Angličan Phil Read se narodil 1. ledna 1939 v Lutonu, zemřel 6. října 2022, dožil se 83 let. Byl to vždy můj favorit, mistrovství světa motocyklů se zúčastnil v letech 1961 až 1976. Read je sedminásobným světovým šampiónem a mistrem světa v motocyklové formuli 1, vyhrává 52 Velkých cen. Zvítězí na jednoválci Norton 350 v jednom z prvních závodů MS – britské Tourist Trophy na ostrově Man, v roce 1964 se stává prvním mistrem světa pro značku Yamaha ve „dvěstěpadesátkách“. Na většinu závodů jezdí svým luxusním vozem Rolls-Royce, v roce 2013 se stává motocyklovou legendou MotoGP. Read je nazýván „Králem rychlosti“ a kvůli porušení smlouvy s Yamahou 1968 má přezdívku „Rebel“.

První setkání s Readem
25. července 1965 jsme se dočkali prvního závodu mistrovství světa, Velké ceny ČSSR v Brně. Mně bylo tenkrát patnáct a ještě jsem nefotil, do „depa“ mně dostal šéf mojí maminky a já jsem si odnesl autogram Phila Reada. Pohled na všechny špičkové piloty mistrovství světa byl velmi zajímavý. Read vyhrál na čtyřválci Yamaha závod dvěstěpadesátek po zajímavém souboji s dalším továrním jezdcem Yamahy, Kanaďanem Mike Duffem a Jimem Redmanem z Jižní Rhodesie na šestiválcové Hondě, rozdíl v cíli proti Duffovi byl pouhých 3,30 sekundy. Pro zajímavost, Mike Duff je v současnosti žena – Michelle Duff!
Read vyhrál v Brně ještě pět závodů – na stroji Yamaha dvěstěpadesátky v roce 1967, kubatury do 125 a 250 cm³ v roce 1968 a na stroji MV Agusta „pětistovky“ v letech 1974 a 1975. Jeho velký rival Giacomo Agostini se v roce 1975 stává mistrem světa na dvoutaktní yamaze. „Velký Ago“ před posledním kolem tankuje a do cíle přijíždí s více jak minutovým zpožděním za Philem Readem jako druhý.

Podepsaná knížka

V roce 1972 jsem byl na Velké ceně Československa na tribuně v prostoru startu a po závodě třídy do 250 cm³, kde skončil na stroji Yamaha třetí za Finem Jarno Saarinenem (Yamaha) a italským pilotem Renzo Pasolinim (Aermacchi) jsem si nechal podepsat jeho knížku „Phil Read: Rychlejší než ostatní piloti“. O necelý rok později dochází k velké tragédii, když 20. května 1973 zahynou Saarinen a Pasolini v závodě „dvěstěpadesátek“ při GP Itálie na Monze.

Sachsenring 1971

Posuňme se o dva roky dříve. V roce 1971 ve třídě do 250 cm³ se v rámci MS motocyklů jede dvanáct závodů. Se svým bratrem a bratrancem jsme se vlakem vydali na šestý podnik – Velkou cenu NDR na okruhu Sachsenring, která se jela týden před naší Velkou cenou 9. až 11. července. Pod vedením německého technika Helmutha Fatha, jinak sajdkárového šampióna z let 1960 (na BMW) a 1968 (na URS), se Phil Read pokouší stát prvním soukromým pilotem ve „dvěstěpadesátkách“, který na stroji Yamaha může získat titul světového šampióna. Pomoci mu má „injekce“ neboli sponzorský dar od výrobce olejů Castrol ve výši 10 tisíc liber. Ve středu přijíždíme na okruh Sachsenring, kde si musíme koliky vytyčit místo, kde se budeme na závod dívat, je to 200 metrů za prostorem startu a cíle. Kupujeme si program, ale Phil Read ve startovní listině není! Ve čtvrtek jdeme do prostoru boxů, díváme se přes plot a vidíme Readův Rolls-Royce. Do programu se Phil Read připisuje – s číslem 1 do kategorie 250 cm³ a s číslem 43 do „třistapadesátek“. V neděli se jede parádní závod, závod „dvěstěpadesátek“ vyhraje západoněmecký pilot Dieter Braun o půl sekundy před Angličanem Rodney Gouldem a o 1,60 sekundy před Philem Readem, všichni startují na stroji Yamaha. Východoněmečtí příznivci zpívají západoněmeckou hymnu „Deutschland über alles“ a v roce 1972 se jede na klasickém Sachsenringu MS naposled.

Při Velké ceně ČSSR v Brně v roce 1971 v sobotním tréninku Phil Read na Yamaze 350 havaruje, utrpí otřes mozku a zranění lopatky. V nemocnici podepíše revers a vrací se do depa, v neděli však nemůže startovat. V závěrečné Velké ceně ve španělské Jaramě je Phil Read druhý za Finem Jarno Saarinenem a dosáhne pátý titul mistra světa o pět bodů před svým krajanem Rodney Gouldem.

Závodění a soupeři

Oblíbeným soupeřem Phila Reada byl jeho krajan Mike Hailwood, jehož si velmi váží. V roce 1967 soupeří v mistrovství světa třídy do 250 cm³, oba získají 50 započtených bodů a o titulu pro „Mike the Bike“ rozhodne druhé místo Hailwooda proti třetímu Reada. Na sklonku svojí kariéry si oba piloti „odskočí“ na britskou Tourist Trophy na ostrově Man, kde získají svoje poslední tituly mistrů světa v motocyklové formuli 1 – Phil Read v roce 1977 na Hondě, Mike Hailwood v roce 1978 na stroji Ducati. Oba byli v minulosti proti Tourist Trophy velmi kritičtí, což si zaslouží kritiku zejména od fandů britské TT. V roce 1963 startuje Phil Read na Gileře v kubatuře do 500 cm³, jede spolu s krajany Johnem Hartlem a Derekem Minterem v týmu „Scuderia Duke“. Jeho majitelem je Geoff Duke, který oživí stroje z roku 1957, kdy se stal mistrem světa Ital Libero Liberati. Světovým šampiónem v roce 1963 se stává Mike Hailwood na stroji MV Agusta před Alanem Shepherdem (Matchless) a Gilerami řízenými Johnem Hartlem a Philem Readem.

Třetí skončí v roce 1967 v MS „dvěstěpadesátkách“ se 46 body další pilot tovární Yamahy a Readův krajan Bill Ivy. Phil Read a Bill Ivy jsou továrními piloty Yamahy v roce 1968, Read se stane světovým šampiónem ve třídách do 125 i 250 cm³, i když Ivy měl být v silnější kategorii mistrem světa. Kvůli porušení smlouvy s Yamahou a s Billem Ivym má od té doby přezdívku „Rebel“. Yamaha po skončení ročníku 1968 rozpouští svůj tovární tým, Phil Read je na chvíli bez práce. Při britské Tourist Trophy 1969 jede na čtyřválcové Benelli 250 společně s mistrem světa, Australanem Kelem Carruthersem, který závod vyhrává, Read však musí pro poruchu šoupátka vzdát. Bill Ivy podepíše smlouvu s továrnou Jawa, kde bude závodit s čtyřválcovou třistapadesátkou. V sobotu 12. července 1969 tragicky havaruje na okruhu Sachsenring, bylo mu necelých 27 let a já jsem byl svědkem této vážné nehody. Byla to moje první cesta na zahraniční závod, bylo mi devatenáct. Jel jsem vlakem do Drážďan a pak do místa závodu Hohenstein – Ernstthal. V sobotu ráno prší, po třídě do 50 cm³ se vydali na Sachsenring „třistapadesátky“ a já jsem trénink sledoval za levotočivou zatáčkou, ve které došlo k Ivyho nehodě. Pak jsem šel do prostoru startu a cíle, kde mi ochotní přátelé z NDR nabídli stan, já jsem však myslel stále na nehodu, při které Ivy zahynul.

Readův další krajan Barry Sheene se stává mistrem světa „královské třídy“ do 500 cm³ dvakrát v letech 1976 a 1977, v tomtéž roce Phil Read vyhrává titul mistra světa ve formuli 1, je to jeho osmý titul světového šampióna. Sheene dostává britský řád MBE dříve než Read, což ho velmi mrzí.

S italským pilotem Giacomo Agostinim nikdy nenaváže kvalitní vztah, přestože mu v roce 1972 v týmu MV Agusta má pomoci proti finskému jezdci Jarno Saarinenovi, který jezdí na motocyklu Yamaha. Fotografie, na které jsou Giacomo Agostini a Phil Read, fotografoval můj přítel z bývalé NDR Bernd Fischer a velmi si toho vážím. Od obou pilotů jsem si fotografii nechal podepsat a ve sbírce autogramů má svoje pevné místo.

Zásluhy

Phil Read vyhrává 52 Velkých cen od 125 cm³ do „pětistovek“. Zvítězil v 10 GP „stopětadvacítek“, z toho pět za sebou v roce 1968 – na britské Tourist Trophy, v nizozemském Assenu, na Sachsenringu, v Brně a ve finské Imatře. Jeho třídou jsou bezesporu „dvěstěpadesátky“, kdy vyhrál 27 Velkých cen. Vyhrál dvakrát čtyři GP po sobě – v roce 1964 v NSR na okruhu na německém okruhu Solitude, na Sachsenringu, v Dundrodu v Ulsteru a GP národů v italské Monze, v roce 1965 pak v Daytoně v USA, na německém okruhu Nürburgring, Velkou cenu Španělska na okruhu Montjuich a Velkou cenu Francie v Rouenu. V kategorii do 350 cm³ zvítězí čtyřikrát – v roce 1961 na Nortonu při britské Tourist Trophy, v roce 1966 v Japonsku a 1969 GP národů v Imole na stroji Yamaha a v roce 1972 na německém okruhu Sachsenring na MV Agustě. V „královské kubatuře“ do 500 cm³ získává 11 vítězství – v roce 1964 v Ulsteru na stroji Norton, ostatní v letech 1972 až 1975 na čtyřválcové MV Agustě, na které získal dvě dvojitá vítězství.

Read se stává mistrem světa v sedmi případech, v roce 1968 ve „stopětadvacítkách“ na stroji Yamaha, v letech 1964, 1965, 1968 a 1971 na yamaze ve „dvěstěpadesátkách“ a v letech 1973 a 1974 na stroji MV Agusta ve třídě do 500 cm³. Stává se ve věku 36 let a 235 dní desátým nejstarším pilotem, který vyhrál v Brně v roce 1975 závod třídy do 500 cm³, František Šťastný je ve věku 38 let a 247 dní šestým nestarším pilotem (Šťastný vyhrál na Sachsenringu v roce 1966). Read je s 11 lety a 16 dny čtvrtým pilotem „královské třídy“ s nejdelší hranicí mezi prvním a posledním vítězstvím (vyhrál v Dundrodu 1964 a v Brně v roce 1975), vede s 16 lety a 351 dny italský pilot Valentino Rossi. Ve třídě do 250 cm³ je Phil Read s 8 lety a 22 dny na sedmé pozici s nejdelší hranicí mezi prvním a posledním vítězstvím, vede s 11 lety Australan Anthony West. V této třídě se stává čtvrtým pilotem s největším počtem umístění na pódiu, vede Němec Toni Mang (60) před italským pilotem Maxem Biaggim a Japoncem Tetsuya Haradou (53), Read se na stupni vítězů objeví v 50 případech.

Jeho oblíbenou motorkou byla Yamaha 125 a čtyřválcová MV Agusta. Po skončení závodnické kariéry se rád zúčastnil závodu veteránů, naposled jsem ho viděl v roce 2016 na ADAC Sachsenring Classic na Suzuki 500, ročník 1976. Read byl třikrát ženatý, jeho poslední partnerkou byla Wendy Markey, která v roce 1977 se svým manželem startovala s číslem 16 v mistrovství Evropy Grand Prix v Brně, jela na voze Mazda RX.

Text: Tomáš Gescheidt
Foto: Bernd Fischer, autor a archiv autora