Harmoniky pro muzeum v Litovli jeho zakladatel sbíral po celý život

„První heligonku mi rodiče koupili už v pěti letech a hned jsem se na ni naučil hrát. Jenže pak nebyly peníze a zase ji prodali. Následně jsem dostal akordeon. To sice byla úplně jiná harmonika, ale naši to tak nebrali. Tak jsem se naučil i na ni a tím byla moje vášeň nastartovaná,“ popisuje první setkání s osudnou láskou Jiří Sedláček.

Přestože se kromě hry věnuje také opravám a renovacím harmonik, které kupuje na burzách, ve starožitnictvích i vyměňuje s ostatními sběrateli, nečekejte křehkého umělce. Jiří Sedláček je i ve svých letech chlap jako hora a není tedy žádným překvapením, že je absolventem strojní průmyslovky a kdysi dokonce jezdil na parních lokomotivách.

Za léta sbírání se mu podařilo nashromáždit více než 230 harmonik a akordeonů různých typů a od různých výrobců. Kromě světové produkce pocházející z Itálie, Německa a dalších zemí však evidentně miluje harmoniky vyrobené u nás. Čestné místo má v jeho sbírce produkce lounského Antonína Hlaváčka, který patřil k největším výrobcům heligonek u nás a navíc velká část jeho produkce putovala i do zahraničí. Druhým významným výrobcem pak byl třeba Josef Vavřín z České Třebové.

Samotné muzeum vzniklo v roce 2011, kdy Sedláčkovi vyčlenili sbírce celé horní patro svého domu a sláva muzea se okamžitě roznesla do celého světa. Už rok po svém otevření získala expozice prestižní cenu za muzejní počin roku „Gloria Musaealis“. Agentura Dobrý den z Pelhřimova již dávno potvrdila muzejní sbírku harmonik jako největší v republice. Jiří Sedláček už před časem celé své království věnoval městu Litovel, aby bylo stále k dispozici veřejnosti.

Sbírka muzea v Litovli je opravdu bohatá. Kromě již zmíněných heligonek zde najdeme také jejich předchůdce, bandoneony a koncertiny. Nejstarší exponáty mají více než 150 let. Další část je věnována akordeonům a klávesovým harmonikám. Nechybí zde ani unikáty jako knoflíkové akordeony či klávesové heligonky, takže chabé znalosti běžného návštěvníka brzy začnou vadnout před rozmanitostí exponátů. Pan Sedláček však každému, kdo má zájem vysvětlí i ty nejjemnější nuance všech vystavených exponátů.

Součástí sbírky jsou i další hudební nástroje a při prohlídce se dozvíte také mnohé zajímavé věci o konstrukci harmonik. Podívat se do jejich útrob se hned tak nepodaří. Dostane se vám také zasvěceného výkladu na téma, proč patřila heligonka do každé správné venkovské hospody nebo proč se akordeonu říkalo „střeva“ či „zednické piano“.