Kuchař Tomáš Janíček: "Vstávám o půl čtvrté, v práci jsem i 17 hodin."

ŽIJÍ FITNESS, ŽIVÍ JE PRÁCE... Učitel Ján Král: "Školní jídelna? Ne, děkuji pěkně."

Fanoušci železné hry, řeknu Vám jedno tajemství. Kulturistika není sportem levným. Naopak by se dala přirovnat ke sportovnímu letectví, golfu nebo tenisu. Každá příprava je velkou investicí s mizernou finanční návratností, přesto nám to za to stojí. Samotným závoděním si v Česku pravděpodobně nikdo na chleba (čti rýži s masem) nevydělá, proto musíme mít všichni další zdroj příjmů. Charakter zaměstnání nám často přípravu ovlivňuje a mně se zdálo zajímavé vyzpovídat závodníky z různých výdělečných segmentů a zjistit tak, jak to s prací mají oni. Postupně si rozkryjeme příběhy jednotlivých atletů, kteří na trénink chodí s úsměvem po pracovní době, přestože si tělo říká o odpočinek a klidový režim. Ale oni to dennodenně zvládají a třeba se s jejich příběhy ztotožníte, nebo se jimi dokonce inspirujete.

Dnešním zpovídaným je Tomáš Janíček, svěřenec slavného Lukáše Topinky, který čelí pokušení každý den. Představte si, že jste v té nejpřísnější dietě a do toho chystáte vybrané delikatesy pro desítky návštěvníků denně. Nejen, že nemůžete uzobávat, špatně se dá i ochutnávat, což je součástí vaší práce. Připravujete jednu dobrotu za druhou, ale sami nemůžete. Vybrali jste si to sami a musíte to zvládat. Měsíčně odpracujete téměř tři sta hodin, vstáváte v půl čtvrté, abyste před sedmnáctihodinovou směnou stihli odtrénovat. Někdy je toho moc, a tak se na závody připravit nezvládnete, ale činky milujete, tak prostě jen sezónu odložíte, ale makáte dál, protože je to součástí vás samotných. Ani takové příběhy nesmí chybět v naší rubrice Žijí fitness, živí je práce.

Tome, protože jsi u nás vyzpovídáván poprvé, tak bych tě na úvod poprosil o krátké představení.

Jmenuji se Tomáš Janíček, je mi 29 let a pracuji jako kuchař. Fitness a kulturistice se věnuji od roku 2018.

Ty jsi v našem seriálu Žijí fitness, živí je práce, protože tvým civilním zaměstnáním je právě kuchařina. Jak ses k téhle práci dostal a kde aktuálně působíš?

Ke gastronomii mě ukecali rodiče, dříve měli hospodu a táta si moc přál, abychom to provozovali společně, což tedy vůbec nevyšlo a vše dopadlo naprosto katastrofálně (smích), ale v roce 2011 jsem se vyučil a od roku 2013 se kuchařině věnuji naplno. Najdete mě v telčském penzionu Panský dvůr.

Slyšel jsem, že někdo se specializuje například na minutky, jiný na dezerty, další na přílohy a tak dále. Máš i ty svou specializaci nebo jsi všude zdejší?

Úplně bych to nenazval specializací, většinou všichni máme základy od každého. V restauracích, ve kterých jsem pracoval a nyní pracuji, to rozdělení v kuchyni není tak široké jako například v provozech, které jsou na té nejvyšší úrovni. My jsme rozděleni na pozice výdeje, grilu a přípravy s tím, že všichni umí být efektivní na každé pozici, takže jsme velice univerzální. Tudíž i já se podílím na všem.

Jak vypadá takový pracovní týden kuchaře? Máš směny na dlouhý a krátký týden? Kolik hodin zabere jedna taková směna?

Směny jsou rozdělené na krátký a dlouhý týden, někdy se ale ten krátký stává ještě delším, než je ten dlouhý. (smích) Většina kuchařů, naši restauraci nevyjímaje, pracuje velmi tvrdě a často chodí do práce navíc. Hodně záleží na aktuálním období, ale měsíční odpracované hodiny jsou málokdy pod číslem 200 a často se přibližují i k 300 hodinám, ne-li ještě víc. Jedna směna zabere od 12 do třeba 17 hodin. Nejvíce se dělá v sezóně, která je někdy od května do října.

Z tvého Instagramu jsem pochopil, že musíš cvičit před směnou, takže tvé tréninky začínají brzy ráno, na šestou už jsi v posilovně. Vyhovuje ti to nebo sis na to prostě musel zvyknout?

Ranní tréninky jsou to nejlepší, co mě potkalo. V pracovní den mám odcvičeno už v sedm hodin, pak je čas na práci. Když mám volno, tak je trénink hotový opět v sedm ráno, já mám celý den před sebou a mám díky tomu zvyku čas na vše ostatní. Ze začátku jsem si musel zvykat. Vstávat dennodenně v půl čtvrté ráno není úplně příjemné, ale po čase je to automatické, a hlavně vstávám, protože chci a kvůli věcem, na které se těším, takže mi to skoro nevadí. Jasně, občas jsou dny, kdy se na to prostě vyse*u a raději se trochu déle vyspím. (smích)

Co jídlo během pracovní doby? Můžeš se přesně v určitý čas najíst, nebo postupně ujídáš po lžících a řešíš to operativně?

To je taky hodně jak kdy, jednou je čas si jídlo sníst v klidu, jindy to zase bývá tak, že jíme doslova za běhu, hltáme narychlo z misky, jíme rukama, maso rozkrájené na prkně a podobně, takže to úplně nejzdravější není. Hodně kuchařů nejí skoro vůbec, protože často něco ochutnávají. V tom vedru a náročné práci prostě není chuť ani hlad na to si sníst normální jídlo, ale zase to dožírají sra*kami po práci. (smích)

Jak se k tvému koníčku staví kolegové a nadřízení?

Jedny to vůbec nezajímá, druzí se to naopak snaží pochopit, zajímá je to a podporují mě. Velká výhoda je, že kolega a zároveň nejlepší kamarád, který je se mnou na směně, se taky věnuje sportu, takže naše strava je velmi podobná, a když jeden nemá čas, tak druhý vaří pro oba a zase naopak. Když držím dietu já, tak on většinou se mnou, takže si navzájem pomáháme. Jen když se sejdou "nálady", tak se zase hrozně štveme navzájem.

Jak jsi snášel dietu, co se chutí týče? Tvá restaurace vypadá velmi luxusně a během měsíců s málem jídla to musel být slušný nátlak.

To mi asi nijak extra nevadí, my jsme tou nekonečnou přípravou a vařením docela otupělí, občas přijdou chvíle, kdy si člověk řekne: "Do prčic, teď bych sežral ty burgery tři," nebo když je například svatba a vy máte po ruce deset krabic s padesáti druhy všelijakých sladkých výrobků, tak se stane, že jsou chutě. Ale nestává se to často.

A co hlava? Sám vím, že v dietě mám menší trpělivost, člověk může být jednoduše výbušnější, afektovanější. Neměli jste v kuchyni ponorku?

Jasně, že jo, občas bych si za svoje nálady a chování nafackoval, ale to je prostě v tom režimu normální při té spoustě odpracovaných hodin. Důležité je, aby to člověk dokázal držet do určité míry a snažil se s těmi stavy pracovat, uměl se omluvit nebo vysvětlil, proč se to děje. Ale kluci, se kterými pracuji, jsou super. Když řeknu, že jdu do přípravy, tak jen prohodí, že to čtyřměsíční období budu na pěst, ale nějak přežijeme. Hlavně ať to zvládnu a dotáhnu k co nejlepšímu výsledku.

Než kuchař pustí pokrm na plac, tak ho většinou ochutná. Jak jsi řešil tohle?

No, to většinou museli chutnat kluci nebo jsem musel jen ochutnat na jazyku a vyplivnout to, což je na prd, protože spousta chutí je cítit až při polknutí, takže to prostě museli pro jistotu ochutnat kluci, aby to bylo v cajku.

Bral sis v superkompenzaci dovolenou, nebo jsi stále pracoval?

Před první soutěží jsem si dovolenou bral a ještě, že tak, protože jsem byl úplně hotový. Den před závody jsem odvodňoval asi 3,5 kg, což není úplně příjemné. V druhé superkompenzaci jsem byl první dva dny v práci, třetí jsme měnili okna na baráku s vlastní demontáží, což při dvaceti šesti oknech zabralo celý den a byla to docela sranda.

Naopak v objemu může být tahle práce vlastně příjemná. Od kamarádů, kteří mají zkušenosti v gastro průmyslu, jsem slyšel, že se kvalitně a zdarma najedli. Dáš jim za pravdu?

Pokud to není nějaký "pajzl", kde se vaří hrozně a z hrozných surovin, tak určitě ano. Já mám možnost jíst kvalitní kuřecí, hovězí v bio kvalitě, čerstvé ryby a podobně. Takže je to určitě velká výhoda i kvůli tomu, že jídlo je, alespoň u nás, zdarma. No a když jsem až dvacet pět dní v měsíci v práci celý den, tak ušetřím fakt hodně, akorát se musím při svých šesti porcích sakra prodražit. (smích)

Loňská závodní sezóna byla tvou premiérovou a hned jsi uzmul bronzovou medaili na MČR. I letos jsi byl v přípravě, tu jsi ale nedokončil. Co se stalo?

Loňská sezona byla úspěšná. Letos jsme chtěli jít jaro, ale nepodařilo se udělat formu. V přípravě se pořád něco kazilo. Dvakrát covid, žádný odpočinek, práce v kuchyni, práce doma... Tělo se seklo a vůbec nespolupracovalo. Za dost si můžu sám, ale jsem rád za to, jak to bylo. Je to velká zkušenost. Takže letos jsem se závodů nezúčastnil a ani už letos žádné neplánujeme.

Vloni tě chystal Lukáš Topinka, jsi stále pod křídly Topič teamu?

Ano, určitě stále spolupracuji s Lukášem.

Kdybychom se podívali na tvé každodenní jídlo, poznali bychom, že ho dělal profesionální špičkový kuchař? Nebo je to prostě jednoduché kuře s rýží?

No, to spíš ne, možná v rychlosti té přípravy je to vidět, ale v kráse jídle ne. (smích) Nebaví mě se s tím pro sebe tak piplat.

Zaujala mě fotografie tvé proměny, kdy ses z - promiň mi ten výraz - cvaldy stal kulturistou sedřeným na kost. Co bylo impulsem k té radikální změně?

Úplně na začátku byla přiblblá sázka, kdy jsem se vsadil, že do roku vysekám břicho, což bylo pro spoustu lidí nereálné a možná i k smíchu, protože jsem vážil v té době asi 115 kg. Ale jedna změna následovala druhou, učil jsem se, složil si jídlo, učil se trénovat, tvrdě dřel a za devět měsíců jsem měl 75 kg a na břiše byly buchty jako od babičky. Pak už jsem se posouval dál a dál, až mě vzal k sobě Lukáš a šlo se na závody, a stále na té cestě pokračuji.

Lukáš Topinka jako trenér značí jednak pekelné nohy a zadruhé čistě naturální přípravu. Jak si tuhle spolupráci pochvaluješ?

Jo, Lukáš je super, sedl mi jako trenér i člověk. Hlavně byl velice dobrý závodník, který byl hodně úspěšný s naturálními postupy. Za to ho obdivuji. Zakládá si na naturální přípravě, na tvrdé dřině a bez zbytečných keců a výmluv, což mi sedí, protože kdyby ne, tak by mě určitě netrénoval.

Na co jste se od minulé sezóny nejvíc zaměřili?

Asi nejvíc na ty nohy, ty fakt tím, jak je Lukáš masochista, co se týče jejich tréninku, rostou docela zajímavě. Takže největší posun byl právě na nich.

Podařilo se ti udržet určitou formu i po konci minulé přípravy? Spoustu z nás zažilo klasické přejídání po prvních závodech. Tvůj trenér by o tom sám mohl vyprávět, ten se tím proslavil. (smích)

To by určitě mohl. (smích) Já se v něm nezapřu, po prvních závodech jsem se poblil a formu jsem vlastně neudržel. My jsme šli hned po závodech nabírat a za tři měsíce jsem se ze 73 kg dostal na 93 kg. Zhruba měsíc po závodech by se dalo jít k bazénu, pak už jsem byl čuně, což jsem určitě taky zdědil po Lukášovi. (smích)

Mohl bys nám popsat, jak probíhá tvůj standardní pracovní den?

Běžný pracovní den... Vstávám před čtvrtou. Chodím cvičit na lačno, takže nesnídám. Přichystám si jídlo (kaše, které si beru do práce), vezmu tašku a jedu na pátou do fitka. Trénink trvá asi 70 až 90 minut. Kolem sedmé jsem v práci a končím mezi devátou až půl jedenáctou. Přijdu domů, přichystám tvaroh a ovoce do postele a k tomu ještě jídlo na druhý den. Jde se spát a začínáme od začátku.

Na závěr máš klasicky prostor sdělit světu, co máš na srdci a jazyku.

Chci poděkovat Ronnie.cz za rozhovor a tobě, Petře, za trpělivost. Všem vzkazuji, ať na sobě nikdy nepřestanou pracovat jak po fyzické, tak psychické a duchovní stránce. Dělejte, co chcete, a hlavně nedělejte, co nechcete! Ať se daří v té dnešní šílené době.