Naše demokratická společnost drží své politické představitele velmi nakrátko. Ti se neodvažují udělat nic nepopulárního ani za cenu toho, že to v dlouhodobém horizontu způsobuje obrovské problémy. Přitom jako lidstvo opakovaně sami sebe překvapujeme, co všechno ve skutečnosti dokážeme zvládnout a překonat. Prostě se jen nedokážeme dobrovolně přinutit zvládnout překážky tehdy, kdy je zvládat máme. Ale opakovaně si je necháváme „přerůst přes hlavu“.

Pokusím se to ilustrovat na následujících 3 příkladech. Na pandemii Covidu 19, na agresivitě ruského státu a na globálním oteplování. Ani v jednom z těchto příkladů nemůžeme tvrdit, že nás nikdo nevaroval. Například Bill Gates věnoval v uplynulém desetiletí hodně času, aby nás varoval před pandemií celosvětové velikosti s obrovskými počty obětí. Do Covidu 19 jsme ale stejně narazili takříkajíc naplocho obličejem. Potřebovali jsme zjevně nejdřív na vlastní oči pandemii vidět a osobně zažít, abychom byli ochotni proti ní něco udělat. Nakonec jsme to jako lidstvo zvládli vlastně velmi dobře. Ale za jakou cenu?! Vezměte do úvahy variantu, že by nás politici na pandemii skutečně i za cenu vysokých nákladů připravili. Pandemie by pak byla třeba menší, případně by k ní nedošlo vůbec. Úspěch? Myslím, že bychom ho ale nikdy těmto politikům jako voliči neodpustili. Utratili by naše peníze, a nic by se přitom nestalo.

Velmi podobnou věc nyní zažíváme s Ruskem. Před ním nás opakovaně varovaly bezpečnostní služby všech západních států. Koneckonců úplně stačilo poslouchat samotného Putina. Abychom mu vyrazili karty z ruky a my se zbavili energetické závislosti na Rusku, museli jsme ale nejprve vidět znásilněné ukrajinské ženy a mrtvé děti. Šlo to i bez toho? Určitě ano. Ale to by dost možná k žádné válce vůbec nedošlo. Paradoxní že? Dnes se zdá, že celý rusko-ukrajinský konflikt dopadne pro nás na západě dobře i díky naší nově nalezené ochotě se kvůli nepříteli omezit. Zase to zvládneme. Ale bohužel znovu za cenu obrovských lidských ztrát a enormních finančních nákladů.

Nakonec chci jako příklad uvést náš přístup ke globálnímu oteplování. Znovu nemůžeme říct, že nás nikdo nevaruje. Ale znovu nás aktivizuje až pohled na odpadávající poloostrovy ledovců, hořící buše v Austrálii a podobné přírodní katastrofy. Nebylo by ale efektivnější i tento problém řešit tak nějak víc dopředu?

Nechci tímto článkem ani panikařit ani vybízet ke stoickému klidu. Chci jen poukázat na to, že na jednu stranu je možná zbytečné mít přehnaný strach o osud lidstva. Na druhou stranu má velkou hodnotu problémy řešit dopředu. Jako lidstvo se teď vlastně chováme jako neuvěřitelně odolný organismus, který se ale velmi ochotně vystavuje většině nebezpečí kolem sebe. Možná to chce lidem, kteří se celoživotně věnují nějaké problematice a něco na základě svých znalostí a zkušeností doporučují, přece jen trochu důvěřovat.