Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Už během studia humanitní větve gymnázia prý měla jihlavská rodačka Zuzana Šimková štěstí na výborné kantory. Snila o medicíně, nakonec ale zvolila „jistější“ přijímačky ke studiu jazyků. A nedostala se. 
„To vedlo k tomu, že jsem někdy v roce 1983 začala učit jako nekvalifikovaná učitelka v Polné,“ usmívá se Z. Šimková nad touto životní náhodou, „tam jsem se dostala do malé třídičky tehdejší zvláštní školy, kterou řediteloval pan Bartůšek. A ten mě začal přesvědčovat, že jsem se pro tuhle práci narodila, že bych měla vystudovat speciální pedagogiku a pracovat s dětmi s postižením.“

Fakultu v Olomouci dálkově vystudovala už při miminku. Obor spojoval i její profesní touhy – medicínské obory, psychologii, logopedii, pedagogiku, didaktiky. Jak vzpomíná, pro tehdejší společnost byly děti s těžšími postiženími „neviditelné“. Ukrývala je doma a v různých zařízeních. Zakrývala si oči, aby je neviděla. 

Začátkem tisíciletí, kdy Z. Šimková nastoupila na pozici ředitelky ZŠ speciální v Jihlavě, už byla situace lepší. I děti s nejtěžším postižením už dostávaly právo se vzdělávat, jen to šlo ještě trochu „ztuha“, systém nebyl připravený. 
Díky aktivitě rodičů, kteří si přáli, aby se jejich děti s kombinovaným postižením mohly vzdělávat, vzniklo v Jihlavě občanské sdružení Kamínek. Posléze v tom směru iniciovalo i vznik samostatné školy.

V bývalých jeslích 
„Přišla jsem do bývalých sídlištních jeslí, kde nebylo vůbec nic,“ ohlíží se Z. Šimková, „když jsem tenkrát potřebovala něco vytisknout, tak mi to vytiskl v práci manžel na tiskárně. Nebyly tu pomůcky, dostatečné prostory, nic.“
Zpočátku hodně vyjížděla do Evropy s snažila se nasbírat inspiraci a příklady dobré praxe: „Ty jsem nalezla ve Švédsku a mnoho z tamních principů při vzdělávání žáků s poruchami autistického spektra jsem si přivezla domů. Moje vize byla vybudovat pro naše děti vysoce odborné vzdělávací zařízení se speciálními pedagogy s plnou kvalifikací, vybavené kompenzačními pomůckami, využívající terapie a speciálně-pedagogické metody práce ušité na míru jednotlivým dětem. A myslím si, že se to podařilo.“ 
Městem zřizovaná škola, kterou vede, je dnes jednou z největších a nejlépe hodnocených svého druhu v republice. Vyučuje 66 dětí na základní a 22 na střední škole. 
Právě myšlenka, aby absolventi ZŠ měli ve studiu kde pokračovat, pak byla kolem roku 2008 zásadní pro vznik nového školního areálu s moderními učebnami, dílnami, tělocvičnou a dalším zázemím pro středoškoláky. 
V dnešní době už podle Z. Šimkové existuje pro děti s postižením řada možností. Specifické období nicméně přišlo po roce 2015, kdy ministerstvo školství v čele s Kateřinou Valachovou (ČSSD) razilo trend široké inkluze a tlačilo na omezování počtu speciálních zařízení. 

„U žáků, u kterých to má smysl, jsem všemi deseti pro inkluzi. Ale to je složitý problém, dítě musí být osobnostně nastaveno tak, že vzdělávání se zdravými dětmi zvládne,“ vysvětluje Z. Šimková. 
Striktní trend podle ní správný nebyl: „A řekla bych, že to nadělalo spoustu škod v našem školství, ublížilo to spoustě dětí s postižením, ale i zdravým, kterým to narušilo vyučování. Řada speciálních škol nepřežila, do běžných škol přišla spousta asistentů, a to také z mého pohledu není vždy to správné řešení. Když potom dítě přijde třeba sem k nám do 6. třídy, což se stává, tak mnohdy čeká, až mu asistent třeba vytáhne z aktovky penál, nebo až mu řekne, teď si vytáhni svačinu a nasvač se. Ale to není cílem. Cílem je připravit ty děti, aby byly v životě samostatné.“ 

Být tak trochu herec
Dětí s postižením dnes přibývá. V jihlavské speciální škole už přestává stačit prostorová kapacita. 
„Roli v tom asi hraje spousta faktorů, včetně civilizačních. Samozřejmě zvyšující se věk maminek, stres, životní prostředí a další věci. Přibývá nám dětí s poruchami autistického spektra i s náročnějšími požadavky na pedagogickou práci. Tím pádem nemůže být takových dětí ve třídě třeba deset, což pak navyšuje nároky personální i prostorové,“ popisuje realitu Z. Šimková. 

Po dvaadvaceti letech v čele školy se zamýšlí nad otázkou, co člověk pro učitelskou práci v podobné škole potřebuje: „Především spoustu energie, chuti a vitality. A být takový extrovertní, trošku herec, který se vydává, ale zároveň mít spoustu trpělivosti, pochopení a hodně pokory.“   

Sílu a sounáležitost školy i rodičů dětí prověřila nedávná covidová pandemie. „Bylo to hodně náročné pro všechny strany, naštěstí pro náš typ školy byly uzávěry nejkratší. A naší klikou bylo, že tady máme skvělou učitelku – „ajťačku“, která propojila celou školu. Tvrdě jsme se učili veškeré komunikační i výukové systémy. Tam, kde to bylo z hlediska mentální úrovně možné, se nám žáci začali připojovat. Začali jsme používat v rámci Googlu nejrůznější aplikace. Pedagogové se naučili připravovat pro žáky didaktické materiály a pracovní listy v digitální podobě. Žáci se potkávali s učiteli a spolužáky při virtuálních hodinách. V tu dobu jsem pomáhala i jako taková vlajková loď pro ministerstvo školství, jak by to v našem typu škol šlo dělat,“ popisuje Šimková.
Škola a rodiče se vzájemně podporovali na sociální síti, aby věděli, že je kam se vrátit, že nejde o beznaděj zatažené opony. 

„Z těch nových věcí nám zůstalo všechno, a ještě se to dál rozvinulo. Někdy sama zírám, když chodím do hodin, jak jsou ty děti neskutečně šikovné, jak digitální pomůcky rozšířily jejich motivaci,“ oceňuje ředitelka.   

Co se zdálo nemožné
Na návrh spolku Kamínek ocenila Národní rada zdravotně postižených práci Zuzany Šimkové nominací na prestižní oborovou cenu Mosty za rok 2021. 
„Cenu zlata pro mě má, že tu práci rodiče vidí a takto poděkují. A nesmírně si vážím těch rodičů, kteří péči zvládají, a přesto dokážou být optimističtí a spolupracovat s námi. Zároveň mám i obrovské pochopení, když tomu tak není. Rozumíme tomu a nezlobíme se, snažíme se být jim oporou, navrhovat vhodná řešení,“ reaguje na ocenění ředitelka, které se vysokých ohodnocení dostává také ze strany profesních odborníků. V roce 2015 to např. byla Medaile MŠMT 1. stupně za dlouhodobou vynikající pedagogickou činnost.
Sama Z. Šimková vyzdvihuje důležitost týmu školy, v němž nikdo není sám za sebe, který se stále průběžně vzdělává, který neztrácí energii v konfliktech a může ji plně posílat za dětmi.  

V tom směru vnímá jako zásadní také relax pedagoga: „Co bych tady byla platná vyždímaná a bez energie? Energií mě nabíjí hlavně moje rodina, můj vnouček. My s manželem jezdíme na kole, a především zpíváme ve sboru Melodie. To mi přináší obrovskou radost, nejenom zpěv, ale i to společenství podobně naladěných a smýšlejících lidí. Patří to k nejhezčím zážitkům našeho života.“ 

Kromě toho je vášnivou ornitoložkou: „Sedávám s dalekohledem u krmítka, pozoruji ptáky, kteří mi zalétávají na chalupu na zahradu. Raduji se z každého nového druhu, letos mi tam nově přiletěl šoupálek. Chodím k řece pozorovat skorce a ledňáčky, a jsem také botanik a velice mě to baví. V přírodě se nabíjím.“ 

Největší radost prý ale Z. Šimková zažívá u závěrečných zkoušek ve škole: „To když vidím ta děťátka, u kterých jsme si při zápisu říkali, co s nimi budeme dělat? A teď vidím úžasné, kultivované mladé lidi, kteří jsou schopni uvařit jídlo, vyprat prádlo, perfektně uklidit. Jsou manuálně zruční, máme teď chlapce, který pracoval v pizzerii, další pracuje v cukrárně, naše absolventka stříhá vinnou révu ve vinohradu. Mám radost, když vidím, že to stálo za to. Že co se zdálo nemožné, je skutečností.“ 

Diskuze k článku