Jak vám zní slovní spojení Ondřej Fanta, kriminalista a spisovatel?
Teď už je to představitelnější, když mám v ruce knížku. (smích) Ze začátku to bylo těžko uvěřitelné.
Jak to vlastně celé začalo?
Byl to před více než pěti lety hec s manželkou. A podařilo se ho dotáhnout do konce.
To teď máte doma navrch, když manželka zjistila, že dokážete věci dotahovat do konce, ne?
(smích) To ona ví. Ale té knížce nevěřila a já zpočátku taky ne. Vždyť čeština pro mě vždy byla utrpení.
Jak ten hec s manželkou vypadal?
V televizi doběhly Případy 1. oddělení, které já miluju. Pak jsme přepnuli na jiný program a tam běžel seriál, který měl v té době ohromnou reklamní kampaň. Koukali jsme se na první díl a bylo v něm strašných chyb a nedávalo to smysl. Ve finále pachatel unesl tramvaj…
Tak to už vím, který seriál máte na mysli…
Já si v tu chvíli řekl dost, s tím končím. To bylo úplně vytržené z reality. A manželka mi povídá: ‚Když jseš tak chytrej, zkus si něco napsat sám.‘ Tak jsem řekl, že zkusím.
Ondřej Fanta
|
Takže jste hned začal psát?
Nejdřív jsem to odkládal. V té době jsem sloužil na kriminálce v Praze na výjezdu. Měli jsme tam čtyřiadvacetihodinové služby. Když jsme neměli případ, seděli jsme v kanceláři a čekali. Já jednoho večera v té kanceláři čekal, byla zima, smrákalo se a sněžilo. Vzal jsem tužku a diář a začal jsem psát první kapitolu. Asi po měsíci jsem se odhodlal a dal to přečíst manželce.
Co ona na to?
Říkala, že to není špatné. Vyčetla mi jen gramatické chyby. Protože já, když píšu do diáře, nad gramatikou nepřemýšlím. V hlavě mám spíš děj a popis. Ale první odezva byla kladná.
Čím kniha začíná?
Popisoval jsem to, co se ten večer dělo v naší kanceláři. Hlavní hrdina právě čeká na výjezd. Je mu zima, choulí se pod kabátem, nohy má na topení. V tom mu volá operační a posílá ho na výjezd, který se zpočátku zdá jako hloupost. Jemu se ven do té zimy vůbec nechce.
Vlastní zkušenost?
Ano, v zimě se mi nikdy nechtělo ven. (smích) Do toho marastu, něco někde ohledávat, v gumových rukavicích mrznou ruce. I když má člověk na sobě všechno možné, stejně je mu za chvíli zima, zázemí žádné. V té úvodní kapitole jsem popisoval, jak výjezd přijede na místo činu, policajt má jen letní polobotky, protože ve výstrojním skladu pro něj nemají zimní doplňky. Teď už to tak není, ale když jsem nastupoval, museli jsme zimní věci nafasovat v létě a letní v zimě. Kdo to nestihl, nezbyla na něj velikost.
Kdo je vůbec hlavním hrdinou?
Jmenuje se Filip Pokorný, je to poručík a je to velitel výjezdové skupiny. V každé výjezdové skupině je víc odborníků. Je tam kriminalista, technik a další. I v knize její složení odpovídá realitě. A stejně tak je popsané, co ti lidé dělají na místě, jak přemýšlí, o čem si povídají.
Do postavy Filipa Pokorného jste se sám stylizoval?
Ne. (smích) Filip je starší chlap, je trochu otrávený svou kariérou. Na výjezd byl uklizen po konfliktu. Já konflikt neměl, na výjezdu mě to bavilo. Filip je trochu inspirovaný mnou, má některé prvky, ale je to svoje postava, která žije vlastním životem.
Postava tedy reálná úplně není. A samotný děj ano?
Je postavený na reálných základech, ale hlavní dějová linka je smyšlená. Netroufl jsem si psát o reálných případech. Nechtěl bych někde vyzradit něco, co bych neměl. Ale v knize je třeba popsaný reálný výjezd, na kterém jsme byli.
Takže něco jako reálné zásahy zasazené do fiktivního děje?
Tak. Někde je to trochu nadsazené, aby to bylo čtivé a napínavé. Když tady vidíte ty papíry, realita úplně zajímavá není. Tohle (ukazuje na stohy papírů kolem sebe v kanceláři) je teprve úvod spisu. Prvotní výjezd je zajímavý. Místo činu, to lidi zajímá. Ale vyšetřování je strašně o papírech. Postoupí se někam žádost, čeká se, než se schválená vrátí, čeká se na vyhodnocení stop, všechno se natahuje. Příběh v knize je nahuštěný do pár dní, aby měl spád.
Je jasné, že při běžné policejní praxi asi tolik akce nezažijete…
Jak kdy a jak kde. Je to různé, ale obecně toho opravdu není tolik. Je to hlavně o tom papírování. Ale když chcete, aby pachatel byl i odsouzen, potřebujete mít spis kovaný. Všechno musí být přesně zaprotokolované, nesmí tam být chyby. Tohle se v seriálech neobjevuje, protože by nikoho nebavilo půl hodiny koukat na policajta, jak píše protokol.
Nechci po vás knihu převyprávět, ale zkuste jen naznačit, jaký případ hrdina řeší?
Ve sklepě na Novém Městě se objeví zakopaná kostra. Tam se to děje často. Kde na Karlově náměstí stojí nemocnice, tam se dřív pohřbívalo. Jakmile se tam kopne do země, najdou se ostatky. Každý nález se musí prověřit. Na takové výjezdy jsme jezdili běžně. Já si však pohrál s myšlenkou, co když tam někdo mrtvolu zakope s tím, že ji schová mezi tyto staré nálezy? Filipovi to nikdo nevěří, on to začne prověřovat na vlastní pěst a začnou se okolo něj dít věci.
Vy jste nějaký čas v Praze působil, reálie dobře znáte. Povězte, kde všude to bylo?
Začínal jsem na místním oddělení Vinohrady. I příhody odtud jsou v knize popsané. Třeba jak se v Praze křtí policajti nebo jaká je policejní hospoda. Na Vinohradech jsem byl necelých pět let, pak jsem šel na výjezd na kriminálku na Smíchov. Sídlo jsme měli na smíchovském nádraží. Točily se tam exteriéry Kriminálky Anděl. Tam jsem byl skoro šest let.
Neumím si to úplně představit. Ale asi je to práce dost náročná na psychiku, že?
Na jednu stranu jste u toho, když se objasňují závažné zločiny a opravdu někomu pomáháte. Na druhou stranu se tam řeší fakt hnusné věci od loupeží přes znásilnění po úmrtí malých dětí a vraždy. Když je v tom člověk roky, semele ho to. Jak jsem se octl kdekoliv ve svém rajonu, hned jsem měl v hlavě, kde se co stalo, kde jsme co řešili. Začal jsem vůči některým částem Prahy mít předsudky. Byl jsem tou prací poznamenaný.
Takže jste se rozhodl z výjezdové skupiny odejít?
Poslední impuls byla vražda v Tescu v Praze na Smíchově.
Počkejte, to byla ta útočnice, co ji ten den propustili z bohnické léčebny?
Ano, je to hodně mediálně známý případ. To už jsem si opravdu řekl, že toho mám dost. Když máte takový výjezd a potřebujete se s tím nějak vyrovnat, vždycky to doma odnese manželka.
Pak jste se tedy vrátil zpět do Pelhřimova?
Ještě ne. Chvíli jsem dělal u policie v kanceláři a pak mě kolega, s kterým jsem byl na misi v Kosovu, přetáhl na policejní prezidium na oddělení mezinárodní policejní spolupráce. Měl jsem na starosti zahraniční operace.
Jak se policista z takového postu dostane do Pelhřimova?
Dost do toho zasáhl covid. Když přišel, zahraniční aktivity se pozastavily. Já byl chvíli na repatriacích. A pak jsme pomáhali hygienám a obvolávali lidi při trasování a karanténě. A to jsme měli zázemí tady v Pelhřimově. Říkal jsem manželce, že to už tu můžeme rovnou zůstat. Měli tu místo na hospodářské kriminálce, tak jsem to vzal. Už dva roky si nemůžu stěžovat.
To máte široký záběr…
(smích) Každý den se učím něco nového. Je toho tady spousta, řešíme hlavně podvody. Plus k tomu stále sloužím výjezdy. Tady to funguje jinak než v Praze. Není tu stálá výjezdová skupina, staví se z dosahu. Takže tento měsíc mám výjezd čtyřikrát.
Jak moc se liší výjezdy v Pelhřimově a v Praze?
Strašně, to vůbec nejde srovnávat. V Praze je obrovský nápad trestné činnosti. V Pelhřimově máme závažnou kriminalitu minimálně, lidi tu žijí klidnější život. Práce je stejná jako v Praze, taky jezdíme na úmrtí, sebevraždy nebo vraždy, ale tady je toho mnohonásobně méně. Proto tu ani není stálá výjezdová skupina. Předloni jsme měli na okrese dvě vraždy, loni žádnou.
O čem tedy bude druhá kniha, když je v Pelhřimově takový klid?
(smích) Budete se divit, ale už jí mám rozepsanou. Tu první jsem psal pět let, pak jsem rok pracoval na vydání. U té druhé to snad bude rychlejší. Dal jsem jí pracovní název Hospodář.
To míříte do své současné pracovní pozice?
Ano. Chci, aby to tím bylo opět inspirované. Ale nebude to o mě. Mám vymyšleného hrdinu inspirovaného jinými událostmi. Zápletku zatím nechci prozrazovat, jsem teprve na začátku. Chtěl bych, aby to vyšlo koncem příštího roku. Už vím, jak na to.
Co vám u Vražd na dvojce dalo nejvíc zabrat?
Rozhodně vydání knihy.
Co to obnášelo?
Když jsem rukopis dopsal, liboval jsem si, že mám hotovo a hec splnil. Netroufal jsem si pomyslet na to, že by to někdo mohl někdy číst. No ale pak jsem to dal přečíst manželce, rodině, i pár známým a všem se to hrozně líbilo. Namotivovalo mě to tak, že jsem začal řešit, co dál. Na internetu jsem našel nakladatelství Point pod Albatrosem, kam se zaregistruje rukopis. Autor si tam sežene i tým, který mu s tím pomáhá, jako redaktora, editora, grafika…
Takže všechno sám?
Nakladatel to pak nacenil na 120 tisíc korun. Byl spuštěn předprodej a v tom se za jeden měsíc tato částka měla na prodeji ještě nevytištěné knihy vybrat. To pro mě bylo něco nepředstavitelného. Na měsíc jsem se musel stát marketérem. Přes sociální sítě, kterým já moc neholduji, jsem musel knížky prodat. Nakonec se to uplácalo, ale bylo to po urputném boji a byly to nervy. Zachránil mě známý, který v posledních deseti minutách poslal docela dost peněz. (smích)
Povedlo se, knížka šla 7. února do obchodů. Teď už se můžete řadit po bok třeba bývalého kolegy Josefa Mareše…
S ním se vůbec nechci rovnat, ten nasadil laťku hodně vysoko. (smích) Ale i on mě trochu inspiroval. Poznal jsem u něj případy, na kterých jsme byli s výjezdem.
Které to byly?
To bylo teď v seriálu Docent. Šlo o zavražděnou Ukrajinku. Ve skutečnosti byla nalezena na skládce. Nebo ve druhé sérii Případů 1. oddělení jsme pracovali na vraždách taxikářů.
Třeba se podle vaší knihy taky za čas natočí film nebo seriál…
(smích) Hlavně doufám, že se knížka bude líbit. Česko je čtenářská velmoc a Češi milují detektivky. Ale jak se bude prodávat, uvidím za tři měsíce, kdy budou první čísla. No, a pokud by to chtěl někdo opravdu zfilmovat, řekl bych si, že se to fakt povedlo.
