RECENZE: Uriah Heep to sice šlape, ale znějí zaměnitelně a sterilně

Uriah Heep byl ve svých nejšťastnějších letech součástí pomyslné hardrockové čtyřky. Ve společnosti Led Zeppelin, Black Sabbath a Deep Purple ale byli vždy až „ti čtvrtí“. Chyběla jim vzletnost a drtivost prvně jmenovaných, do té doby neslýchaná temnota druhých, instrumentální jiskra a skladatelská odvaha třetích zmíněných.

Pyšnili se skvěle sladěnými doprovodnými vokály, dbali na zpěvné melodie, neostýchali se kypřit hardrockovou zeminu pompézní klávesovou orbou. Do dnešních dní přežilo z jejich repertoáru několik hitů, které ale mají místy až tancovačkový nádech, viz třeba Lady In Black nebo Easy Livin’.

U tuzemských mániček to měli „uriáši“ vždy dobré, snad právě díky lehce agrárnímu odéru své hudby, která od počátku rezignovala na jakoukoliv sofistikovanost a šla hlavně po chytlavých refrénech.

Podle tohoto mustru vyšili Uriah Heep, v jejichž sestavě už jen kytarista Mick Box pamatuje staré dobré časy, novinku nazvanou Chaos & Colour. Je to typická deska kapely, která už řekla vše podstatné, je jí jasné, že žádnou díru do světa neudělá, takže cílí vyloženě na pamětníky a věrné fandy. Tak je to ostatně v nejlepším pořádku, nikdo od veteránů nečeká nepatřičné stylové vylomeniny.

Chaos & Colour 50 % Uriah Heep

Od úvodní Save Me Tonight se jede na první dobrou – šlapavý rytmus, zemité kytarové riffy, zasazené do klávesových rámů. Skladby jsou vystavěné tak, aby kulminovaly v refrénech, někdy příjemně melodických a nápaditých, jindy ale bohužel upocených a z paty tahaných, viz například Hurricane. Nechybí balada One Nation, One Sun, patřičně jímavá, po hudební stránce ale banální, až kýčovitá.

V některých momentech Uriah Heep připomenou svou minulost, viz třeba skladbu Golden Light s pro ně typickými „uhánějícími“ varhanami, ale díky nepříjemně sterilnímu eurometalovému zvuku schází potřebná atmosféra, která by postavila most mezi klasickými alby a novinkou.

Jinými slovy, Uriah Heep v roce 2023 postrádají jakoukoliv osobitost a znějí jako něco ze stáje italské vydavatelské společnosti Frontiers Records, která programově cílí na nostalgické milovníky melodického rocku a dává šanci prachem zapadaným jménům. I to je důsledek toho, že Uriah Heep zkrátka, na rozdíl od v úvodu jmenovaných, nebyli žádní vizionáři. Na druhé straně, i fortelné řemeslo se cení.