"Chci lidem zprostředkovat ten nejlepší hudební zážitek," říká herec a zpěvák Radim Schwab

Jak vzpomínáte na své hudební začátky?

Jako malý kluk jsem hudbu miloval. Vždycky jsem chtěl být zpěvák jako Karel Gott. Ale líbila se mi i povolání jako popelář nebo řidič trolejbusu. Obdivoval jsem všechny ty budíky a knoflíky. Občas jsem jezdil z konečné stanice do další konečné a jen se díval, jak to všechno funguje. Fascinovalo mě to. Hudba ale nakonec zvítězila. Poprvé mě uchvátila spousta gramofonových desek všech žánrů, které měla teta. Byly to doslova hudební orgie. Chodil jsem tenkrát do první třídy na základní škole a vydržel  poslouchat i celý víkend v kuse všechno, co bylo k dispozici, a to od klasiky po Modern Talking nebo Jennifer Rush. Hudba  byla dechberoucí. Doma jsme přitom měli jenom obyčejné rádio, hudbu nikdo moc neposlouchal.

Než jsem začal svůj první projekt Monte Christo, kde jsem hrál mladého Monte Crista, vůbec jsem v té době neuvažoval nad tím, že by někoho mohl můj zpěv vůbec zajímat. Paní profesorka zpěvu na Janáčkově akademii múzických umění říkala, abych zkusil nějaký casting. Takže vlastně až ona vyplnila přihlášku do muzikálu Monte Cristo, a tím odstartovala moji pěveckou a muzikálovou kariéru.

NEŽ JSEM ZAČAL SVŮJ PRVNÍ PROJEKT MONTE CHRISTO, VŮBEC JSEM V TÉ DOBĚ NEUVAŽOVAL NAD TÍM, ŽE BY NĚKOHO MOHL MŮJ ZPĚV VŮBEC ZAJÍMAT

A nakonec mě a jednoho mého kolegu vybrali ze dvou tisíc uchazečů. Vůbec jsme nechápali, protože v posledním kole bylo asi deset dalších zpěváků, kteří vypadali jako Daniel Hůlka s dlouhými vlasy. Ale pan režisér Jozef Bednárik měl představu, že mladý Monte Christo za mlada vypadal jinak. A tak mě na tu roli vzali. Kdo ví, kam by mě jinak osud zavál. Nejspíš bych působil v Divadle Husa na provázku, kde jsem dostal po škole nabídku angažmá. V té době jsme už s Alenou Ambrovou pracovali na monodramatu Mistero Buffo a když se o Monte Cristu dozvěděla, asi dva měsíce se mnou nemluvila. Řekla: „Pro tohle jsem tě chystala?!“ A byla hrozně zklamaná, že jsem šel do muzikálu. Ale kolem roku 2000 byla jiná doba. Divadlo Husa na provázku dělalo fantastická činoherní představení s obrovským přesahem. Vedle toho některé muzikálové počiny tehdejší doby měly nevalnou uměleckou úroveň. Dneska už je všechno jinak. Spolupracoval jsem také s paní Evou Tálskou v Divadle Husa na provázku. Petr Oslzlý, tehdejší šéf Centra experimentálního divadla, řekl: „Vy pracujete s paní Evou Tálskou a jdete do muzikálu?!“ Dneska už to nikdo neřeší a všichni dělají všechno.

NAKONEC MĚ A JEDNOHO KOLEGU VYBRALI DO MONTE CHRISTA ZE DVOU TISÍC UCHAZEČŮ

Jaké předměty jste měli na Janáčkově akademii múzických umění?

Koncept byl velice dobrý. Měli jsme možnost si vyzkoušet prakticky všechny žánry, od klasického divadla dramat Williama Shakespeara, Antona Pavloviče Čechova, po Commedii dell´arte nebo pouliční divadlo. Kromě toho jsme měli skvělé praktické předměty, šerm, akrobacii, karate, step nebo žonglování. Šerm se mi hodil hned v muzikálu Monte Cristo, nebo později v muzikálu Excalibur, kde jsem hrál Mordreda a na konci probodl mečem krále Artuše. Učili jsme se také chodit na chůdách. Nakonec jsem chodil i na těch třímetrovch. Václav Hybš se mě kdysi ptal, jestli umím něco, co jiný zpěvák neumí, tedy kromě zpěvu. Když jsem mu řekl o chůdách, byl nadšený, a tak jsem nakonec na jeho koncertě zpíval na chůdách. Měl jsem tak pět metrů celkem. Při mém vstupu udělal takový fór, že tady máme jednoho zpěváka, který nám trochu přerostl. Byla to sranda. Jeho manželka Jarmila řekla: „Já to věděla, že vy dva, když se dáte dohromady, tak to bude zase něco.“

NA JAMU JSME MĚLI DOBRÝ KONCEPT, PROTOŽE JSME SI ZKUSILI PRAKTICKY VŠECHNY ŽÁNRY

Nakonec jste se rozhodl pro muzikál, co vás na něm nejvíce zaujalo?

První muzikál, který jsem viděl, byl West Side Story. Absolutně mě ohromil. Řekl jsem si, tak tohle chci dělat! Úplně to se mnou mlátilo. Chtěl jsem to zažít znovu a znovu. Dostat ze sebe maximum do hudby, tance, zpěvu a zprostředkovat divákům velký hudební zážitek. Zároveň mi připadala tato práce jako poslání. Jste vlastně takový mezičlánek mezi autorem a divákem a skrze vás proudí autorovy myšlenky a hudba k uším posluchačů. Po West Side Story jsem hltal všechny muzikály, od Fantoma opery přes Bídníky, Sunset Boulevard nebo Cats. Souběžně jsem poslouchal i operu a snil, jaké by to bylo zazpívat i tento žánr, ke kterému mám do teď velkou úctu a respekt. Tehdy jsem ani netušil, že i tento sen se mi jednou splní.

BYL JSEM FASCINOVANÝ MUZIKÁLEM WEST SIDE STORY, BYL TO PRVNÍ MUZIKÁL, KTERÝ MĚ ÚPLNĚ POHLTIL

Pro mě jsou tři TOP muzikály. Fantom opery, Bídníci,  West Side Story a pak ty ostatní. Zároveň obdivuji díla Stephena Sondheima, současného hudebního genia. Takový Mozart dnešní doby. V poslední době mě zaujalo i několik novinek. Rozhodně k nim patří i hiphopový muzikál Hamiloton, na který jsem šel až na doporučení kamaráda, který se zabývá převážně operou. Je to převratný koncept muzikálu, kde se dějiny USA vyprávějí skrze rap. A kde všechny ty důležité osoby „Otců zakladatelů Spojených států amerických“ hrají Američané hispánského původu a Afroameričané.

JSOU VLASTNĚ TŘI MUZIKÁLY, A TO FANTOM OPERY, WEST SIDE STORY A BÍDNÍCI, KTERÉ JSOU OPRAVDU KRÁSNÉ

To je to, co mě na muzikálu dodnes baví. Pokud je to dobře udělané, tak diváci odchází s katarzí. Když byl na Hamiltonovi Larry Moss, současný herecký kouč, který chystal třeba Leonarda DiCapria na jeho filmové role, řekl zpěvákům a hercům, aby nikdy nezapomněli na to, že mohou změnit něčí život navždy, jejich důležitost je velká. Takový by měl být přínos naší profese, a takové divadlo má smysl dělat.

MUZIKÁL JE DIVADLO, CO HRAJE, TANČÍ, ZPÍVÁ A JEŠTĚ MÁ NESKUTEČNÝ PŘESAH, KTERÝ MŮŽE ZMĚNIT ŽIVOTY LIDÍ

Fanoušci si vás asi nejčastěji spojují s rolí Fantoma opery. Jaký byl první pocit po získání této významné role?

První pocit byl obrovská euforie a potom i zároveň obrovská zodpovědnost dílo dobře nastudovat a tu práci odvést co možná nejlépe. Výhoda autorských muzikálů je ta, že nikdo neví, jak to má přesně vypadat. Když jsem začal studovat Fantoma opery,  dobře jsem si uvědomoval, že to může být výtah nahoru, ale taky dolů, pokud by se to nepovedlo. K tomu projektu byla obrovská mediální pozornost a každý byl zvědavý, jak se s tím utkáme.

PRVNÍ POCIT BYL OBROVSKÁ EUFORIE A POTOM I ZÁROVEŇ OBROVSKÁ ZODPOVĚDNOST DÍLO DOBŘE NASTUDOVAT A TU PRÁCI ODVÉST CO MOŽNÁ NEJLÉPE

Fantoma opery lidé znají po celém světě, každý ví, jak to má být, jak to má technicky vypadat, takže nemáte jinou možnost, než to prostě dobře zazpívat. Nakonec už máme třetí uvedení a je to stále téměř vyprodané. A de facto mé sny se mi splnily. Vždycky jsem chtěl dělat Fantoma opery, Dona Giovanniho a Bídníky. Fantoma hraji, Giovanniho jsem si také zahrál a když vyjdou Bídníci, můžu jít do důchodu.

MÉ SNY SE SPLNILY. VŽDYCKY JSEM CHTĚL DĚLAT FANTOMA OPERY, DONA GIOVANNIHO A BÍDNÍKY. FANTOMA JSEM SI ZAHRÁL, GIOVANNIHO TAKÉ A TEĎ, KDYBY BÍDNÍCI VYŠLI, TAK BY TO BYLO BEZVA

Co vám role přinesla?

Kromě toho, že se člověk vyzpívá, zjistí, že jeho limity jsou daleko větší, než si byl na začátku schopen připustit. Byla to tvrdá práce se skvělým tvůrčím týmem. A děkuji panu producentu Františku Janečkovi, že mi dal takovou příležitost. Co mi ale hlavně Fantom opery přinesl, je hodit za hlavu to, co si o vás druzí myslí. Prostě to neřešit.  Mně to v tomto neskutečně posunulo.

ČLOVĚK SI POSUNE LIMITY, JE SCHOPEN DALEKO VĚTŠÍCH VĚCÍ, JE SCHOPEN SI UVĚDOMIT, ŽE BY BYLY MOŽNÉ

V současnosti vás mohou vidět v muzikálu Robinson Crusoe.

Robinson Crusoe je krásné hudební dílo, písně napsal Zdeněk Hrubý, jsou tam perfektní, nádherné melodie. Do projektu jsem šel na požádání Václava Knopa, který ho režíroval. Václav je výborný herec a skvělý režisér. Věděl jsem, že spolupráce bude dobrá. Mám rád způsob jeho práce, jak ctí divadlo a jakým inspirativním způsobem pracuje. Říkal jsem, ano, s ním do toho rád půjdu. Bylo to trochu obtížné v tom, že Robinson Crusoe je celou dobu sám na pustém ostrově, no, hrejte smutek dvě hodiny… Takže se hledaly další vrstvy, aby to bylo pestré a zajímavé. Myslím, že se nám to docela dobře podařilo.

ROBINSON CRUSOE JE KRÁSNÉ HUDEBNÍ DÍLO, PÍSNĚ NAPSAL ZDENĚK HRUBÝ, JSOU TAM PERFEKTNÍ, NÁDHERNÉ MELODIE

Za roli Dona Giovanniho jste dokonce dostal ocenění.

Dostal jsem za něj Libereckou Thálii, což je cena diváka. Diváka, který se na představení jde podívat, a buď se mu to líbí, nebo nelíbí. Dělat Dona Giovanniho  byla obrovská výzva. Jsem rád, že jsem mohl vejít do takového žánru. Giovanni mě obrovsky posunul hlasově. Byl to asi největší přínos toho celého a věřím, že si to ještě někdy zahraju.

DOSTAL JSEM ZA DONA GIOVANNIHO LIBERECKOU THÁLII, COŽ JE CENA DIVÁKA. DIVÁKA, KTERÝ SE NA PŘEDSTAVENÍ JDE PODÍVAT A BUĎ SE MU TO LÍBÍ, NEBO NELÍBÍ

Máte nějakou veselou historku z představení?

Ano. Když jsem se šel podívat na Fantoma opery, hrál můj kamarád Marian Vojtko, nikdy jsem netušil, že je tak skvělý komik. Jinak třeba na představení Monte Christo byla spousta veselých zážitků. Pan režisér Jozef Bednárik dával všem připomínky a mně pořád nic neříkal. Prvních čtrnáct dní zkoušení nic. Byl jsem v podezření, že jsem buď hodně dobrý, nebo špatný. Potom za mnou přišli z produkce, abych zašel za panem Bednárikem, že sedí v hledišti. A já si říkal, no, teď to přijde. Přišel jsem a se mnou ještě další dva kolegové. A on řekl: „Vy jste tu traja, so kterými si ještě netykám.“ Vytáhl několik pohárků, slavnostně jsme si připili a on mi řekl: „A teraz už ti móžem hovorit ty… a nemusím sa za to hambit.“

NA PŘEDSTAVENÍ MONTE CHRISTO BYLA SPOUSTA VESELÝCH ZÁŽITKŮ

A pak to přišlo. Zkoušeli jsme svatbu Edmonda a Mercedes, kterou hrála Leona Machálková. A pan Bednárik křičel: „Co tam robíš, Rado?!“ A já na to, že nic. A on: „No právě, nic nerobíš, stojíš tam jako… ženichovi na svatbě.“ A on měl takové připomínky, které vám zůstaly v hlavě navždy, i když jste šli na scénu po několika reprízách. Jsem rád, že jsem měl možnost s ním pracovat.

PAMATUJU SE, ŽE S PANEM BEDNÁRIKEM BYLA SPOUSTA ÚŽASNÉ SPOLUPRÁCE. VELMI RÁD NA NĚJ VZPOMÍNÁM

V divadle SEMAFOR hrajete představení Kytice. Jak byste popsal spolupráci s panem Jiřím Suchým?

Pana Suchého jsem obdivoval ještě na JAMU, je to legenda a pracovat s ním byl můj další splněný sen. Když přišla možnost hrát v Semaforu, tak jsem, jak se říká, skočil po příležitosti a byl jsem šťastný, že mohu s takovým pánem stát na jednom jevišti. Pan Jiří Suchý je chráněný druh.  V současnosti hraje,  řídí divadlo, píše hry, režíruje a má spoustu dalších aktivit. Je neskutečné, kolik toho v 91 letech stíhá! Nikdy by mě nenapadlo, že právě semaforská Kytice bude moje nejdéle hrané představení. Kromě Mistera Buffa, kterého mám v repertoáru už přes dvacet let.

PAN JIŘÍ SHUCHÝ JE LEGENDA. SPOLUPRÁCE S NÍM JE MŮJ SPLNĚNÝ SEN

Jak jste se k představení Mistero Buffo dostal?

V rámci projektu Commedia dell´arte na JAMU.  Na zkouškách jsem hrál  žonglérii o papeži Bonifáci VIII. a moc se to povedlo. Tenkrát se přišel podívat i pan Petr Oslzlý, tehdejší šéf Centra experimentálního divadla, žonglérie se mu líbila a zeptal se mě, zda bych to nezahrál na jednom festivalu italského divadla. Nastudoval jsem ještě jednu část, a to Svatební hostinu v Káni, a vyrazil na festival. Dopadlo to dobře a přišla nabídka, abych nastudoval ještě dvě a pak to hrál jako celé představení v Divadle Husa na provázku. Dnes je to takový můj evergreen a hraji to s menšími přestávkami stále.

VŠICHNI SE POTOM PTAJÍ, JAK NÁROČNÉ TO MUSÍ BÝT NAUČIT SE TEXT. ALE TEXT SE NAUČÍ KAŽDÝ, TO JE TO NEJMENŠÍ. ALE JAK SE TO ZAHRAJE, CO U TOHO BUDE DĚLAT, JAK TO BUDE DĚLAT, TO JE TĚŽKÉ, VYMYSLET CELÝ KONCEPT, JAK TO BUDE A PŘIVÉST TO K ŽIVOTU

Je to ale velká zásluha paní Aleny Ambrové, která mě skvěle vedla. Když jsme představení dodělali, řekla mi, dala jsem ti z nejlepšího, teď je to tvůj majetek. Hodně jsme si při té spolupráci porozuměli.  Naučil jsem se spoustu věcí a zároveň měl i klid, že to dobře dopadne. Všechno, co dělala, bylo, pokud ne přímo geniální, tak alespoň velmi dobré. Většinou se mě diváci ptají, jak náročné to musí být naučit se tolik textu, co každé monodrama obnáší. Text se naučí každý, to je to nejmenší. Ale jak se to zahraje, co u toho budete dělat, jak to budete dělat, to je těžké. Vymyslet celý koncept a přivést roli k životu.  Představení Mistero Buffo je náročné i proto, že v něm nejsou kulisy, rekvizity, herec je tam sám a musí vytvořit silnou iluzi několika příběhů, a to je těžké. Herec tam nemá žádného reálného parťáka, nikdo vám nenahraje. Když si to pokazíte, je to váš problém, protože vám nikdo nepomůže.

NA PŘEDSTAVENÍ MISTERO BUFFO JE NÁROČNÉ, ŽE TAM NEJSOU KULISY, REKVIZITY, ČLOVĚK JE TAM SÁM A MUSÍ VYTVOŘIT ILUZI PŘÍBĚHŮ

Natočil jste několik cédéček. Můžete nám je přiblížit?

Celkem tři. První bylo na hranici klasiky a popu. Často se z vážných melodií dělají populární skladby. Ale my to udělali obráceně. Vzali jsme popové pecky a dali je do klasického kabátu. Třeba píseň Hallelujah jsme upravili víc do  soundu vážné hudby a zpívám ji ve španělštině. To samé jsme udělali u písně Už z hor zní zvon. Byl to hodně zajímavý experiment, který nás bavil a hodně se to povedlo.

VZALI JSME POPOVÉ VĚCI A DALI JSME JE DO KLASICKÉHO KABÁTU

V druhém albu Grazioso jsou vedle muzikálových skladeb, jako třeba The Music of the Night z Fantoma opery, i  velké písně jako Un Amore Cosi Grande, což je, řekněme, italská kantiléna, a k tomu jsem přidali i několik retro tanečních popových pecek, které jsou posluchači lety prověřeny.

Poslední album Momento vzniklo v době koronaviru. A točili jsme ho akusticky, tedy dohromady. Většinou se točí zvlášť, aby se píseň pak případně dala opravit. Tedy orchestr, popřípadě nástroje zvlášť a zpěvák zvlášť. My si mohli dovolit luxus točit dohromady, protože času bylo během korony opravdou dost. Takže jsme si to album vymazlili. Při jednom setkání s Václavem Hybšem jsem mu to cédéčko věnoval a on mi hned druhý den volal, že za ním mám přijít, že to probereme. On říkal, že je to úplně fantastický, ale má to jednu obrovskou chybu. Ptal jsem se, jakou. On na to, že je to naprosto nekomerční. Je tam opravdu spousta písní, které jsou nekomerční, ale krásné.

POSLEDNÍ CÉDÉČKO JSME SE ROZHODLI UDĚLAT JENOM S PIANEM

A teď mě čeká další album, které chystám. Mám rád velké belcantové písně, ale taky taneční pecky. Dělal jsem si proto průzkum, kterou cestou se dát, a můj fanklub je 50 na 50 procent. Polovina by raději belcanto a druhá polovina taneční pecky. To mi to moc neulehčili. Budu se muset nějak rozhodnout. Zároveň je tu i možnost udělat dvojcédéčko. Asi nikdo ještě neudělal takový experiment, aby dal na jedno cédéčko třeba O sole mio a na druhé pak taneční pecku třeba od Donny Summer. Na druhou stranu, když si někdo sedne doma, nalije si sklenku vína a chce se zaposlouchat do hudby, tak si poslechne ty nádherné kantilény, ale když jede v autě, nebo se chce trochu rozveselit, pustí si třeba taneční pecky. Samozřejmě dvojcédéčko je dvojitá práce a také jednou takový rozpočet na natočení.

NA PLÁNOVANÉM CÉDÉČKU BUDOU BUĎ BELCANTOVÉ, NEBO TANEČNÍ PEKCY. JEDNA Z VĚCÍ, KTEROU JEŠTĚ NIKDO NEUDĚLAL A KTERÉ JSOU NESLUČITELNÉ, JE UDĚLAT DVOJCÉDÉČKO PÍSNÍ, KTERÉ K SOBĚ VŮBEC NEPATŘÍ

Jak probíhá výběr skladeb pro cédéčko?

Je to náročné a trvá to hrozně dlouho. Musím mít jasnou představu a do té pak skládám jednotlivé skladby. Znám toho opravdu hodně napříč všemi žánry.  Z toho obrovského množství předvybraných písní vyberu asi třicet až čtyřicet skladeb a pak přijde ten nejtěžší úkol, a to vybrat pouze deset. Přitom všech těch třicet by tam klidně mohlo být.

ZNÁM SPOUSTU ZAJÍMAVÉ HUDBY NAPŘÍČ VŠEMI ŽÁNRY. A POTOM PŘIJDE TEN NEJTĚŽŠÍ ÚKOL, ŽE SE VYBERE TĚCH SKLADEB TŘICET AŽ ČTYŘICET, U KTERÝCH SE VÍ, ŽE VŠECHNY BY TAM MOHLY BÝT, PROTOŽE JSOU ÚŽASNÉ. A POTOM SE MUSÍ ODEBÍRAT

Při natáčení se občas stane, že ve výsledku je nějaká skladba lepší než ta, o které jste původně uvažovali jako o hlavní písni z celého alba. Když si vzpomenu na skladbou  Hallelujah, kterou jsem nechtěl původně zpívat, protože už je moc profláknutá, chtěl jsem ji udělat jinak. Domluvili jsme se s týmem, že když to nebude dobré, na cédéčko to nedáme. Nakonec jsem to natočil téměř na první dobrou. Nechali jsme odpočinout trochu uši a zůstalo to, tak jak to bylo. Nenapadlo by mě, že se zrovna tato skladba tak moc povede. Podobné to bylo se skladbou Mně sílu dáš, taková hezká písnička, která má už přes 4 500 000 zhlédnutí na Youtube a pořád to narůstá. Jsou k ní i komentáře, že přináší lidem sílu a naději, když mají špatné dny. Jedna paní psala, když ji zemřel manžel, že jí píseň dávala sílu jít dál. Je to krásné a strašně smutné zároveň.  

SKLADBA MNĚ SÍLU DÁŠ MÁ NA YOUTUBE UŽ VÍCE NEŽ 4 500 000 ZHLÉDNUTÍ A POŘÁD TO NARŮSTÁ

Spolupracujete s nějakým textařem?

S panem Jiřím Machkem, Janem Krůtou a Eduardem Krečmarem. Pana Machka znám z Fantoma opery, kterého textoval do čestiny.  Ale obdivuji všechny české textaře, protože otextovat píseň do českého jazyka není vůbec jednoduché. V angličtině můžete zpívat třeba chleba, máslo, rohlíky a bude to zpěvné, v čestině už je to oříšek.  Jednu píseň mám slíbenou od pana Jiřího Suchého, taky se na to se moc těším.

POTOM MÁM JEDNU PÍSEŇ SLÍBENOU, ŽE MI JI OTEXTUJE PAN JIŘÍ SUCHÝ, NA TO SE MOC TĚŠÍM

Co všechno obnáší tvorba cédéčka?

Dobrá píseň, dobrý text, vytrvalost a hodně velký rozpočet. Zásadní je mít jasnou představu a důvod, proč to točíš a pro koho. Chci lidem zprostředkovat ten nejlepší hudební zážitek a zároveň jim v této podivné době přinést pohlazení, naději a radost.

CHCI LIDEM ZPROSTŘEDKOVAT TEN NEJLEPŠÍ HUDEBNÍ ZÁŽITEK.

Je to tvůrčí práce a nikdy nevíš, jak dopadne. Což je na té práci vlastně hezké. Snažím se také zůstat otevřený různým možnostem. Během práce tě spousta lidí a okolností ovlivní a potom je dobré zůstat celou dobu otevřený, protože těch možností bývá několik.

JE DOBRÉ, ABY ČLOVĚK ZŮSTAL OTEVŘENÝ RŮZNÝM MOŽNOSTEM. TO ZNAMENÁ, ŽE MÁŠ NĚJAKOU PŘEDSTAVU, ALE JE DOBRÉ NELPĚT, NEZASEKNOUT SE NA JEDNÉ JEDINÉ VIZI

Publikoval jste i několik videoklipů. Jak natáčení probíhalo?

Většinou se hodně pospíchá, protože čas vás stále tlačí. Ale docela jsme si vyhráli při sestřihu písně Neznámá z pražského klubu Lucerna, kde jsme udělali spoustu různých efektů a bylo to i zábavné. Rád se na ten klip občas i kouknu. Zpívám už z posledních plic, je to poslední píseň koncertu, před úvodem se dvakrát přeřeknu, ale i tak to má rozjásanou atmosféru z koncertu, kde diváci na konci tančili s námi. Jinak svoje “klipy” moc rád nemám. Jsem věčně nespokojený a moc se na sebe nemůžu koukat. Jinak kupodivu největší ohlas má Klip k písni Mně sílu dáš, která je vlastně takový záznam z natáčení. Moc jsme se tím nepárali a taky tam mám děsný pracovní triko, žádný styling. A má to nejvíc zhlédnutí ze všeho co na sítích mám.

Kde vás v současnosti mohou lidé vidět?

Na mých koncertech, které aktuálně chystáme na jaro a léto. Tradiční MR. Muzikál, potom recitál v domě U Kamenného zvonu, narozeninový koncert, městské slavnosti a od března opět začíná poslední set představení Fantoma opery. Rád bych také udělal setkání se svým fanklubem, nebo i s diváky po koncertě. Moc se na taková setkání těším.

Co byste doporučil začínajícím hercům a zpěvákům?

To je těžká otázka. Ať jsou silní. Začínajícím zpěvákům bych doporučil, aby jeli studovat do zahraničí. A pokud se budou chtít vrátit do České republiky a věnovat se třeba popovému zpěvu, ať si najdou dobrého producenta. Protože úspěch v tomto oboru je hodně o mnoha věcech dohromady. Herci to mají v České republice jednodušší, je tu spousta seriálů a možností, jak se prosadit je víc. 

ÚSPĚCH V TOMTO OBORU JE HODNĚ O MNOHA VĚCECH DOHROMADY

Jaký máte sen?

Rád bych dělal koncerty a zpíval koncerty s velkým symfonickým orchestrem. A rád bych nějakou dobu cestoval. Třeba během zimy. Čím více cestuji, tím raději mám Českou republiku. Teď, jak jsem toho hodně procestoval a hodně viděl, těším se zpět do České republiky a do Prahy. Jsem tady rád, nikdy jsem netušil, že se to tak stane. Život tak rychle letí, že si to člověk musí nějak dobře zorganizovat.

RÁD BYCH DĚLAL KONCERTY A ZPÍVAL KONCERTY S VELKÝM SYMFONICKÝM ORCHESTREM