napsal Leo K.

Každý podnikatel procházející krizí odbytu ví, že pokud chce prosperovat a ne „zavřít krám,“ musí investovat i za cenu drahého úvěru do perspektivního sortimentu, protože až krize odezní budou ty investice i řádově dražší. To platí i pro státy.Tak se došlo k poválečnému rozvoji např. Japonska nebo Jižní Koreje,

ale také v letech 1934 – 1941 Spojených států!

To, co ví každý trochu progresivní podnikatel, ale neví provozní elektrikář Stanjura v roli ministra financí, kterému musí napovídat úředníci vychovaní v duchu Friedmanova monetarismu. Ti mu radí, aby se k prosperitě proškrtal. Monetarismus radí stáhnout množství oběživa, tlačit na zaměstnavatelé aby nezvyšovali lidem platy a stát má osekat výdaje. Cesta z krize prý vede přes chudobu.

U nás to svého času zkoušel Kalousek. Každý postup s sebou nese své náklady. Tady nejde o to, zda by to uměl cvičený šimpanz lépe, ale o Stanjurovou přirozenost. Zeptejte se na něj v Opavě. I obecní ras měl socialnější pověst. Ale Pinochet také neměl zrovna pověst lidumila. Podívejme se tedy na Chile, jako modelovou zemi a jaké z jejího postupu vyplývají reference?

Jako u nás v České republice se jednalo se hlavně o škrty vládních výdajů, snižování fiskálního deficitu a rozsáhlou privatizaci. Dočasně došlo i ke snížení inflace, přílivu zahraničních investic do Chile a růstu vývozních možností. Ale to byla jenom jedna stránka tohoto (nyní Stanjurova) postupu. Prováděná hospodářská opatření vedla k nárůstu sociální nerovnosti, ba přímo ke zhoršování sociální situace v zemi.

Během tzv. ekonomických reforem výrazně narostla nezaměstnanost. Chilská monetární a fiskální politika ve snaze eliminovat nevyrovnanou ekonomiku způsobila krizi v roce 1975 a pokles HDP o 12,9 %. Vedle dopadů restriktivní politiky a krize v polovině sedmdesátých let byla nezaměstnanost navýšena propouštěním pracovníků z veřejného sektoru, kteří do něj přišli za Allendeho vlády. V roce 1982 klesl chilský HDP o 14 % a nezaměstnanost vzrostla na 20 %. Takže k pouhé stabilizaci ekonomiky potřebovalo Chile dlouhých 15 let.

Srovnejte to velkolepým vzestupem Jižní Koreje, kdysi jedné z nejchudších zemí na světě do vyspělé země s vysokými příjmy.

Ostatně světoví finančníci něco tuší. Investiční banka Goldman Sachs předpokládá, že se v 21. století, spolu se zeměmi BRICS, dojde také k vzestupu zemí Next Eleven (Bangladéš, Egypt, Indonésie, Írán, Mexiko, Nigérie, Pákistán, Filipíny, Jižní Korea, Turecko a Vietnam). Jak hlasitě by muselo plynout ponaučení, aby se jím řídila naše slepá a hluchá vláda? Vláda, která o sobě tvrdí, že má od voličů demokratický mandát. Mandát má, to nelze zpochybnit, ale demokratický rozhodně ne i když to Petr Fiala neustále omílá. Jak to? Inu podívejme se na výsledky voleb do PS ve volbách 2021:

Volební účast z 8 253 000 oprávněných voličů byla 65,43%; z toho Spolu 27,79% (1 493 905 hlasů); Piráti+STAN 15,62% (839 776) dohromady tedy 2 333 681 hlasů, tedy cca 28,3% oprávněných voličů. Čili ergo kladívko – více než 2/3 oprávněných voličů nedalo „Pětikolce“ svůj hlas, čili podle nedokonalých předpisů mandát má, ale demokratický ani náhodou. Ač nezastupuje ani třetinu voličů tvrdí, že zastupuje národ. Tvrdí to doma, tvrdí to v Bruselu i na Ukrajině. Gottwald 21. století.

Úpadek školství, ale hlavně prodejní novináři, to jsou jenom dva z mnoha důvodů proč se zhoršují už tak bídné znalosti občanů, kteří téhle vládě naletěli stejně jako kdysi naletěli Němci NSDAP. Za potlesku médií všeho druhu stále více lidí přenechává převzetí moci a tím i odpovědnosti stále méně kvalifikovaným lidem.

Standardní teze říká, že vše, co se dá zneužít, bude zneužito.

Dnešní společnost nežije v naději na lepší budoucnost. Smířila se s „argumentem,“ že na nic lepšího nejsou peníze. Nevím, jestli to vzdala, vědoma si tíhy spoluodpovědnosti nebo se domnívá, že se bez spoluúčasti na diskusi o stavu věcí veřejných klidně obejde. Ukazuje se, že obyčejný selský rozum v souboji s umělými příběhy o každodenní realitě, kterými nás zásobují média, prohrává. Proč? Protože ten selský rozum, to co je získané naší životní zkušeností se dostává do konfliktu s  vládnoucím systémem, s cenzurou (hlavně předběžnou) a s Igorem Střížem. Proto hbitě zaskakují mainstreamová media, která přinášejí příběhy zastírající problémy. Dovolují tak vládě použít jako výmluvu

například válku na Ukrajině,

za kterou schovává svou neschopnost. Lži, pokrytectví a falešná solidarita těch, kteří slouží zkorumpovaným politickým loutkám, doslova vyráží dech. Díky této podivné „elitě“ se vytrácí kritický rozum a morální mantinely. Evropa se žene do záhuby a mnozí tomu ještě tleskají.

Došlo to tak daleko, že se říká: V zemi s cenzurou může oficiálním zprávám věřit jenom blb.

Dokonce jsme opustili i Masaryka, které nám připomínal, že  bez otevřené diskuse není demokracie.Trochu se stydím, že cituji už sám sebe. Už několikrát jsem psal, že nemusíte být komunistou, abyste ocenili velký vynález Evropy – sociální stát. Svůj počátek má – kde jinde než v Anglii. Základním nástrojem ochrany jednotlivce proti možnému zneužití moci je stav politické obce jako takové, její právní vědomí a politická kultura, ochota občanů si tato práva navzájem uznat  a respektovat, schopnost občanské společnosti jejich dodržování vyžadovat a účinně se stavět proti jejich případnému porušování.

Jestliže se snažíme vyvážit sociální spravedlnost s liberalismem brzy narazíme na požadavek rovnosti. Nerovné bohatství a nerovné sociální postavení je důsledkem nerovné distribuce schopností, štěstí a náhody. Na tu náhodu se klade přetěžké břímě. Někdo se narodí pod schody, druhý v privátní klinice. Někdo najde na chodníku Knižní velkoobchod, někomu zase zboří Textilanu (Textilana obléká moderního člověka). Chudí lidé většinou nekradou.

V rozporu se zdravým rozumem podvádějí a kradou ti, kterým většinou  nic nechybí.

Proč to dělají?V liberální společnosti, která hodnotí své jedince podle toho jak jí slouží, nejsou jednotlivci posuzováni na základě nadání a pracovitosti, ale hlavně podle toho, jak jsou  loajální.

Nesnažte se diskutovat – šíříte dezinformace!

V principu je to stejné hodnocení jako v totalitním systému. O spravedlnosti takového hodnocení se sice může debatovat, ale jeden fakt je nesporný. Když liberálové tvrdí, že sociální rovnost není spravedlivá, protože k nestejným lidem přistupuje totožným způsobem, tak kde zůstává liberalismus – jeho úsilí o maximální svobodu? Jak můžete vynutit třeba rovnost před zákonem, když pro liberály jsou na prvním místě majetková práva?

Nebo někdo z vás na rovnost před zákonem ještě věří? Pokrytectví!!!

Morálku nelze vynutit zákonem, ani policií, ani vysláním divizí mariňáků do neposlušné oblasti.

Za to, že existují vlády respektující sociální spravedlnost tu více, či méně, „děkujeme“ otřesu druhé světové války! Klasickým příkladem byl vznik Národní zdravotní služby (NHS) ve Velké Británii. NHS se zrodil z dlouhodobého ideálu, že dobrá zdravotní péče by měla být dostupná všem bez ohledu na bohatství. Při svém spuštění tehdejším ministrem zdravotnictví Aneurinem Bevanem dne 5. července 1948 měla ve svém středu tři základní principy:

• Že splňuje potřeby každého
• Že je to v místě dodání zdarma
• Že je to založeno na klinické potřebě, ne na schopnosti platit

Bývalý dlouholetý poslanec britského parlamentu Anthony Neil Wedgwood „Tony“ Benn v dokumentárním filmu SICKO říká: 

„Uvědomili jsme si, že když se našlo (za války) dost peněz na zabíjení Němců, tak je jich určitě také dost na pomoc našim lidem. To byla základní myšlenka sociálního státu welfare state.“

Rozhodující impuls přišel od Williama Beveridge, kterého vláda v červnu 1941 požádala, aby předsedal meziresortnímu výboru pro koordinaci sociálního pojištění. Jeho zpráva, zveřejněná v prosinci 1942, se zaměřila na poválečnou Británii. Identifikoval v ní „pět obrů na cestě k obnově,“ které je třeba porazit: nouzi, nemoci, nevědomost, bídu a zahálku.

„Revoluční okamžik světových dějin je časem pro revoluce, ne pro záplatování,“

napsal. Díky rozvážnému naslouchání se Beveridge ukázal být více v souladu s lidovým cítěním než koaliční vláda Winstona Churchilla. Před vládními úřady se tvořily fronty na zprávu, která obsahovala 300 pečlivě vytištěných stran a stála dva šilinky (10 pencí). Celkový prodej zprávy a stručného oficiálního shrnutí nakonec přesáhl 600 000 výtisků. Do dvou týdnů po zveřejnění o zprávě slyšelo 19 z 20 lidí a devět z deseti věřilo, že by její návrhy měly být přijaty.

„Smyslem vítězství je žít v lepším světě, než byl ten starý,“

nabádal Beveridge a válkou unavené obyvatelstvo Británie souhlasilo. Během několika měsíců po zveřejnění zprávy si 57 % respondentů přálo, aby se po válce jejich způsob života výrazně změnil. Ďábel se však skrýval v detailech, a tak se rozhořely boje o novou konfiguraci národních nemocnic a služeb praktických lékařů a o odměňování lékařů. V některých ohledech válka situaci usnadnila. V očekávání masivních ztrát při náletech spojila Emergency Medical Service městské a dobrovolné nemocnice v zemi do jedné zastřešující organizace a ukázala, že národní zdravotní služba je možná. Podle oficiálního historika NHS Charlese Webstera

Luftwaffe během několika měsíců dosáhla toho, co politikům a plánovačům trvalo léta.

Přestože se Churchillovi připisuje vítězství ve válce pro Británii, téměř prvním poválečným činem Britů bylo jeho odmítnutí a drtivou většinou hlasů zvolení labouristické vlády. Premiérem se stal Clement Atlee a ministrem zdravotnictví Aneurin Bevan. Do té doby měla Beveridgeova zpráva významný vliv na přípravu bílé knihy Národní zdravotní služba (1944).

To, že koncept NHS připomíná zdravotní systém v bývalém Československu není náhoda.

Naše exilová vláda v Londýně si vyžádala návrh reformy a v poválečném Československu jej po drobných změnách realizovala, takže trval až do roku 1991. Potom přišel požadavek konkurence

– a dopadlo to jako vždycky.

Mraky zdravotních pojišťoven všechno prodražily. Na obdobu s poskytováním energií snad nemusím ani výslovně poukázat. A zdravotnictví? MUDr. Válek usilovně pracuje na seznamu, co by zdravotní pojišťovny proplácely, aby zbyl nějaký prostor pro platby pacientů – pardon: klientů.

Od vlády slyšíme jenom Jobovy zprávy. Trochu mě to připomíná vypozorované pravidlo, že velcí lidé diskutují o idejích, průměrní lidé diskutují o událostech a malí lidé diskutují o jiných lidech. Předložila nám „Pětikolka“ vůbec nějaké ideje? Pořád jenom: …nejsou peníze…špatný demografický vývoj… A slyšeli jste od vlády

jak opatřit peníze, jak napravit demografický vývoj?

Já ne. Nejsou peníze – budeme škrtat ve vládních výdajích. Špatný demografický vývoj – spasí nás Ukrajinci, co zůstanou po válce u nás. Opravdu? Nikdo dnes nedělá nic pro to, aby se ženy nebály mít děti. To i Husákova komunistická vláda věděla jak na to. Současný sbor ideologických hastrošů by neměl vůbec nic řídit, natož stát, republiku. Pokud si ještě pamatuji res publica = věc veřejná.

V roce 2017 si Piráti vnitrostranickým referendem odvolali Ivo Vašíčka z funkce místopředsedy strany pro to, že měl (a má) problém se setrváním ČR v Alianci. Piráti si samozřejmě mohou hlasovat jak se jim zachce, ale když už upozornili na NATO, vznesl bych opatrnou otázku:

Je NATO opravdu obranný pakt?

Pokud mě paměť nemýlí, tak žádný konflikt, kterého se NATO zúčastnilo neměl nic společného s obranou. Je to vůbec zvláštní sdružení. Bylo založeno 4. dubna 1949 jako rekce na Varšavskou smlouvu, která byla založena 14. května 1955. To vážně?

Když česká vláda rozhodla, že požádá o vstup, prezident Václav Havel i premiér Václav Klaus odmítli v roce 1995 referendum o vstupu do NATO, které navrhl ministr zahraničí Jan Kavan, jako nesmysl.

Je to vojenská organizace s politickou mocí (!), kterou aktuálně (ještě nějaký pátek) komunikuje generální tajemník Jens Stoltenberg. NATO je také prostředek jak udržet americkou přítomnost v Evropě. Kdyby místo Severoatlantické aliance existovaly mnohonárodní síly EU – byla by dnes válka na Ukrajině? Jde o řadu otázek, na které není snadná odpověď.

Jenom ve mě klíčí podezření, že NATO a nakonec i konflikt na Ukrajině je jenom krvavý boj o to, zda Spojené státy zůstanou nejmocnější velmocí na světě nebo zda zvítězí multipolární rovnováha sil, jak to předpokládá Goldman Sachs.

Ta by ovšem znamenala konec amerického impéria.

Tenhle závěr podporuje i následující zpráva: Unijním lídrům už měsíce leží v hlavě americký protiinflační zákon. USA se na základě něho chystají v dotacích a daňových úlevách nalít miliardy do svých zelených technologií, což může znamenat fatální konkurenci pro podniky v Evropské unii. „Evropský průmysl se stal náhodnou obětí Spojených států při jejich snaze zbavit se závislosti na Číně,“ říká prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu a viceprezident Hospodářské komory Tomáš Prouza.

Náhodnou obětí? Dělá si legraci? Spojené státy dělají všechno pro sebe. Vůbec nehledí na Evropu. Morálka? Hodnoty? Ty tvoří jenom slovní doprovod mocenského boje podřízeného výhře Spojených států. Je to špatně?

Ne, je to správně.

To jenom aktuální Bruselská nobilita pracuje místo pro Evropu, pro Američany. Stejně se ale nezavděčí, jak reagoval nedávno Donald Trump: …vztahy USA a Evropy jsou nevyrovnané, pokud jde o obchod. Evropa je prý „skoro tak špatná jako Čína.“ „Nekupují naše auta, naše zemědělské produkty, nechovají k nám respekt,“ míní.

A u nás? Fialové, Stanjurové, Válkové…a jim podobní, ti pracují ze všech sil

proti státu, který jim byl volbami svěřen.