Oldřich Blažíček se narodil 5. ledna 1887 ve Slavkovicích u Nového Města na Moravě v rodině nemajetného venkovského krejčího. Vyrůstal na Horácku, části Vysočiny na moravské straně. Dětství a mládí malíře nejvíce vystihují jeho vlastní vzpomínky, které vyšly knižně.,, Měl jsem jedinečně krásné mládí, ačkoliv jsem vyrůstal v nejchudších poměrech. To, čemu se dnes říká bída, bylo tehdy, zejména v době zimní, samozřejmostí a pořádný krajíc černého chleba byl mi až do dvanácti let stálou vzácností. Celé mládí jsem prožíval ve spořádaném rodinném ovzduší, naplněném všelijakým umělectvím, třeba prováděným neškoleně a neuvědoměle. Otec Vincenc byl vojenským krejčím, šil skvěle premované husarské obleky, které v kraji dovedl jedině on sám. Když nebylo práce krejčovské, zejména v létě, pracovali s matkou u sedláků a oba byli jako ženci velmi vyhledávaní.“

Blažíčkův o osm let starší bratr jej odmala přibíral k malování kulis a opon pro ochotnické divadlo, k vyřezávání a modelování figurek ze dřeva i hlíny pro vánoční betlémy s malovaným pozadím. Rodina žila v Rožné, která se později stala nejčastějším námětem Blažíčkových obrazů. Z Rožné docházel do měšťanky v Bystřici nad Pernštejnem, půldruhé hodiny pěšky. V letech 1901–1903 jej bratr přijal jako učedníka v malířské a natěračské živnosti v blízké obci Bobrová. Blažíček jako mládenec pracoval na zámku v Moravci, kde si jeho amatérského malování všimnul hrabě Gabriel Gudenus. Viděl kopii Ženíškova obrazu Oldřich a Božena, kterou osmnáctiletý Blažíček barevně provedl podle černobílé reprodukce ze Zlaté Prahy, a rozhodnul se mu pomoci.

Po návratu se rozhodnul namalovat interiér chrámu sv. Víta v Praze. Byl zde vlídně přijat kanovníkem svatovítské kapituly dr. Antonínem Podlahou, a katedrálu navštěvoval celý měsíc. Zachycoval kruchtu, kazatelnu a oratoř, zpracoval také svatojánský náhrobek.

Hlavním námětem pro něj byla architektura samotná a rozhodnul se plně soustředit jen na ni. V malbě se projevily vlastnosti, které byly pro Blažíčka typické, jistota oka a ruky a mimořádný smysl pro malířské řemeslo. Interiéry, chrámové i muzejní, zpracovával dále v Itálii – v Římě, Florencii a Benátkách, ale i v Čechách v podobě chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře. Blažíčkova krajinářská tvorba se plně rozvinula v letech 1912–1913. V této době intenzivně tvoří žáci Mařákovy krajinářské třídy František Kaván, Alois Kalvoda, Stanislav Lolek, Jaroslav Panuška, Roman Havelka a další. Hledali cestu k pojetí české nebo moravské krajiny a vytvářeli si na ni vlastní názory. František Kaván v této době pracuje ve Vítanově u Hlinska. Stal se Blažíčkovým přítelem a jejich krajinářské cesty se setkaly v Železných horách i na Vysočině. Druhým krajem, který Blažíčka zaujal, bylo Valašsko, zejména okolí Štramberka, kde spolupracoval s Lolkem. Pobýval zde u svého přítele Adolfa Hrstky.

MUDr. Adolf Hrstka, lékař, sběratel lidové keramiky a autor myšlenky valašského skanzenu. Vzbudil u Blažíčka zájem o lidovou keramiku a vedl jej ke znaleckému sběratelství. Malíř za léta nashromáždil unikátní sbírku habánské fajánse s mimořádně cennými kusy, které zdobily jídelnu jeho dejvického domu.

A to každý rok, s výjimkou jediného válečného roku 1915, kdy byl po narukování v armádě v Tyrolích. V roce 1912 obdržel Blažíček spolu s dalšími umělci výroční ceny České Akademie věd a umění. Vstoupil do Jednoty umělců výtvarných a na její výstavě v Obecním domě poprvé vystavil v Praze větší soubor pláten. Na Moravě se představil o rok dříve ve výstavním salónu Svěntyho knihkupectví v Brně. Kritikové jeho práce přijali vlídně. V roce 1913 se stal členem Sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně. Blažíčkova umělecká dráha začala úspěšně a existenčně ho zajistila. V roce 1914 se oženil s Boženou Rejskovou a pořídil si byt s ateliérem na Letné. V důsledku událostí první světové války a následného příkazu k mobilizaci Blažíček narukoval k 14. zeměbraneckému pluku v Brně.

S Gudenusovým doporučením a hmotnou podporou se dostal Blažíček v roce 1906 na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kde mohl malování odborně studovat. Hrabě Gudenus Blažíčka podporoval po větší část jeho pražského studia a zastává v jeho životě úlohu mecenáše. Mezi Blažíčkovy spolužáky patřil malíř Josef Lada, Josef Čapek, Jan Zrzavý nebo sochař Otto Gutfreund. Po tříletém studiu na Uměleckoprůmyslové škole se Blažíček rozhodl pokračovat na Akademii ve figurální škole Hanuše Schwaigera. Krajinářská škola úmrtím profesora Julia Mařáka zanikla a v té době zatím ještě nebyla obnovena. Postupně se Blažíček stává krajinářem a zároveň si vytváří svůj specifický obor, malbu chrámových interiérů, v které nemá výrazné předchůdce ani rovnocenné následovníky. Ve svých vzpomínkách sám píše, že Akademii absolvoval jako figuralista a zájem o architekturu ho přivedl k malbě interiérů, krajinu pak maloval všude, kam přišel, ale nejvíce v rodném kraji, na Vysočině a Horácku. První obraz chrámového vnitřku vytvořil v Dubrovníku v kostele sv. Vlaha, kam odjel na Štursovu radu. Místní kostel neshledal tolik zajímavým, ale námět podnítil jeho zájem o chrámový interiér.

Po návratu se rozhodnul namalovat interiér chrámu sv. Víta v Praze. Byl zde vlídně přijat kanovníkem svatovítské kapituly dr. Antonínem Podlahou, a katedrálu navštěvoval celý měsíc. Zachycoval kruchtu, kazatelnu a oratoř, zpracoval také svatojánský náhrobek.

Hlavním námětem pro něj byla architektura samotná a rozhodnul se plně soustředit jen na ni. V malbě se projevily vlastnosti, které byly pro Blažíčka typické, jistota oka a ruky a mimořádný smysl pro malířské řemeslo. Interiéry, chrámové i muzejní, zpracovával dále v Itálii – v Římě, Florencii a Benátkách, ale i v Čechách v podobě chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře. Blažíčkova krajinářská tvorba se plně rozvinula v letech 1912–1913. V této době intenzivně tvoří žáci Mařákovy krajinářské třídy František Kaván, Alois Kalvoda, Stanislav Lolek, Jaroslav Panuška, Roman Havelka a další. Hledali cestu k pojetí české nebo moravské krajiny a vytvářeli si na ni vlastní názory. František Kaván v této době pracuje ve Vítanově u Hlinska. Stal se Blažíčkovým přítelem a jejich krajinářské cesty se setkaly v Železných horách i na Vysočině. Druhým krajem, který Blažíčka zaujal, bylo Valašsko, zejména okolí Štramberka, kde spolupracoval s Lolkem. Pobýval zde u svého přítele Adolfa Hrstky.

MUDr. Adolf Hrstka, lékař, sběratel lidové keramiky a autor myšlenky valašského skanzenu. Vzbudil u Blažíčka zájem o lidovou keramiku a vedl jej ke znaleckému sběratelství. Malíř za léta nashromáždil unikátní sbírku habánské fajánse s mimořádně cennými kusy, které zdobily jídelnu jeho dejvického domu.

Blažíčkův těžký kloubový revmatismus vypukle náhle v roce 1940 a značně malíře omezil při práci v krajině. Pobyty na venkově, zejména v Rožné, neustaly, a zkrátily se a staly se spíš korektivem obrazů vznikajících v pražském ateliéru. Blažíček byl stále více vázán na prostředí nedaleko dejvického domova. Blažíček byl i malířem Prahy, ale především jejich chrámových interiérů. Tvořil v chrámu sv. Víta, sv. Mikuláše, sv. Jiří v Emauzích, kostele sv. Kateřiny na Novém Městě, kostela sv. Jana na Skalce, interiéry z univerzitní knihovny, židovské synagogy. Maloval periférie Prahy, kde bydlel, prostředí, které bylo spojeno s venkovem. V roce 1946 byl odbornou veřejností oceněn přijetím do České akademie věd a umění a stal se jejím řádným členem. Duben roku 1953 zastihl Blažíčka uprostřed intenzivní činnosti. Maloval jarní vegetaci na své zahradě, vyjížděli do blízkého pražského okolí za první sluncem. Výpravy do plenéru s dubnově nestálým počasím měly tragické následky. Zprvu nerozpoznaný zápal plic skončil v několika dnech smrtelnou krizí. Zemřel 3. května roku 1953 v Praze. Bylo mu teprve přes 66 let.

(Z připravované publikace „ABECEDA BESKYD“, která vyjde v prosinci 2023 v nakladatelství „Moravská expedice“)