Soudní dvůr EU zveřejnil stanovisko generálního advokáta Anthonyho Michaela Collinse ve věci C-520/21 | Bank M. (Důsledky zrušení smlouvy), podle kterého platí, že po zrušení smlouvy o hypotečním úvěru z důvodu zneužívajících ujednání mohou spotřebitelé uplatňovat vůči bankám nároky, které jdou nad rámec vrácení peněžitého plnění; banky tak činit nemohou. Je věcí vnitrostátních soudů, aby na základě vnitrostátního práva určily, zda mají spotřebitelé právo uplatňovat takové nároky, a pokud ano, rozhodnout o jejich opodstatněnosti.

V roce 2008 A. S. a jeho manželka, E. S., uzavřeli s Bank M. smlouvu o hypotečním úvěru za účelem výstavby domu. Úvěr byl denominován a vyplacen v polských zlotých (PLN), ale – podobně jako tisíce dalších hypotečních úvěrů poskytnutých spotřebitelům v Polsku na počátku 21. století – byl indexován na švýcarský frank (CHF). Měsíční splátky úvěru měly být placeny v PLN po přepočtu podle kurzu pro prodej CHF uvedeného v kurzovním lístku platném u Bank M. v den splatnosti každé měsíční splátky úvěru.

Vzhledem k tomu, že měl A. S. za to, že sporná úvěrová smlouva obsahuje zneužívající ujednání, které mohou způsobovat její neplatnost jako celku podle polského práva, podal proti Bank M. žalobu u Sądu Rejonowego dla Warszawy – Śródmieścia w Warszawie (Okresní soud pro Varšavu-střed ve Varšavě, Polsko; dále jen „předkládající soud“). Argumentoval tím, že Bank M. obdržela měsíční splátky úvěru bez právního nebo smluvního základu a měla z nich prospěch. Domáhal se toho, aby mu Bank M. vyplatila náhradu za využívání jeho finančních prostředků bez smluvního základu, za ztrátu příležitosti dosahovat zisk v důsledku dočasného znemožnění využívat své finanční prostředky a za snížení kupní síly peněz, které převedl bance.

Předkládající soud se Soudního dvora táže, zda směrnice o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách¹ (dále jen „směrnice“) a zásady efektivity, právní jistoty a proporcionality musí být vykládány v tom smyslu, že brání takovému výkladu vnitrostátních předpisů, podle kterého jsou v případě, kdy je smlouva o úvěru uzavřená mezi bankou a spotřebitelem prohlášena za neplatnou v celém rozsahu, smluvní strany oprávněny uplatňovat vzájemné nároky jdoucí nad rámec vrácení peněžitého plnění poskytnutého na základě této smlouvy a zaplacení zákonných úroků z prodlení plynoucích od výzvy k zaplacení.

Generální advokát Anthony Michael Collins ve svém dnešním stanovisku připomíná, že směrnice neupravuje důsledky rozhodnutí o tom, že spotřebitelská smlouva po vynětí zneužívajících ujednání již nadále právně neexistuje. Tyto důsledky přísluší stanovit členským státům, a to prostřednictvím jejich vnitrostátního práva a v souladu s unijním právem.

Pokud jde o nároky spotřebitele vůči bance, generální advokát Collins se domnívá, že směrnice nebrání ustanovením vnitrostátních právních předpisů, která usnadňují spotřebiteli uplatnit nároky jdoucí nad rámec vrácení splátek úvěru zaplacených na základě neplatné smlouvy o hypotečním úvěru a zákonných úroků z prodlení plynoucích od výzvy k zaplacení, ani vnitrostátní judikatuře, která tato ustanovení vykládá. Přísluší však vnitrostátnímu soudu, aby s ohledem na vnitrostátní právo určil, zda spotřebitelé mají právo takové nároky uplatňovat, a pokud ano, rozhodl o jejich opodstatněnosti.

Toto řešení je odůvodněno cílem směrnice zajistit spotřebitelům vysokou úroveň ochrany. Smluvní ujednání, které je považováno za zneužívající, nemá pro spotřebitele závazné účinky, a proto by měla být obnovena jeho faktická a právní situace, ve které by se nacházel, kdyby uvedené ujednání nebylo ve smlouvě obsaženo. Podle názoru generálního advokáta může možnost uplatňovat rozsáhlejší nároky přimět spotřebitele k tomu, aby využívali svých práv, která pro ně vyplývají ze směrnice, a současně odradit banky od vkládání zneužívajících ujednání do svých smluv.

Pokud jde o možnost, že by banka uplatňovala obdobné nároky vůči spotřebitelům, generální advokát Collins zastává opačný názor. Doporučuje Soudnímu dvoru, aby banka nebyla oprávněna uplatňovat vůči spotřebiteli nároky, které jdou nad rámec vrácení převedené jistiny úvěru a zaplacení zákonných úroků z prodlení plynoucích od výzvy k zaplacení.

V odůvodnění generální advokát Collins uvádí, že ke zrušení smlouvy o hypotečním úvěru dochází v důsledku toho, že banka do této smlouvy vložila zneužívající ujednání. Poskytovatel by neměl mít žádnou ekonomickou výhodu ze situace, která nastala z důvodu jeho vlastního protiprávního jednání. Banka by nebyla odrazována od používání zneužívajících ujednání ve smlouvách o úvěru uzavíraných se spotřebiteli, pokud by navzdory zrušení těchto smluv mohla spotřebitelům účtovat odměnu ve výši tržní ceny za užívání jistiny úvěru. Taková situace by dokonce mohla vést k tomu, že by pro banku bylo výhodné zneužívající ujednání vůči spotřebitelům uplatňovat.

Generální advokát Collins dále poznamenává, že dlužníci obecně nejsou schopni posoudit částku, kterou by po nich banka mohla požadovat, předtím, než se rozhodnou, zda je v jejich zájmu napadnout přítomnost zneužívajících ujednání v úvěrových smlouvách. Složitá povaha kritérií uplatňovaných dle vlastního uvážení bank, která banky používají pro účely výpočtů odměn za použití jistiny, a k tomu, že požadované částky jsou obvykle splatné na požádání, by mohla spotřebitele ještě více odradit od uplatnění jejich práv podle směrnice. Taková situace by zbavila směrnici její účinnosti a vedla by k výsledku neslučitelnému s cíli, které sleduje.

Generální advokát Collins konečně poznamenává, že argument o stabilitě finančních trhů v Polsku nemá žádnou váhu v kontextu výkladu směrnice, jejímž cílem je především ochrana zájmů spotřebitelů. Banky jakožto subjekty práva mají povinnost uspořádat své záležitosti takovým způsobem, aby respektovaly všechna její ustanovení.

Úplné znění stanoviska se na internetové stránce curia.europa.eu zveřejňuje v den, kdy je generální advokát přednesl.

Zdroj: Soudní dvůr EU
Foto: canva.com

¹ Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, str. 29; Zvl. vyd. 15/02, str. 288, oprava Úř. věst. 2016, L 303, str. 26).