Trojlístek alb z pařížského vydavatelství RogueArt definuje americko-francouzskou podobu free jazzu.
Nebyl jenom jeden revoluční Říjen. Ke 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce (prvních třicet let mého života tolikrát omílané VŘSR), jež se odehrála 7. listopadu, dostal francouzský klarinetista Sylvain Kassap nápad nahrát album, které by reflektovalo revoluční zlomy ve světě, a to nejen v politické či společenské oblasti. Dostalo název Octobres a jde zároveň o jeho sedmé album pro pařížský label RogueArt.
Od poloviny sedmdesátých let s Kassapem hráli např. Michel Portal, John Surman, Barre Philips, Louis Sclavis, Evan Parker, Sam Rivers, Hamid Drake, Han Bennink, Steve Lacy, Nicole Mitchell, Peter Kowald a další osobnosti progresivní jazzové scény. V různých seskupeních hrál nejen free jazz či volnou improvizaci, ale třeba jako člen ansámblu Laborintus interpretoval i díla Johna Cage, Luciana Beria, Karlheinze Stockhausena, Franca Donatoniho, Igora Stravinského či Antona Weberna a premiéroval řadu skladeb soudobých francouzských skladatelů (Georges Aperghis, Bernard Cavanna, Luc Ferrari, François Rossé…). Sám komponoval (ve stylu Beria) zhusta pro divadlo a film.
Album Octobres nahrál Kassap se svým sextetem tvořeným též výtečnými instrumentalisty s bohatými zkušenostmi s nonkonformní hudbou. Sophia Domancich (klavír, Fender Rhodes) je úzce spjata s canterburskou scénou, spolupracovala s většinou jejích klíčových osobností, včetně Hugha Hoppera, Eltona Deana, Johna Greavese, Richarda Sinclaira a Phila Millera. Trombonistka Christiane Bopp od roku 2005 participuje na projektech celé řady významných improvizátorů a jazzových tvůrců, jakými jsou Dominique Pifarély, Marc Ducret, Kent Carter, Joëlle Léandre, Jean-François Pauvros či Jean-Luc Petit. Je také členkou Národního jazzového orchestru Frédérica Maurina a ansámblu Benjamina Duboca. Trumpetista a křídlovkář Aymeric Avice je znám ze souborů nejrůznějších jazzových fúzí, Circum Grand Orchestra, Éléphant Tôk, Jean Louis (metal-jazz!), Radiation 10 a Reno Project. Kontrabasistka Hélène Labarrière měla to štěstí, že mohla hrátjiž na počátku profesionální kariéry nejen s francouzskou jazzovou špičkou (Michel Portal, Daniel Humair, Yves Robert, Gérard Badini, Eric Barret), ale též s americkými hvězdami, jež naštívily Paříž: Slidem Hamptonem, Artem Farmerem, Leem Konitzem (s ním dokonce nahrála svoje první album) a Johnnym Griffinem. Hostovala též v již legendárním Vienna Art Orchestra. Ale v okamžiku, kdy objevila Charlieho Hadena, začala s jazzem experimentovat. Zajímá se o západoafrickou hudbu, soudobou kompozici (ansámbl Ars Nova), slam poetry a rap, volnou improvizaci, šanson a francouzskou tradiční hudbu. V jejím vlastním kvartetu hrají excelentní muzikanti, François Corneloup (barytonsax), Hasse Poulsen (kytara) a Christophe Marguet (bicí). Bubeník a perkusista Fabien Duscomb je samouk, nicméně od roku 1992 se jako muzikant živí. Hraje v bezpočtu uskupení a projektů nejen ve Francii, ale i v Etiopii, spolupracoval též s freejazzovou legendou Johnem Tchicaiem.
Album obsahuje devět kompozic, vyjma revoluční písně Pařížské komuny, La semaine Sanglante, je výhradním autorem kapelník Kassap. Společným jmenovatelem celé nahrávky je vzrušujícím způsobem propracovaný free jazz (to není protimluv!) a strhující sólové chorusy. Album otevírá miniatura La Coda Du Début, jež představuje předehru následující parády Spartakus. Ta se týká samozřejmě oné starověké vzpoury římských otroků, ale zároveň je inspirována freejazzovým revolucionářem Albertem Aylerem. Zprvu se ozývá něco jako údery osudu, jimiž se proplétá virtuózně zašpiněný trombón, posléze rytmika zhoustne, zhutní a hlavní slovo převezme klarinet. Celé to vyzní pochopitelně tragicky. Následuje všeříkající Canterbury, gradující tok s razantním rytmem umocněným riffy basklarinetu, se šťavnatými dechy a elektrickým piánem, s výborně vystavěným sólem trubky. Více než desetiminutový Oktiabr sytí hutné a poněkud nervní témbry dechů, jež vytvářejí propletenec, z něhož se vyloupne sólo basklarinetu, vše dostává pořádný švuňk a nakonec ústí do freejazzového nářezu. Následující skladba Crinière je holdem Valérii Crinière, významné divadelní a jazzové propagátorce a organizátorce, která oba světy propojovala, bohužel 22. února 2015 ve věku 54 let podlehla rakovině. Je to melodicky vznešený kontrapunktický proud tří hlasů, klarinetu, trombónu a trubky. Další pozoruhodnou skladbou je DMZ (tj. demilitarizovaná zóna), označení pro nechvalně revoluční průlom v mezinárodních vztazích po roce 1945, který začal rozdělením Koreje na dvě části. Je věnovaná Alexandře Novosseloff, doktorce politických věd z Paříže, jež se problematikou takových zón, mnohde v podobě zdí, zabývá pod hlavičkou OSN. (Mimochodem v roce 2011 navštívila Prahu u příležitosti výstavy Zdi mezi lidmi ve Francouzském insitutu v rámci festivalu dokumentárních filmů Jeden svět, jíž byla spoluautorkou.) Řízné sazby dechů, bobtnající Rhodes piano a rytmika, gradující sóla klarinetu a trubky, to vše vytváří hudbu notně dramatického účinku. A následuje další revoluční počin, vedoucí později ke společenskému požáru na celé zeměkouli, který se skrývá v citaci Karla Marxe: „Buržoazie utopila vztahy v ledových vodách sobecké vypočítavosti“, a také v titulu kompozice Les Eaux Glacées. Jestli mne sluch nešálí, je to oslavná hudba, hmm, ale plná síly a odhodlání, zprvu zvukomalebná, s klarinetovým sólem, při němž skladba houstne a graduje. Svěží proud umocňuje přímočará rytmika, odpichové dechy a rozkvetlé elektronické klávesy. Výborné album uzavírá The Loop Is Looped, což je nervní a dost nátlakové rozvinutí revoluční melodie La Semaine Sanglante. V závěru se vrací původní duch, ale ve spojení s freejazzovým běsněním trubky.
Svět poté …ο κόσμος μετά
Druhým albem z hájemství pařížského labelu RogueArt je triová nahrávka O Kosmos Meta, pod níž jsou podepsáni D. Maroney, S. Walton a D. Fournier – klavírní trio vskutku neobyčejného výrazu!
Denman Maroney je fenomenální americký pianista, respektive hyperpianista, který si pohrává i s vnitřnostmi svého nástroje. Preparuje je nejrůznějšími způsoby, např. pomocí měděných tyčí, ocelových válců, tibetských mís, gumových bloků, plastikových obalů na CD či rozličných kuchyňských předmětů, na struny hraje též smyčcem. Jeho hra je inspirována přírodou a samozřejmě hudbou Johna Cage, Henryho Cowella, Conlona Nancarrowa a Karlheinze Stockhausena, jejíž výrazivo kombinuje s jazzovými a freejazzovými postupy (Ornette Coleman, Duke Ellington, Thelonius Monk a dokonce ragtimový král Scott Joplin). Kontrabasista Scott Walton se pohybuje na pomezí jazzu, volné improvizace a free jazzu. S Maroneyem hraje i v kvartetu, má vlastní trio a válí v duu s houslistou Guillaumem Blancem, elektronikem Timem Perkisem, loutnistou Gilbertem Isbinem a saxofonistou a flétnistou Stevem Adamsem. Mezi jeho spoluhráči figurují též Wadada Leo Smith, Myra Melford, George Lewis, John Carter, Bobby Bradford a mnozí další. Francouzský bubeník Denis Fournier je taktéž vyhledávaným partnerem na avantgardní scéně; v jeho portfoliu jsou třeba François Faure, Jean-Luc Cappozzo, Nicole Mitchell, Tomeka Reid, Hanah Jon Taylor, David Caulet, Marquis Hill a Jeff Parker. Vystupuje také sólově i v různých bubenických formacích.
Album O Kosmos Meta je suitou o devíti pouze očíslovaných částech. Každá je zvukově výjimečná, vytříbená, dohromady tvoří neobyčejně pestrou kolekci, jež se vymyká běžnému klavírnímu triu, včetně freejazzového ranku. Práce s dynamikou, strukturou a barvami je samozřejmostí, každá skladba skrývá tolik fines, že by to leckterému triu vystačilo na celé album. Lyricky melodické, až krystalicky čisté pasáže se mění v hustou zvukovou kaši, drásavé tóny se střídají s nervními, freejazzově vypjatými. Kovový drone klavírních strun za podpory kontrabasu hraného smyčcem vytváří amorfní hmotu, a vy si přejete, aby nikdy neskončila (bezmála devítiminutová KM #4). Trio dokáže zahrát i hardbopově (KM #7), či dokonce evokovat elektronickou hudbu (závěrečná KM #9).
Nové struktury
Do třetice tu máme mistrovskou duetovou nahrávku. Je jí The New Syntax americké dvojice Matthew Shipp a Mark Helias. V devíti společných improvizacích se skrývá vzrušující směs hard bopu a free jazzu s přesahy k Ellingtonovi či dokonce k romantismu.
Klavírista Matthew Shipp patří k nejrespektovanějším osobnostem současné (nejen) freejazzové generace. Hrál snad s každým, kdo v této hudbě něco znamená, nahrál bezpočet alb. Jen pro Rogue Art je The New Syntax již jeho dvacátým titulem! Ostatně slova hardcore-rockové ikony Henryho Rollinse jsou dostatečně výmluvná: „Matthew Shipp a jeho práce mě fascinují od chvíle, kdy jsem ho před mnoha lety poprvé slyšel. Jeho originalita a přístup místy přesahuje hranice toho, co je považováno za jazzovou hudbu, a zároveň dokonale vystihuje její divokou svobodu. Matthew není jen skvělý jazzový pianista, je to skutečný umělec a vizionář.“ Mimochodem nedávno psal zevrubně o Shippovi kolega Jozef Cseres v souvislosti se saxofonistou Ivem Perelmanem (zde). Kontrabasista Mark Helias je uznávaným instrumentalistou a skladatelem již více než tři dekády. Svoji kariéru zahájil ve druhé polovině sedmdesátých let jako člen kvarteta Anthonyho Braxtona. Do jeho portfólia do dnešní doby přibyla celá řada slovutných jmen: Ed Blackwell, Anthony Davis, Dewey Redman, Uri Caine, Oliver Lake, Andrew Cyrille, Marilyn Crispell, Julius Hemphill, Don Byron, Barry Altshul, Don Cherry, Cecil Taylor atd. Helias je plodný i jako skladatel filmové, komorní a orchestrální hudby. Od roku 1984 vydal dvanáct autorských alb, v New Yorku je jeho trio Open Loose (s Tonym Malabym a Tomem Raineyem) přímo archetypálním souborem, vystupuje často sólově či v inovativním kontrabasovém duu s Markem Dresserem (The Marks Brothers).
Shipp a Helias si rozumějí dokonale, jsou na sebe napojeni každým tónem, kongeniálně vytvářejí chutnou a výživnou jazzovou krmi. V úvodní Mystic Rubber Band se kontrabasové rozpoložení dokonale snoubí s preparovaným klavírem. Minimalistickou razanci střídají s rozvolněnou lyrikou (Psychic Ladder), atonální dramatičnost proměňují v jazzovou jízdu (Acoustic Electric), nechybí hardbopový proud, ovšem notně proměnlivý (Bridge To Loka), ani ellingtonovské blues rozpuštěné ve freejazzové brunátnosti (We Sing The Body Jazz). Úžasná je Mystic Garden s ponorem do tajemství vášně, úkosem brutální The New Syntax s mocným výronem energie, Sonic Swing Particles s dekonstruovaným swingem různé hustoty a razance a závěrečný, vášnivě ponorný a vypjatě křehký Song For You.
Sylvain Kassap Sextet: Octobres
D. Maroney – S. Walton – D. Fournier: O Kosmos Meta
Matthew Shipp – Mark Helias: The New Syntax
RogueArt (https://roguart.com)