Po úspěšném letu lodi 3KA N^o2 s pejskem Zvjozdočkou a figurínou na palubě bylo teoreticky vše připraveno na let s člověkem. Při bližším pohledu však zbývalo vyřešit několik důležitých problémů. Prvním z nich byla závažná situace, jež vyvstala poté, co se u lodi 3KA N^o2, stejně jako u předchozího letu, neoddělila „kabel-mačta“, tedy kabelový svazek propojující přístrojový úsek s návratovou kabinou. Jak již bylo v jednom z předchozích dílů řečeno, z nepochopitelných důvodů se tímto selháním nikdo zvlášť nezabýval. Dokonce v podkladech S. P. Koroljova k zasedání Státní komise bylo u prvního letu kabiny 3KA poznačeno „Loď vypuštěna na plánovanou orbitu. Přístroje pracovaly normálně. Přistání proběhlo normálně.“ U druhého startu pak byla pouze strohá poznámka „stejně tak“. Dalším problémem, který bylo nutné vyřešit, byla funkce systému zabezpečení životních podmínek, konkrétně vysoušeče. Zde bylo rozhodnuto o instalaci prozatímní varianty s tím, že pro jeden oblet Země postačí. Opět se nijak zdlouhavě neřešilo, co by se stalo v případě, že by se brzdicí zážeh nepodařil a kabina by musela na oběžné dráze zůstat až deset dní do doby, než by ji přirozené brzdění o atmosféru vrátilo zpět k Zemi. Ani nouzové prostředky pro přistání kosmonauta mimo určenou oblast nevzbuzovaly důvěru. I zde zainteresovaní tiše akceptovali rizika, která z dané situace vyplynula. 29. března 1961, čtyři dny po letu lodi 3KA N^o2, se ve čtyři hodiny odpoledne sešla v pracovně Konstantina Rudněva pod jeho vedením Státní komise, jež měla rozhodnout o realizaci prvního letu s člověkem na palubě. Po dvouhodinovém jednání nechal Rudněv hlasovat všechny přítomné, zda jsou pro to, aby následující let byl uskutečněn s člověkem na palubě. Nikdo nebyl proti. Jako termín startu bylo určeno období mezi 10. a 20. dubnem. Přípravy na historickou misi se dostaly do cílové rovinky…

Cílová rovinka

Na závěr zmíněného zasedání Státní komise přítomní schválili zprávu pro ÚV KSSS a také rozhodli o tom, jakým způsobem budou masmédia informovat o letu první pilotované lodi. Měla být připravena tři prohlášení. První mělo informovat o startu lodi s člověkem na palubě a o základních údajích letu. Druhé prohlášení mělo přijít v okamžiku, kdy bude známo, že kosmonaut úspěšně přistál. Třetí prohlášení pak mělo být zveřejněno v případě, že by proběhlo nouzové přistání do oceánu nebo na cizí území. Tento fakt měl být zveřejněn a současně měly být požádány o pomoc ostatní státy světa. O možnosti, že by se cokoli přihodilo během startu, nepadlo ani slovo. Pro tento případ měla celá věc zůstat utajena, stejně jako jméno nešťastného muže, jenž by se na palubě lodi nacházel…

Porady a organizační schůze se na participanty příprav valily jako nekonečný veletok. 30. března se u předsedy vojensko-průmyslové komise Dmitrije Ustinova konalo další setkání, na němž byla provedena instruktáž velení vojenských okruhů, v jejichž rajónu bylo možné předpokládat přistání Vostoku a jeho pasažéra. Byla potvrzena aktivace poměrně solidního leteckého kontingentu ve složení 20 letounů Il-14, 3 letouny An-12, 2 letouny Tu-95, 10 vrtulníků Mi-4 a 3 zbrusu nové vrtulníky Mi-6. Navrch byly zapojeny ještě dva letouny Il-14 s anténami umožňujícími zachytit vysílání palubních radiomajáků kabiny.

Jenom jako poznámka pod čarou napjatých dní před startem prvního pilotovaného Vostoku může sloužit zmínka o tom, že 3. dubna začaly závěrečné zkoušky druhé skupiny kosmonautů. Při prověřování znalostí a dovedností jedenácti svých kolegů a kamarádů figuroval mezi členy komise i German Titov, který před pouhými třemi měsíci sám seděl „na potítku“. Titov však nepobyl při zkouškách dlouho. Spolu s Gagarinem a Něljubovem musel odjet do hlavního štábu vzdušných sil pro případ, kdyby bylo potřeba rychle se přemístit na zasedání ÚV KSSS, kde se zrovna rozhodovalo o oficiálním posvěcení prvního pilotovaného letu. Nakonec nebyla účast budoucích kosmonautů na zasedání nutná, nicméně všichni tři alespoň na magnetofon nahráli své projevy, přičemž záznam toho, kdo se skutečně vznese jako první nad hranice atmosféry, měl být zveřejněn v masmédiích.

4. dubna velitel vzdušných sil podepsal potvrzení, opravňující Gagarina, Titova a Něljubova prokazovat se titulem pilot-kosmonaut. Při vydávání číslovaných potvrzení Gagarin obdržel potvrzení s číslem 01, Titov s číslem 02 a Něljubov s číslem 03. Jak se posléze ukázalo, jednalo se o svým způsobem jasnozřivé rozhodnutí. Bylo vcelku evidentní, že v té době již Grigorij Něljubov ustoupil v soupeření o první místo lehce do pozadí. Zatímco v březnu byla trojice kosmonautů fotografována a filmována na Rudém náměstí a bylo nemožné odlišit, který z nich vstoupí do historie, již během návštěvy Bajkonuru bylo lze vytušit, že se konkurence omezila pouze na Gagarina s Titovem.

Grigorij Něljubov – enfant terrible prvního týmu kosmonautů
Zdroj: photography-now.com (kredit: Boris Smirnov)

Něljubov byl přitom velmi schopným člověkem a podle všeho jej v řadách oddílu kosmonautů čekala znamenitá perspektiva. Nadto byl extrémně komunikativním jedincem a nečinilo mu pražádné problémy utvořit přátelský vztah kdekoli a s kýmkoli. Údajně toho občas lehce využíval ve svůj prospěch a je možné, že mu tato schopnost přinášela možná zvýhodnění například během lékařských komisí, psychologických evaluací a podobně. Jen pro zajímavost – podobný fenomén byl zaznamenám například u Johna Glenna, prvního Američana na oběžné dráze. I ten prý dokázal i nestranné posuzovatele svých schopností zviklat v jejich objektivním pohledu a přinášelo mu to jisté benefity.

Něljubov skutečně mohl do jisté doby snad pomýšlet i na místo v první pilotované lodi. Kamenem úrazu se však stala jeho povaha. Až příliš velký fanfarón, Něljubov občas své frajerství a snahy o dominanci přeháněl. Přednost tak dostali dva jeho kolegové a on se musel spokojit s funkcí rezervního pilota, což byla funkce spíše pouze papírová, bez reálných šancí na participaci na reálném letu.

Čas jako by se nenápadně zrychloval a ve vzduchu bylo cítit stoupající napětí. Všichni, kdo měli co do činění s programem Vostok, si uvědomovali, že snaha mnoha stovek lidí se pomalu blíží ke svému vyvrcholení. Každý si uvědomoval historickou tíhu toho, co se chystá. V té době již bylo téměř jisté, že pokud se let prvního pilotovaného Vostoku podaří, stane se jeden z dvojice Gagarin-Titov nejen prvním sovětským občanem ve vesmíru, nýbrž i první lidskou bytostí, která do tohoto nového oceánu vstoupila. Až do konce ledna přitom pro Američany všechno vypadalo povzbudivě.

Suborbitální let MR-2 se šimpanzem Hamem na palubě měl být generální zkouškou, po níž měl někdy ve třetí březnové dekádě následovat let Alana Sheparda. Pokud by se tak stalo, málokoho by zajímalo, že se jednalo o pouhý „žabí skok“, cestu nahoru a dolů o trvání pouhých patnáct minut. První ve vesmíru by byl býval Američan a tím by celá věc byla jasná. Jak jsme již naznačili, tento zamýšlený průběh událostí si však žádal bezchybnou generální zkoušku. Jenže let opičáka Hama 31. ledna byl vším jiným, jen ne bezchybnou zkouškou.

V této chvíli ještě měli Američané šanci, za pár minut bude vše jinak – MR-2 startuje…
Zdroj: en.wikipedia.org

Nosič Redstone nepracoval podle předpokladů, když byl do motoru vinou vadného ventilu na plynovém generátoru přiváděn mírně vyšší poměr okysličovadla, než bylo v plánu. Let tak probíhal po strmější trajektorii, zvíře bylo vystaveno mnohem vyššímu přetížení, než jaké podle předpokladů mělo být, navíc kabina utrpěla dekompresi a nebýt faktu, že Ham byl uzavřen v ochranné kabině, let by skončil tragicky. A nakonec se Hamova mise tragédii vyhnula skutečně o vlásek, když při přistání na hladinu Atlantiku tepelný štít vyrazil ve dnu kabiny úhledný otvor a stroj se tak pomalinku začal potápět. Naštěstí pro Hama jej včas nalezly záchranné jednotky, které kabinu vyzvedly na palubu čekající lodi USS Donner, kde z ní byly odčerpány tři metráky mořské vody.

Po tomto ne zcela ukázkovém letu si tým Wernhera von Brauna, který zodpovídal za vývoj nosiče, vyžádal ještě jeden nepilotovaný test. Teprve pak podle nich bylo možno přistoupit k pilotovanému letu. Navzdory vášnivým protestům týmu astronautů v čele se Shepardem se testovací let MR-BD uskutečnil 24. března, tentokrát měl naprosto čítankový průběh. Zajímavé bylo, že Sověti měli opačný dojem – netušili, že fakt, že kabina zůstala až do dopadu do Atlantiku pevně spojena s nosičem, byl předem plánován. Tak či tak, Američané svou šanci promeškali. Podle revidovaných plánů měl Shepard startovat 2. května. Nikdo nemohl tušit, že v té době již bude několik týdnů svět skloňovat zcela jiné jméno….

Mezitím na kosmodromu začaly „úřadovat“ skupiny pracovníků z OKB-1 a dalších organizací, které participovaly na vývoji a výrobě technologií, jež měly člověka vynést do vesmíru. Jedním z center jejich pozornosti byla raketa, která měla úspěšné vynesení zajistit. Stroj s indexem 8K78K se v některých ohledech lišil od prapůvodní semjorky, která svého času naháněla tolik strachu západním mocnostem. Původní stroj 8K71 byl pro účely vynášení umělých družic upraven dílčími vylepšeními motorů RD-107 v postranních stupních a také motor RD-108 centrálního stupně byl upraven ve smyslu změn v logice úprav tahu během letu. Oproti bojovým raketám se u „kosmické“ semjorky oddělovaly postranní stupně o něco později, aby byly sníženo dynamické namáhání při rozdělení. Toho bylo dosaženo mírným snížením tahu od 100. sekundy letu. Oproti tomu centrální stupeň pracoval na plný tah až do konce své činnosti a vypínal se až při indikaci nízké hladiny paliva nebo okysličovadla, v případě nefunkčnosti indikace hladiny pak vypojení motoru proběhlo při signálu AKT (Avaryjnyj kontakt turbiny), kdy turbočerpadlo při absenci paliva nebo okysličovadla překonalo nastavený limit otáček.

Ovšem semjorka v pouhé dvoustupňové (či podle západního vnímání koncepce raketových nosičů půldruhastupňové) konfiguraci nebyla schopna vynést na orbitální dráhu náklady těžší než zhruba 1 500 kg. Proto tady byl stupeň třetí, označovaný jako blok Je (podle šestého písmena azbuky). U prvních třístupňových modifikací semjorky, s nimiž byly provedeny starty k Měsíci, byl třetí stupeň osazen motorem RD-0105 z dílny Semjona Kosberga a jeho kanceláře OKB-154. Tento motor byl vyvinut v rekordně krátké době na základě spalovací komory vernierova motorku z motoru RD-107. Motor měl tah 49,4 kN a fungoval na kapalný kyslík a kerosin. Tento motor však neslul příliš vysokou spolehlivostí, proto byl v letech 1959-60 modifikován a tato modifikace obdržela označení RD-0109. Vylepšení spočívala krom zvýšení spolehlivosti také v odlehčení konstrukce o více než 9 % a také modifikaci injektoru, čímž byl zvýšen tah o 2 % na 54,5 kN ve vakuu.

Třetí stupeň disponoval samozřejmě vlastním řídicím systémem, systémem telemetrie a povelové linie a anténním systémem. Řízení směru tahu bylo realizováno pomocí čtyř trysek vernierových motorků. K centrálnímu stupni byl blok Je připevněn pomocí příhradové konstrukce, která umožňovala jeho zážeh ještě v době, kdy byly oba stupně spojeny. To bylo velmi šikovné řešení, se kterým přišli konstruktéři v době, kdy si nebyli jisti tím, zda bude možné ve stavu mikrogravitace, který nastal po ukončení práce centrálního stupně, zažehnout spolehlivě blok Je – problém tkvěl zejména v nutnosti přivést palivo a okysličovadlo k násosům turbočerpadel, což se v prostředí, kde se obě kapaliny v nádržích vznášejí, dalo s tehdejší technologií zajistit jen těžko. Proto byl blok Je zažeháván těsně před koncem práce centrálního stupně, kdy přetížení stále ještě tlačilo pohonné látky ke dnu nádrží a tím i k násosům. O tom, nakolik se jednalo o úspěšné řešení, vypovídá fakt, že na nosičích rodiny Sojuz, což jsou rakety vycházející z původní semjorky, najdeme příhradovou konstrukci a logiku zážehu třetího stupně dodnes…

S předstihem byl na kosmodrom také dopraven aerodynamický kryt lodi. Kryt o hmotnosti zhruba 650 kg byl tvořen dvěma polovinami, které se odhazovaly po 151. sekundě letu. Kryt sloužil k eliminaci dynamického a termálního namáhání během průletu hustými vrstvami atmosféry. Přístup k průlezu do návratové kabiny byl umožněn kulatým otvorem o průměru 1,8 metru. Otvor také umožňoval katapultáž kosmonauta při neblahém vývoji situace před startem i po něm.

Speciální vlak s raketou a krytem vyrazil z Podlipek, kde sídlila OKB-1, o půlnoci z 24. na 25. března. Souprava měla šestnáct vagónů, přičemž jednotlivé části rakety byly umístěny v sedmi vozech, osm vagónů zabírala obslužná aparatura a vybavení, poslední vůz byl pasažérský, pro obsluhu z výrobního závodu a vojenský doprovod. Lopotná cesta na východ trvala čtyři dny a 29. března krátce po půlnoci vlak dorazil na zastávku Tjura-Tam, ze které vedla odbočka železniční tratě na nedaleký kosmodrom. Následovala již poměrně krátká cesta do montážní haly MIK a mohly začít práce na sestavování „paketu“, jak byla označena sestava centrálního stupně a čtyř postranních bloků, a třetího stupně. Někdy v té době již na kosmodrom dorazila také loď 3KA N^o3, určená pro start s člověkem na palubě. Tedy… Spíše polovina lodě.

Sestavování lodi Vostok v MIKu
Zdroj: warspot.ru (kredit: РАГНТД)

Při závěrečných testech v Podlipkách prošly všechny součásti lodě komplexní prověrkou. Posledním bodem testovacího programu byla zkouška anténního systému návratové kabiny. Loď byla zavěšena u stropu montážní haly na kapronových lanech a všichni se těšili, že co nevidět budou moci loď poslat na kosmodrom s razítkem „plně připravena k letu“. Jenže – ouha! Testovači při pohledu na své přístrojové pulty protáhli obličeje. Na anténním systému se objevil zkrat. Začalo frenetické hledání příčiny. Rozebrali skoro polovinu lodi, ale zkratu se nedařilo přijít na kloub. A navíc krátce poté, co se objevil, stejně záhadně zmizel. Zástupce hlavního konstruktéra Olega Ivanovského, který v tu dobu již byl na kosmodromu, byl Jevgenij Frolov. Ten rozhodl, že situaci lze vyřešit jen jediným možným způsobem: výměnou kompletního anténního systému. Na kosmodrom bude zatím poslán pouze dosud bezvadně fungující přístrojový úsek. Ten mohou tamní testovači prověřit s tím, že návratová kabina bude následovat o den později.

Tak se také stalo. Podle slov Olega Ivanovského nešlo o nic strašného, k žádnému skluzu harmonogramu nemohlo dojít, nicméně Sergeje Koroljova tento vývoj událostí rozhodně nenechal klidným. Již tak výbušný SP, jak byl přezdíván, se na Ivanovského obrátil se slovy: „Ten váš zástupce, Frolov, je to vůbec seriózní člověk? Co si tam vůbec myslí? Rozhodli se Vostok na kosmodrom přivézt po kouskách? Co má tohle znamenat?“

Naštěstí hned dalšího dne přistálo na místním letišti letadlo s návratovou kabinou na palubě. Opět se rozběhla kolečka testů, během nich se objevilo asi sedmdesát malých problémů a poruch. Jeden z nejvážnějších nalezených problémů na přístrojovém úseku byla ne zcela přesvědčivá funkce jednoho z ventilů motorků orientačního systému. Neposlušná součástka byla vymontována jako celek a na její místo technici instalovali nový bezvadný exemplář.

Ani návratová kabina neměla zcela čistý „trestní rejstřík“. Krom problému s anténním systémem se ještě v Moskvě při prověrkách hermetičnosti objevila netěsnost. Tehdy nastalo velké hledání a všichni, kdo mohli, se snažili najít místo, které netěsní. Nakonec se jej podařilo najít v jedné z průchodek ve stěně kabiny. Vedoucí projektant Konstantin Feoktistov ve svých pamětech vzpomíná, že až tehdy mu plně došlo, že ve stěně návratové kabiny se v průběhu vývoje a modifikací nastřádalo několik stovek utěsněných otvorů a průchodek. A ani jeden z těchto otvorů nesměl během letu selhat…

Koncem března a začátkem dubna to na kosmodromu vřelo. Zanedlouho se tam měli objevit kosmonauti, z nichž jeden měl být TÍM PRVNÍM. Kdo to bude, to v té době ještě netušili nejen oni sami, ale ani velitel jejich oddílu Nikolaj Kamanin. Ten v oněch dnech zažíval velký tlak, a to nejen zvenčí, ale také uvnitř své mysli. Nikdo totiž nemohl zaručit, že muž, který jako první osedlá kosmickou raketu, svůj odvážný čin přežije ve zdraví. A právě Kamanin měl být tím, jehož slovo bude klíčové při rozhodování o tom, kdo vstoupí do historie… nebo jeho život skončí možná v naprosté anonymitě jedním z mnoha možných způsobů: mezi troskami selhavší rakety, poté, co selže padák, nebo přitom, kdy kabina shoří při sestupu do atmosféry, či, a to by bylo bývalo nejhorší, když se loď nedostane z orbitální dráhy zpět na Zem. Jak si v oněch dnech Kamanin poznamenal do svého tajného deníku: „Je těžké rozhodnout, koho z nich mám poslat na jistou smrt a stejně tak je těžké rozhodnout, koho ze dvou až tří vhodných kandidátů učinit světově známou osobností a navěky zachovat v historii lidstva jeho jméno…“ Kamanin zatím váhal, ale čas neúprosně běžel. Na definitivní řešení tohoto dilematu již zbývalo jen pár dní…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A4%D0%B0%D0%B9%D0%BB:RudnevKN.jpg
https://photography-now.com/images/Bilder/gross/32800.jpg (kredit: Boris Smirnov)
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Ham_Launch_-_GPN-2000-001007.jpg
https://warspot-asset.s3.amazonaws.com/articles/pictures/000/081/626/content/ris04-6bc87b72f72b2f011b0a3672f886ac3c.jpg (kredit: РАГНТД)