Neexistující průplav a žádná nová pracovní místa. Čínské investice ve střední Americe nevycházejí
Honduras vypověděl diplomatické vztahy s Tchaj-wanem a po vzoru dalších zemí střední Ameriky uznal princip jedné Číny. Peking slibuje státům investice. Jak je vidět i na případu Česka, nemusí se čínské investice vždy zdařit. Nikaragua má slíbený průplav, který ale nejspíš zůstane pouze v plánech. Ani fotbalový stadion na Kostarice, do kterého Čína investovala, nepřinesl žádné nové pracovní příležitosti.
„Kdykoli Peking převezme nového diplomatického spojence od Tchaj-wanu, daná země podepisuje, že uznává jednotnou Čínu a Peking je jejím vůdcem. Jinými slovy nový spojenec uznává, že je Tchaj-wan její součástí,“ popisuje pro iROZHLAS.cz sinoložka Denisa Hilbertová.
Jednotnou Čínu minulý týden uznal i Honduras, který se tak připojil ke Kostarice, Nikaragui, Panamě nebo Salvadoru. Stalo se tak poté, co Tchaj-pej odmítla poskytnout středoamerické zemi 2,5 miliardy amerických dolarů (asi 55 miliard korun), které chtěl Honduras údajně využít na investice do nemocnic a vodních elektráren.
Honduras po desítkách let ukončil diplomatické vztahy s Tchaj-wanem. Obrátil se k Číně
Číst článek
„Tchaj-wan to samozřejmě odmítl, a proto se středoamerická země přiklonila k Pekingu. Nevím ale, co přesně si od toho slibují. Jelikož, jak můžeme vidět i na příkladech z Česka, čínské investice nemusí vždy dopadnout zcela dobře,“ upozorňuje pro server iROZHLAS.cz amerikanista Lukáš Perutka.
Nikaragua, Kostarika a Honduras
To je příklad Kostariky, která se v roce 2007 jako první země středoamerického regionu odklonila do Tchaj-wanu a vydala se čínskou cestou.
„Za to jí Čína slíbila postavit fotbalový stadion. Na Kostariku přijeli čínští dělníci a nakonec to nevytvořilo jediné pracovní místo v zemi, nemá to žádný význam pro její budoucnost a rozvoj. Čínské investice tak ve finále nemají žádný efekt,“ míní Perutka.
Navíc v roce 2021 spadl export Kostariky do Číny na 308 milionů dolarů (asi 6,7 miliard korun), přičemž v roce 2007 činil 835 milionů dolarů (před 18 miliard korun), uvádí The Diplomat.
Jako další příklad uvádí Perutka Nikaraguu, kde Peking slíbil vybudovat průplav. Projekt se dodnes nerealizoval a podle něj se ani realizovat nebude.
„Čínské projekty bývají problematické i z ekologického hlediska. Například těžba ropy v Ekvádoru, kde čínské firmy dostaly od tamní vlády ‚bianco šek‘ a mohly si zde dělat, co chtěly,“ říká amerikanista.
Do situace se promítá i politická situace ve Střední Americe.
„To, co před 100 lety fungovalo pro USA, dnes Peking replikuje. To znamená, že si v daném regionu najdou oblíbené politiky, podplatí je a oni pak podepíšou, co po nich bude Čína chtít.“
Lukáš Perutka (amerikanista)
„V Hondurasu před rokem nastoupila nová prezidentka, která je levicová a má k Pekingu blíž než předešlé vlády. Roli hraje i korupce, která je v Latinské Americe všudypřítomná. To, co před 100 lety fungovalo pro USA, dnes Peking replikuje. To znamená, že si v daném regionu najdou oblíbené politiky, podplatí je a oni pak podepíšou, co po nich bude Čína chtít,“ vysvětluje Perutka.
Pás a stezka
Většina států Střední Ameriky je součástí projektu Pás a stezka, který Čína spustila v roce 2013 a díky kterému se asijská země zapojuje do stovek stavebních a investičních projektů po celém světě, píše Sinopsis.
„Státy střední Ameriky mají dlouhodobě ne zcela stabilní politickou a ekonomickou situaci. Čína je schopna skrze tento projekt protlačit své zájmy, které může skrývat za mezinárodní půjčky, budování tamní infrastruktury nebo vzdělávání. Politická otázka se tak může přenášet i na šíření kultury,“ přibližuje sinoložka Hilbertová.
„Čína je schopna své zájmy skrývat za mezinárodní půjčky, budování tamní infrastruktury nebo vzdělávání.“
Denisa Hilbertová (sinoložka)
Na rozdíl od jiných zemí Latinské Ameriky, jako jsou Argentina nebo Brazílie, se ale zájmy Pekingu ve střední Americe netýkají primárně ekonomiky. Právě naopak mu země Střední Ameriky mohou v některých odvětvích, jako je například textilní průmysl, konkurovat. Podle Hilbertové je ale pro Čínu hlavní mít co největší vliv v rámci celosvětového řádu a vyrovnat se USA, proto se snaží získávat další diplomatické spojence.
Nejsilnější spojenec, který Tchaj-wanu zůstal, je Paraguay. „Ta má kvůli podpoře Tchaj-epje omezenou možnost vývozu hovězího masa a sóji do Číny, přestože jinak Čína nakupuje tyto potraviny ve velkém,“ konstatuje Hilbertová.
„Co se týká potravinové bezpečnosti, je na tom Peking velmi špatně. Nemá dostatek úrodné půdy a nyní si v zahraničí pronajímá asi 38 milionů akrů zemědělské půdy. Je ochotná radši obětovat vlastní potravinovou bezpečnost, jenom aby prosadila svou dlouhodobou politiku jedné Číny,“ doplňuje.
Střední Amerika není priorita
Spojené státy na snahy Číny posílit vliv ve střední Americe moc nereagují.
„USA už dlouhá léta vytěsňují Střední Ameriku z priorit své zahraniční politiky.“
Lukáš Perutka (amerikanista)
„USA už dlouhá léta vytěsňují Střední Ameriku z priorit své zahraniční politiky. Pro Spojené státy je v tomto regionu nejvýznamnějším partnerem Mexiko, zbytek pro ně není zásadní a zajímá je spíše jenom oblast migrace nebo obchodu s drogami,“ míní Perutka.
Dodává, že USA sice své zájmy ve střední Americe má, umocňuje je i dohodou o volném obchodu, Čína ale oblast hospodářsky neohrožuje, takže to pro Spojené státy nic zásadního neznamená.
Přesto se podle Hilbertové snaží USA a Čína bojovat o vliv v tomto regionu. Dělají to ale jiným způsobem, než na který byl svět zvyklý za studené války – tehdy se západní a východní mocnosti snažily na státy, o které bojovaly, přenášet i vlastní ideologii.
„To už se dnes neděje. Nyní se snaží přenášet spíše hodnoty a navázat spolupráci skrze politické projekty, jako je například Pás a stezka. Už není možné definovat dominanci jednoho státu skrze ideologii, klíčovou roli hrají kultura, politika a geopolitická bezpečnost, které jdou ruku v ruce. Soupeření tak může být nenápadnější pro člověka, který se na to nesoustředí,“ doplňuje sinoložka.
Čína se sice v poslední době snaží stavět do role mírotvorce a její prezident Si Ťin-pching nedávno navštívil Moskvu, podle Hilbertové se to ale na postoji zemí Střední Ameriky k válce na Ukrajině výrazně neprojeví.
