Koncentrační tábor v Osvětimi byl osvobozen 27. ledna 1945, zahynulo v něm asi milion Židů. „Michal Salomonovič, můj pozdější manžel, prošel Osvětimí jako jedenáctiletý kluk. Zemřel v červnu 2019 a do poslední chvíle se snažil o holokaustu přednášet dětem a studentům,“ vypráví pro CNN Prima NEWS 85letá vdova Libuše Salomonovičová. Historička, která zmapovala osudy tisíců ostravských Židů a sestavila spletité rodokmeny mnoha rodin, které byly zcela anebo částečně vyvražděny právě v Osvětimi.
Ostravský byt Libuše Salomonovičové připomíná archivní depozitář. Ve skříních jsou uloženy krabice s desetitisíci kartičkami, je to výsledek třicetiletého mapování ostravské židovské komunity. Historička sestavila tisíce rodokmenů rodin, kterých se dotkl holokaust. Osvětimí prošel i její manžel Michal Salomonovič. „Na vlakové rampě koncentráku se ocitl v pouhých jedenácti letech, když ho s rodiči přivezli do Osvětimi v dobytčáku ze židovského ghetta v dnešní polské Lodži. To bylo v létě 1944,“ vypráví žena.
Z Osvětimi si pamatoval hlavně apely
„Na rampě rodinu rozdělili. Michal zůstal s otcem, jeho mladší bratr s matkou,“ líčí manželův příběh. Hlavně na sklonku života ho ostravský rodák vyprávěl nejméně stokrát. „Odhodlaně navštěvoval základní i střední školy, aby jako jeden z posledních osvětimských vězňů v Evropě vyprávěl, co v lágru zažil. A nejen o Osvětimi, téměř tři roky přežíval jako dítě v nelidských podmínkách ghetta v Lodži. O holokaustu svědčil až do posledních dnů, zemřel 15. června 2019,“ vzpomíná Salomonovičová.
Z Osvětimi si pamatoval hlavně apely. „Samé apely. Ráno na záchod, pak černá voda do žaludku, a zase apel. Celé hodiny v pětistupech, kdy kápové zkoumali, kdo je slabý a nemocný. Občas někdo vysílením spadl na zem a hned ho vezli k plynovým komorám,“ vypráví vdova.
Pochod smrti u Domažlic
Před druhou světovou válkou měla Ostrava asi 130 tisíc obyvatel, z toho 12 tisíc Židů. Tvořili podnikatelskou elitu města, patřila jim největší část těžkého průmyslu, ale i další fabriky a živnosti. K minoritě patřila i polovina advokátů anebo lékařů, holokaust však přežilo jen 200 Židů. Po válce ale málokterý z navrátilců snesl, že početnou komunitu nacisté téměř vyhladili. Odešli do Velké Británie, Ameriky anebo rovnou do Palestiny s vírou v samostatný židovský stát, který tam byl v roce 1948 skutečně založen.
„Pro manžela naštěstí Osvětim představovala jen přestupní stanici. S vězni v transportu, který ho do koncentráku přivezl, se počítalo jako s pracovními silami po zbrojní průmysl. Zaučeni do výroby byli už v ghettu v Lodži,“ pokračuje Salomonovičová ve vyprávění.
Po několikaměsíčním pobytu v táboře smrti Osvětim-Březinka byli Michal Salomonovič s bratrem a matkou převezeni do lágru Stutthof na Baltu. Ve Stutthofu přišly děti otce, Němci ho zavraždili fenolovou injekcí. Matka se syny skončila v muniční továrně v Drážďanech, kde všichni prožili známé spojenecké bombardování města. Následoval pochod smrti, někde na Domažlicku se všem třem podařilo z transportu utéct a místní lidé je schovali, dokud oblast neosvobodili Američané.
Michal Salomonovič s dekretem z ghetta v Lodži, kde jako dítě strávil tři roky. Pak prožil i Osvětim. Zemřel v roce 2019. Zdroj: Ivan Motýl
Michal Salomonovič s dekretem z ghetta v Lodži, kde jako dítě strávil tři roky. Pak prožil i Osvětim. Zemřel v roce 2019. Zdroj: Ivan Motýl
Osvětim neleží daleko od našich hranic
Libuše Salomonovičová se zadívá z okna. Z Ostravy to do Osvětimi není vůbec daleko. Lágr neležel někde ve „východních stepích“, jak si to část veřejnosti dodnes myslí. Z Ostravy je to po dálnici do Osvětimi pouhých 96 kilometrů.
S potomky ostravských Židů, kteří holokaust přežili, je historička v každodenním kontaktu. Žijí ve Spojených státech, Austrálii, Izraeli, v nejrůznějších koutech světa. V londýnské čtvrti Kingston se dokonce pravidelně scházejí a Salomonovičová už pro tamní komunitu sepsala dvě knihy se životopisy spolurodáků.
Kartotéka s dvaceti až třiceti tisíci lístečky je úctyhodným dílem, na kterém pracuje přes třicet let. Rodokmeny s mnoha pracně zjištěnými biografickými údaji sestavuje bez nároku na odměnu, prošla kilometry archivních šanonů: židovské matriky, sčítací listy, školní knihy, živnostenské archivy, policejní dokumentaci. Pátrá všude, kde to dává smysl. Zmapovala příběhy nesčetně rodin, na které se již žádný příbuzný nezeptá, protože holokaust nepřežily.
Eichmannovi a Hitlerovi navzdory
Židovský archiv Libuše Salomonovičové má jedinou verzi, sepsán je na klasických psacích strojích, a tak by ho měl někdo rychle zdigitalizovat. Aby se uchoval takříkajíc na věky. „Prosím vás, kdo by to tak asi udělal? Dneska, a zadarmo? Až zemřu, zavře se nad ostravskými Židy voda,“ říká.
Nezavře. Historička a vdova po nejdéle žijícím ostravském osvětimském vězni, přece sepsala zapomenuté osudy do dvou knih, které vyšly v Londýně. Eichmann, Hitler a další nacisté chtěli jména těchto Židů vymazat z dějin, Salomonovičová to nedovolí! Napsala i řadu historických studií a také třeba pomáhá s rozmisťováním pamětních kamenů za oběti holokaustu, tedy takzvaných stolpersteinů.
Upozorňuje třeba na stolperstein pro Emila Körnera, který je zasazen do chodníku v Nádražní třídě 613/38 v centru Ostravy. „Körner zahynul už během prvních evropských transportů Židů, které odjely z Ostravy v říjnu 1939. Organizoval je přímo Adolf Eichmann, cílovou stanicí bylo Nisko nad Sanem,“ líčí Salomonovičová. „Do transportů se na podzim 1939 dostal i můj budoucí tchán, který sice lágr v Nisku přežil, ale jak už jsem vyprávěla, nakonec ho nacisti zavraždili fenolovou injekcí.“
Od stolpersteinu k Nobelově ceně
Pokus o systematickou likvidaci Židů byl zastaven na jaře 1940, Eichmann si nicméně v praxi vyzkoušel plán, který od podzimu 1941 realizoval v obludném měřítku. Genocidu namířenou za druhé světové války proti židovskému etniku nakonec nepřežilo kolem šesti milionů lidí.
Stolperstein, který připomíná smrt Emila Körnera během deportací, zároveň vypráví i zajímavou historii o části rodiny, která se holokaustu vyhnula. „Emilovu synovi Stephanu Körnerovi se už na jaře 1939 podařilo utéct do Velké Británie, kde se po válce stal předním britským filozofem. A Stephanova dcera Anna se provdala za Sydneyho Altmanna, který v roce 1989 získal Nobelovu cenu za chemii. Jejich děti se o ostravské kořeny prarodičů hodně zajímají, takže takto je Ostrava propojena i s jedním velkým nobelistou,“ říká historička.
V bytě ožívá někdejší židovská Ostrava také díky obrazům na stěnách. „Některé z nich maloval strýc mého manžela a významný předválečný umělec Salomon Salomonowitz. Například portrét Irmy Lefkowitz, která v Ostravě před válkou provozovala dietní jídelnu.“
Děti v Osvětimi
Děti v Osvětimi
Tajemství pomoci osvětimskému transportu
Vyprávění nad desítkami tisíc lístků v kartotéce by asi trvalo několik let. „Jednu záležitost spojenou s Osvětimí bych ale ještě chtěla vyřešit,“ přeje si historička Salomonovičová. V domě na katastru dnešní čtvrti Ostrava-Hrušov, kde se v roce 1937 narodila, žil za války i jistý hornický revírník Eliáš, ostravský Němec. „Říkalo se, že ho po válce chtěli čeští sousedi zachránit před odsunem, protože neprozradil, že havíři ve výdušné jámě v takzvané Vrbici skrývali několik Židů. Těm se na počátku roku 1945 podařilo v Ostravě utéct z transportu, ve kterém nacisté evakuovali právě vězně z Osvětimi.“
Havíři a železničáři z Hrušova tehdy také osvětimskému transportu házeli do vagónů potraviny, většinou svačiny a obědy, které si nesli do práce. „Nedávno tuhle událost potvrdila vzpomínka, kterou jsem našla v knize Život po Osvětimi od Jehudy Bacona, který vzpomíná právě na tuhle ostravskou zastávku,“ ukazuje publikaci 85letá historička a cituje z ní: „Házeli nám svoje svačiny (…). To nás zachránilo, neboť cesta do Mauthausenu se protáhla na dalších deset dnů.“
Libuše Salomonovičová by událost chtěla hlouběji probádat a třeba najít i potomky německého souseda Eliáše, který nakonec také skončil v odsunu. „Je to zatím neznámá kapitola o spontánní pomoci Ostraváků židovskému transportu z Osvětimi, ráda bych ten příběh potvrdila dalšími důkazy.“
