Důvodem měnové odluky byly zejména odlišná ekonomická situace obou zemí a také různý výhled na budoucí vývoj. Jakub Kunert, hlavní archivář České národní banky, upozornil, že udržení měnové unie by bylo velmi nákladné, z toho důvodu nebyla jiná možnost, než nechat obě měny jít svou vlastní cestou. „S oddělením české měny se v podstatě počítalo tak jako tak, jen byla otázka, kdy se tak stane,“ doplnil Kunert.
V rámci měnové odluky rozhodly český a slovenský parlament o kolkování bankovek, jímž se měly v přechodném období měny odlišit. Okolkovány byly bankovky vyšších hodnot, a to 100, 500 a 1 000, na Slovensku ale i 20 a 50 Kčs.
Celkově byly v Česku a na Slovensku okolkovány původní československé bankovky za přibližně 50 miliard korun. Oběživo si země rozdělily v poměru 2:1 ve prospěch Česka. Systém kolkování nebyl novinkou, použil ho již v roce 1919 ministr financí Alois Rašín, když na území s válkou rozvráceným hospodářstvím zavedl měnovou reformu.
Hlavně nevyvolat paniku
„Kolky byly vytištěny v tajnosti, aby nevznikla panika, zamezilo se případným spekulacím a padělání. A samozřejmě u starších obyvatel také hrozily špatné vzpomínky na neohlášenou měnovou reformu v roce 1953, která znamenala de facto krádež na vlastním obyvatelstvu. Kolky proto netiskla Státní tiskárna cenin, ale britská firma. Když měla volnou kapacitu, tiskla je v kolumbijské Bogotě,“ uvedla pro iDNES.cz Lenka Krátká, historička z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR.
Kolky byly pak lodí přepraveny do Hamburku a odsud letecky do Prahy. „Kvůli utajení se pracovníkům a pracovnicím v ČNB sdělilo, že ve 400 bednách, kde byly kolky uschovány, je měnové zlato. Těch samotných kolků bylo více než sto milionů jednotlivých nalepovacích kousků,“ dodala Krátká.
Nakolkováno bylo celkem 150 milionů kusů bankovek v hodnotě zhruba 50 miliard korun. „Ve skutečnosti však byl při výměně užit jen zlomek z této částky, neboť většina občanů včas zareagovala na výzvy ČNB a uložila si peníze do bank. Co se týká kolkování, s výjimkou prosince 1992, kdy se kolkovalo v tehdejší SBČS (pozdější ČNB), pak od ledna 1993 tento úkol ležel především na Komerční bance,“ vzpomíná Kunert.
Fronty čekají na výroční tisícovku. Překupníci ji už nabízejí za pětinásobek |
Samotná výměna bankovek probíhala ve dnech 4. 2. až 7. 2. 1993 na celkem 3 800 výměnných místech. S ohledem na tehdejší mohutnou kampaň ČNB v médiích se povedlo mezi lidmi nevyvolat nervozitu. „Důvodem bylo především to, že se podařilo přesvědčit veřejnost, že se nejedná o změnu v duchu peněžní reformy z roku 1953,“ vysvětlil dále Kunert.
Vyměnit bylo možné až 4 000 korun na osobu a 1 000 korun na dítě mladší 15 let. Výměna se zaznamenávala do občanského průkazu, který měl tehdy podobu malé knížky. „Částka, kterou si lidé mohli nechat vyměnit, odpovídala zhruba průměrné měsíční mzdě, takže byla postačující na několik dní, než se okolkují další bankovky a vytisknou zcela nové. Po 8. únoru si je vybírali lidé z účtů, tedy již jen okolkované,“ dodala historička Krátká.
Konec společné měny provázely i některé kuriózní situace. Protože Slovensko na rozdíl od Česka kolkovalo i dvacetikoruny a padesátikoruny, mohli Slováci několik měsíců vydělávat na tom, že z těchto bankovek odlepovali kolky a udávali je v České republice.
U mincí mohli podnikavci na jejich převozu ze Slovenska do Česka vydělávat ještě déle, koruny přestaly platit v září 1993 a dvoukoruny a pětikoruny až v listopadu 1993. Podle pamětníků se dalo na milionu vydělat až 200 tisíc slovenských korun.
Padělků bylo minimum
Co se týká zmíněných padělků kolků, ty byly zcela okrajovým jevem. V tisku se objevovaly zprávy o jejich výskytu na černém trhu zejména v Ostravě. Tyto informace se ale nikdy nepodařilo potvrdit. „Nakonec se za březen 1993 evidovalo jen 135 padělků kolků. Šlo jen o velmi jednoduché fotokopie, případně byl na bankovky umístěn kolek jiné hodnoty,“ dodal Kunert.
První novou bankovkou se stala hned 8. února 1993 vydaná česká dvousetkoruna s Janem Amosem Komenským z dílny Oldřicha Kulhánka, která původně vznikala ještě pro společnou měnu. Na Slovensku se dočkali vlastních papírových peněz až v srpnu 1993, kdy do oběhu přišla padesátikoruna zobrazující věrozvěsty Cyrila a Metoděje.
V té době se už v Česku z oběhu stahovaly poslední kolkované bankovky, zatímco Slováci používali některé z nich ještě začátkem roku 1994. U mincí byla situace opačná. Slováci uvedli už v den odluky do oběhu kovovou desetikorunu, o dva měsíce později pak přišlo první české kovové platidlo, tehdy netradiční padesátikoruna.
Do roku 2009, kdy se Slovensko stalo členem eurozóny, byla s výjimkou krátkého období na přelomu let 1997 a 1998 vždy silnější česká koruna. V říjnu 1995 bylo možné koupit 100 slovenských korun za 89,50 koruny, v květnu 2002 klesla slovenská měna pod 70 korun.
Při příležitosti rozdělení obou měn otevřela Česká národní banka ve svém Návštěvnickém centru výstavu Rozděleno!.
