Laco Déczi dotrubuje. „Ale starat se o to, kdy umřeš, je kravina“

„Nad některými věcmi jsem nikdy nešpekuloval. Utéct za každou cenu – tak jsem to měl v hlavě,“ shrnul svůj postoj k emigraci, ke které se v roce 1985 rozhodl jako téměř padesátiletý. „Komunismus se mi v Americe hodil – protože člověk byl okopanej. Měli jsme perkusistu z Německa, výbornej kluk, ale párkrát ho propleskli v metru černoši a za dva měsíce to zabalil, s pláčem sedl do letadla a jel domů. Neměl tu školu, co jsme měli my – to nebezpečí, že se musíš ohánět, musíš se probojovat.“

Jazzový trumpetista, hudební skladatel a také příležitostný malíř Laco Déczi se probojovat uměl. Pochází ze Slovenska, narodil se v roce 1938 v obci Bernolákovo nedaleko Bratislavy. Jeho otec Štefan Déczi byl inženýr, matka Emílie vystřídala různá zaměstnání a po ní také Ladislav, zvaný Laco, zdědil hudební talent. Brzy po jeho narození se rodina přestěhovala do Bratislavy. Tam v poválečných letech hrávaly v parcích taneční a swingové kapely včetně známého Orchestru Karla Vlacha. Jazzová hudba se Lacovi líbila, obdivoval především trumpetisty a v deseti letech se začal hře na tento nástroj učit.

„Byl jsem samouk. Naučil jsem se blbosti, které jsem se pak několik let musel odnaučovat,“ říká ke svým hudebním začátkům. Inspiroval ho také poslech americké rozhlasové stanice Hlas Ameriky, která v 50. letech vysílala do světa nejen svobodné zahraniční zpravodajství, ale i nejlepší soudobý jazz. Pořady rušené komunistickými rušičkami Laco ladil po večerech na krátkých rozhlasových vlnách a snažil se pak napodobovat hru proslulého amerického trumpetisty Clifforda Browna.

 

Pro nepřátelskou rozvědku nepoužitelný

Vystudoval střední průmyslovou školu, ale studium nikdy neuplatnil. Hře na trubku se věnoval i během povinné vojenské služby, kterou strávil u několika různých útvarů. „Já byl na hovno voják. Já jsem to nenáviděl, takže mě furt překládali, furt byly průsery,“ komentuje skutečnost, že se mu vojna namísto obvyklých dvou let protáhla na dva a půl roku.

Po vojně v roce 1962 přesídlil do Prahy na pozvání Karla Krautgartnera, zakladatele Tanečního orchestru Československého rozhlasu (TOČR). V tomto tělese působil dalších dvaadvacet let, tedy v podstatě až do svého odchodu do emigrace. Zároveň hrál i v dalších jazzových formacích, například v souboru S+HQ Karla Velebného. Roku 1967 založil vlastní kapelu Celula.

V 60. letech jezdil s TOČR na zahraniční zájezdy, a dostal se tak do západní Evropy a poprvé už i do USA. Zájezdy vždy organizovala státní monopolní umělecká agentura Pragokoncert, která také inkasovala výdělek hudebníků. Vyjet ale ani tak nebylo jednoduché. „Vždycky byly velké problémy. Museli jsme dostat výjezdní doložku a podobné kraviny. Vždycky jsme čekali: jestli je doložka, není doložka? Večer jsme měli někde hrát, a v poledne jsme to ještě neměli.“

Rodinní příslušníci přitom pokaždé museli zůstat doma – aby muzikanty nenapadlo emigrovat. Déczi už v té době rodinu měl, v roce 1965 se oženil a stal se otcem syna Ladislava, zvaného Vajco. Mladá rodina zprvu bydlela v různých nelegálních podnájmech, protože sehnat v době socialistického centrálního plánování v Praze byt bylo pro ně téměř nemožné. Nakonec musela manželka Milena se synem zůstat u svých rodičů v Mělníku. Družstevní byt na sídlišti, kde mohli bydlet opět společně, získali až zhruba patnáct let po svatbě.

Naději na uvolnění tuhého bolševického režimu ukončila invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Řada kulturních osobností emigrovala, mimo jiné i vedoucí TOČR Karel Krautgartner. Svobodomyslní umělci se potýkali s cenzurou a zákazy, byť jazzové kapely na tom zpravidla bývaly lépe než třeba bigbeatové či rockové skupiny. Jak Dézci vysvětluje, bylo tomu tak zřejmě i proto, že komunisté náročné muzice nerozuměli.

Na počátku 70. let se Déczi díky jazzu seznámil s několika zaměstnanci americké ambasády. Bavil se s nimi o hudbě, získával od nich zahraniční nahrávky. Státní bezpečnost si jeho kontaktů všimla a od roku 1972 ho sledovala. Estébáci se domnívali, že by mohl být spolupracovníkem amerických tajných služeb, po dvouletém sledování ale jeho složku uzavřeli s tím, že se s Američany stýká jen kvůli své profesi a pro nepřátelskou rozvědku je nepoužitelný.

Podepiš a vrátí ti pas

V roce 1981 Déczi ztvárnil postavu nádražáka Doudy ve filmu Věry Chytilové Kalamita, k tomuto snímku složil i hudbu. Ve stejné době vystoupil se známým americkým trombonistou Sonnym Constanzem, který navštívil Prahu. Sám se naopak podíval třeba na Kubu, kde se v roce 1983 zúčastnil jazzového hudebního festivalu v Havaně. Tři měsíce po návratu z Kuby ho poprvé kontaktovali pracovníci Státní bezpečnosti.

Teprve během výslechu zjistil, co je důvodem jejich zájmu a že si s ním přišli promluvit kvůli jeho „negativnímu politickému vystupování“ při zájezdu na Kubě. Během večírku v Havaně si totiž stěžoval Američance Lucy Komisar na totalitní poměry v Československu. Tehdy netušil, že jde o novinářku, a nenapadlo ho, že by o jeho vyprávění mohla napsat do amerického tisku, což mu estébáci později tvrdili.

Americká novinářka Lucy Komisar po letech potvrdila, že se na jazzovém festivalu v Havaně setkala se skupinou Čechů, nebyla si však vědoma, že by o kontaktu s nimi psala do novin. Ať tak či tak, Státní bezpečnost znala do detailu události daného večera od svých kubánských informátorů a Laca donutila k přiznání. Odebrali mu pas a během dvouapůlhodinového výslechu mu vyhrožovali třeba tím, že mu zakážou vystupovat a jeho syna vyhodí ze školy. Pod nátlakem pak připustil možnost dalšího kontaktu s estébáky.

Pracovníci tajné policie si od spolupráce s ním slibovali, že jim bude poskytovat informace o svých kolezích z orchestru i o některých filmařích, například režisérce Věře Chytilové. Ze zpřístupněného svazku však vyplývá, že kromě již obecně známé informace o emigraci některých kolegů tajným policistům nesdělil nic.

Na začátku roku 1985 mu vrátili pas. „Podívej, když tady podepíšeš ten papír, tak ti vrátí pas a budeš moct jezdit na Západ,“ sdělil mu prý „jeho“ estébák. A Déczi podepsal. Donášet ale nechtěl. Od chvíle, kdy na něj StB zatlačila, měl v hlavě jediný plán: utéct. S pasem to bylo snazší, problém byl, jak zároveň dostat přes hranice i syna a manželku. Lacův přítel, malíř Bedřich Budil, pro ně vytvořil falešné výjezdní doložky. Pomohla i administrativní pracovnice Pragokoncertu Kateřina Frídová, která předložila řediteli agentury k podpisu cestovní doklady Laca i jeho syna Ladislava společně s mnoha dalšími dokumenty, a ten tak nezaregistroval, že podepisuje výjezd oběma Décziovým.

V dubnu 1985 Laco se synem Ladislavem překročil hranici do SRN. „Když jsme jeli do Německa, když jsme projeli závoru v Rozvadově, jak jsem měl nervy v …, tak jsem vypil asi litr vodky na ex,“ popisuje stres, který prožíval na hranicích. Manželka Milena vyjela přes Rakousko a celá rodina se sešla v Kolíně nad Rýnem.

Svou emigrací Laco opouštěl mimo jiné svou stárnoucí matku a také čerstvě narozeného nemanželského syna Pištu. Na otázku, zda přemýšlel nad tím, že své blízké již možná nikdy neuvidí, odpověděl, že na to samozřejmě myslel.

V Německu zůstat nechtěli, požádali o americký azyl. „Hráli jsme jazz – a to byla Amerika! Amerika byla náš vzor, v tom jsme se viděli. A bylo to spravedlivé, protože Amerika je obrovská síla,“ říká Laco. „Vždycky jsem chtěl utéct do Ameriky.“

Starat se, kdy umřeš, je kravina

Německo, kde sedm měsíců čekali na povolení k výjezdu, jim nabídlo pomocnou ruku. Získali dobré ubytování, Laco ihned sestavil jazzovou kapelu a hrál. Jakmile měli vyřízené potřebné doklady, odletěli do Spojených států. Usadili se v New Yorku a Laco se připojil k big bandu Sonnyho Costanza, se kterým se znal už ze své dřívější návštěvy USA i z Prahy. Brzy založil i novou kapelu Celula New York a hrál i s dalšími formacemi.

V kapele se jako bubeník rychle uchytil i syn Vajco. Manželka Milena se živila úklidem domácností, postupně přibrala zaměstnance a budovala úklidovou firmu. Její úspěšný začátek ale přerušila vážná nemoc, které v roce 1988 podlehla.

V létě roku 1989 navštívila Laca americká televizní stanice NBC a v rozhovoru byl tázán, zda věří v pád komunistického režimu v Československu. Tehdy jim odpověděl, že nevěří, protože porazit bolševika není tak jednoduché. O pár měsíců později se však mohl radovat z konce totality a v roce 1990 již vystupoval v Průmyslovém paláci na pražském Výstavišti.

Po rozpadu Československa byl Laco považován za Slováka, slovenský stát ale nepovoloval dvojí občanství, a tak si nechal jen to americké. Při každoročních cestách na turné po Čechách musel žádat o vízum a v zemi, která byla více než dvě desetiletí jeho domovem, směl zůstat vždy jen tři měsíce.

V 90. letech se Lacovi narodil ještě třetí syn Peter. V roce 2010 se podruhé oženil a díky manželce Kateřině získal české občanství. Dnes žije v New Yorku a se svou kapelou Celula New York vystupuje střídavě v Čechách i v Americe.

„Ale myslím si, že starat se o to, kdy umřeš, je kravina, protože smrt má jednu strašnou výhodu: když umřeš, tak o tom nevíš.“