenského technického ústavu výzbroje a munice ve Slavičíně v letech 2013 až 2014).

Fixace na Imex Group zainteresované policejní, a pravděpodobně i zpravodajské, složky neopustila ani po spojení Tabarova a Popy s GRU.

V únoru 2021 byl majitel Imex Group Petr Bernatík zadržen policií a na 48 hodin skončil v cele předběžného zadržení. Dlouhým výslechům byly podrobeny i další osoby z Imex Group.

V květnu 2021 pak do médií unikly informace o únorové akci proti osobám z Imex Group a informace naznačující možné napojení Petra Bernatíka na operativce GRU.

To, že ve firmě Imex Group mohly působit osoby, pracující pro ruské zpravodajské služby, neznamená, že o tom někdo z firmy mohl nebo musel vědět. Ostatně nelze předpokládat, že by GRU stála o to, že by o takové věci byl někdo v Imex Group informován.

Úporná fixace ÚOOZ/NCOZ (a možná i BIS) na Imex Group a rodinu Bernatíků připomíná sebevědomí orgánů činných v trestním řízení v případech kauz nákupu letounů CASA, případu skladování min MON-100 a MON-200 ve Vrběticích, kauzy údajného totálního rozbití a zdecimování sítě ruské FSB.

Tyto kauzy podle zainteresovaných pozorovatelů spojuje nekvalitní analytická práce a byly především divadlem se spektakulárním nástupem, ale bez stejně okázalého a hlavně úspěšného zakončení.

Vrbětická kauza by měla být vzorovým příkladem kvalitní detektivní práce ÚOOZ/NCOZ a zpravodajské práce BIS, alespoň soudě dle sebevědomých prohlášení Jiřího Mazánka a Michala Koudelky a následných superlativů, zaznívajících ze strany významné části politického spektra.

Nedá však mnoho práce – spíše než úsilí to vyžaduje ochotu pochybovat a prověřovat – abychom v případu nalezli zjevné vady.

Nelze hodnotit linii operativních zjištění ve vrbětické kauze, ale na základě mediálních výstupů (NCOZ, ředitele BIS, informovaných zdrojů z prostředí zpravodajských služeb a členů Stálé komise pro kontrolu BIS) lze tvrdit, že analytická práce ÚOOZ a BIS nebyla příliš kvalitní.

Je evidentní, že si jak policie, tak BIS, při informování zákonných adresátů i médií nelámali příliš hlavu s rozdílem mezi informací a domněnkou. Je zřejmé, že obě složky ignorovaly analýzu alternativních scénářů.

Na věc se však můžeme podívat i z jiného úhlu. V posledních deseti letech lze čím dál více vnímat, že jsme součástí absurdního světa, kde orgány činné v trestním řízení a zpravodajské služby oficiálně či neoficiálně podporují mediální scénu a vlastní pozitivní mediální prezentaci místo toho, aby vymáhaly právo (tj. věci dotáhly až do pravomocného odsouzení, ne jen k bombastickým tiskovým konferencím) a informovaly vládu o hrozících problémech (tj. aby vláda na základě zpravodajských informací rozhodovala a nebyla v jejich vleku).

V případě Vrbětic můžeme za mediálními tanci s vysokou pravděpodobností tušit i další motiv: snahu zakrýt vážné selhání policie a pravděpodobně i zpravodajských služeb na počátku celé kauzy.

Tedy už toho zmíněného, že české bezpečnostní sbory svou nečinností poskytly jednotce GRU 29155 téměř tři a půl roku nerušeného operačního času na území EU, které byly završeny útokem smrtícím jedem v Salisbury.

Jan Hrbáček