Kameraman Timotej Križka je v tomto případě i autorem námětu a spolu s režisérem Jurajem Lehotským také spoluautorem scénáře. Pochopitelně a ku prospěchu věci si do něj předepsal řadu příležitostí, jak zaujmout oči diváků. Příběh Plastic Symphony ovšem balancuje na hraně ušlechtilého kýče.
Cena za úspěch
Hlavními hrdiny snímku jsou bratři Matúš a David, kteří si jezdí z Bratislavy do Vídně vydělávat pouličním hudební vystoupením. David je v důsledku achondroplázie malého vzrůstu, což bratrům umožňuje speciální hru na kontrabas: Matúš se stará o prstoklad a David tahá smyčcem. Hrají za každého počasí, v případě deště pod plastovou pláštěnkou. Právě v takové situaci se zrodí Matúšova skladba Plastic Symphony.
Postupně se hlavně o Matúšovi dozvídáme víc: je to mimořádně talentovaný hudebník, který studoval v Německu, musel však přerušit svou slibně započatou kariéru a vrátit se na Slovensko, protože mu umírala matka. Od té doby se více méně stará také o Davida, který se sice nejeví nijak neschopný, ale zjevně, pravděpodobně kvůli svému handicapu, nemá žádnou vlastní kariéru.
Aby hořkosladkých ingrediencí nebylo málo, vyjde časem najevo ještě skutečnost, že Matúš je adoptovaný ze sirotčince, tudíž není Davidovým pokrevním bratrem – o to palčivější je Matúšovo nutkání osvobodit se od závazků a pokusit se znovu uspět jako nadaný violoncellista, nikoli jen jako pouliční atrakce.
PLASTIC SYMPHONYSR, ČR, Polsko Režie: Juraj Lehotský Premiéra 2. 2. |
Díky setkání s úspěšným spolužákem Albertem se to Matúšovi také podaří, stane se ve Vídni členem prestižního tělesa. Pochopitelně tím pádem už nemá tolik času na Davida, který si, aby byl bratrovi alespoň blíž, najde práci ošetřovatele ve vídeňském domově pro seniory. Pomůže mu k tomu mladá žena Lenka, s níž se bratři ještě za dob pouličního muzicírování seznámili ve vlaku a která právě do onoho zařízení dojíždí pracovat.
Matúš je z raketového restartu své kariéry zprvu nadšený, mění se jeho chování, vizáž i životní styl. Záhy však prohlédne, že ve světě prestižních hudebních zakázek jde především o image a efekt a na skutečném umění zase tolik nezáleží. Raní jej, když Albert pohrdne jeho skladbou. Ovšem zásadní zlom nastane, když se Davidovi přihodí neštěstí. Matúš se pokorně vrací ke kořenům a svou skladbu učí žáky v „lidušce“.
Před pádem do pasti nesnesitelné sentimentality chrání Plastic Symphony mimo jiné zmíněná práce s obrazovou složkou: film se odvíjí v dlouhých, precizně komponovaných záběrech, které dokážou působivě zprostředkovat náladu jednotlivých situací. (Ať už dávají, nebo nedávají smysl – jako třeba výjev, v němž trojlístek Matúš, David a Lenka bez potíží pronikne na vrchol věže opravované svatoštěpánské katedrály ve Vídni).
A pak jsou to herecké výkony: Matúše ztvárnil výrazný polský herec Bartosz Bielenia, který si získal diváky rolí nepravého, ale upřímného kněze ve filmu Corpus Christi (2019). I v Plastic Symphony má jeho postava uvěřitelný vnitřní smutek, touhu, cit i démony. Objevem s příslibem další herecké budoucnosti je Vojtěch Zdražil v roli Davida a mezinárodní úroveň potvrzuje rumunsko-německý herec Sabin Tambrea jako Albert.
Plastic Symphony má ambice silné výpovědi o konfrontaci citlivé duše s nevybíravým uměleckým provozem, o konfliktu touhy po úspěchu a ohledu vůči blízkým, o hledání sebe sama. Ve výsledku však nabízí jen samé banální pravdy ve stylu, že není všechno zlato, co se třpytí. Podává je schematicky a v příliš velkém zjednodušení na to, aby měly šanci opravdu přesvědčivě zarezonovat. A tak navzdory uvedeným kladům (patří k nim ještě původní hudba Aleše Březiny) vyznívá Plastic Symphony spíše do ztracena.
