Alice Krutilová byla klíčovou a výraznou personou českého předsednictví v Radě EU. V rozhovoru pro EURACTIV.cz hodnotí, srovnává a také vysvětluje, proč se její jméno vyskytlo v médiích ve spojení s prezidentskými volbami.
Alice Krutilová je ředitelkou Odboru pro předsednictví ČR v Radě EU na Úřadu vlády. Měla na starosti celou organizační stránku posledních šesti měsíců. V její režii se konala například i největší předsednická akce, summit Evropského politického společenství na Pražském hradě.
V aktuálním rozhovoru Deníku N, ale i dříve v týdeníku Respekt, Vás explicitně jmenovala Tünde Bartha, bývalá šéfka Úřadu vlády, nyní šéfka kampaně Andreje Babiše a také potenciální hradní kancléřka. Pokud by se Andrej Babiš stal prezidentem, Bartha o Vás a dalším vašem kolegovi mluvila jako o lidech, které by chtěla v evropském odboru v hradní kanceláři. Víte o tom? Mluvila o tom s vámi? Přijala byste?
Já se to poprvé dozvěděla z toho rozhovoru v Respektu před pár týdny. Teď to znovu vyšlo v Deníku N. Mohu jen říct, že jsem s nikým z týmu pana prezidentského kandidáta o tomto nikdy nejednala. Je tam myslím zmíněno i jméno kolegy Štěpána Černého a bývalé kolegyně Mileny Hrdinkové. Myslím, že to vychází jednoduše z toho, že jsme byli těmi, kdo s panem premiérem na Úřadu vlády jednal o evropských záležitostech. A že nejspíš dojem z této komunikace byl pozitivní. Asi proto nás označila za úředníky, se kterými chce spolupracovat. Do jisté míry to může být i kompliment v tom smyslu, že jsme asi schopni úřednicky fungovat profesionálně bez ohledu na politickou reprezentaci. Ale znovu říkám, nikdo s námi o tom nejednal a naše jména byla zmíněna, myslím, čistě na základě té historické zkušenosti.
Dává podle Vás smysl, aby na Evropské rady jezdil za Česko prezident namísto premiéra? Vzhledem k parlamentnímu systému, který tu máme, například na rozdíl od Francie…
Přesně tak, ve Francii to smysl dává. U nás takové diskuse v minulosti také probíhaly, myslím za prezidenta Klause. Nejsem si úplně jistá tím jasným výkladem té oné ústavní zvyklosti, ale asi je v podstatě správné, že nás reprezentuje premiér, protože ten je to poté schopný uvést i do implementační fáze.
Hraje roli třeba to, že premiér jede s nějakým vládním mandátem?
To by asi dostal prezident taky, otázkou je, jestli by se toho držel.
Pracovala jste na prvním i druhém českém předsednictví. Tehdy to bylo na pozici stážistky, tentokrát ve vysoké funkci ředitelky na Úřadu vlády. Jak se za tu dobu posunula česká evropská politika a přístup k ní?
První předsednictví probíhalo vlastně jen pět let po vstupu do Evropské unie. A začalo se připravovat vlastně hned poté. Myslím, že jsme neměli ještě úplně zajetou nějakou rutinu celé státní správy – jak probíhají vyjednávání, jak funguje bruselská bublina. Neměli jsme tam třeba ani tolik lidí v institucích, kteří by nám dokázali pomoct nebo od kterých bychom mohli čerpat.
První předsednictví bylo samozřejmě poznamenané pádem vlády a tím, že jsme se k tomu vlastně jako země nepostavili politicky odpovědně, tedy že jsme vypadali trošku jako diletanti, kteří v momentě, kdy mají řídit půl miliardy lidí, jsou schopni si shodit vládu a vlastně nemít žádný plán B. V té době navíc probíhala finanční krize, podobně jako za našeho druhého předsednictví byla zase krize energetická a ukrajinská. Evropa se ale zmítala v problémech, jak vnitřních tak vnějších, potřebovala nějaké urgentní řešení. Politická odpovědnost to byla velká, a my jsme si to dokázali pokazit. Možná i proto, že jsme si neuvědomovali míru té odpovědnosti. Teď o třináct let později už máme rutinu, jak na té úřednické úrovni, tak i té vládní. Ta se k tomu postavila vlastně hrozně odpovědně, i když nastoupila jenom půl roku před začátkem.
A co přímo Úřad vlády? Vyvinul se nebo změnil se tu nějak postoj k evropským tématům a evropské politice?
Na Úřadu vlády se určitě pohled na evropskou politiku posunul. Je na ni kladen větší důraz, i lidé zvenčí se chtějí víc hlásit na konkrétní pozice do evropského odboru. Určitě mělo spoustu lidí motivaci napsat si do CV, že pracovali na předsednictví, takže se jich hlásilo hodně i na věcnou agendu a organizaci. Je pravda, že před prvním předsednictvím byl vůbec ten odbor na Úřad vlády přesunutý. Už to ale jede více než patnáct let a všichni jsou zvyklí, že koordinátorem jsme my. Mechanismy jsou zaběhnuté, jako například každotýdenní setkávání náměstků. Všichni se znají a vědí, jak to funguje.
Jednali jsme rychle a jasně
Dokázali jsme za poslední půl rok vymanit z negativních ohlasů na první předsednictví a změnili jsme naši reputaci v EU?
Lidé si z prvního předsednictví pamatují jen Entropu a to, že nám padla vláda. Takhle vlastně vypadaly vždycky ty výchozí body. Když si z nás někdo dělal srandu, toto nikdy neopomněl říct. Takže teď bylo co napravovat, a to se, myslím, podařilo. Reakce, ať už těch nejvyšších politických představitelů, některých komisařů, ale i diplomatů na bilaterální úrovni v Bruselu i v Praze, byly relativně entuziastické. Vždy si z toho musíte odečíst kus nějakého diplomatického vyjádření, ve kterém vás chtějí pochválit. Myslím ale, že spousta z nich to dělat nemusela a stejně nás chválili veřejně. Viděli, kolik práce jsme odtáhli a že jsme to předsednictví převzali v nelehké době. Všichni viděli, že jsme museli úplně překopat program a priority, že jsme to museli uzpůsobit Ukrajině. A také, že jsme udělali maximum pro to, abychom napříč oblastmi Ukrajině pomohli. Navíc jsme táhli z průšvihu některé sektory, jako je energetika. Jednali jsme rychle a jasně.
Proběhla nějaká zpětná vazba i přímo k vaší práci – tedy té koordinátorské?
Nebyly to takové pochvaly, které se věnovaly výsledkům vyjednávání. Ty jsou samozřejmě na hlavu kolegů, zejména na Stálém zastoupení v Bruselu, a nikoliv úplně nám tady do Prahy. Z hlediska organizace se nás pozitivně dotklo to, že byli všichni spokojení s průběhem akcí. Říkali, že něco tak organizovaného už dlouho neviděli, to nás potěšilo.
Ještě před předsednictvím jsme spolu mluvily o tom, že bylo zajímavé a nezvyklé, že české předsednictví v té době měly de facto na starosti tři ženy – vy, Milena Hrdinková a Edita Hrdá. Po volbách z toho tria sice vypadla paní Hrdinková, ale naopak ve vašem týmu přibylo spoustu žen, navíc relativně mladých. Pozorujete, že je evropské téma něco, co mladé lidi zajímá víc? A že se hlásí více žen? Anebo se to prostě jen tak sešlo?
Ženy byly dominantní v mém odboru, to je pravda, i když vedení jsem měla vyvážené. A i napříč sekcí je to spíše vyvážené. Ale co se mládí týče, lidé kolem dvaceti, třiceti let už většinu dospělého života strávili v Evropské unii. ČR už v ní oslavila osmnáct let. Berou to jako něco vlastního, daleko více studují obory spojené s EU. Taky většina z nich má nějakou zahraniční zkušenost a uvědomují si, že nejsme izolovaný ostrov uprostřed Evropy, který existuje jen sám o sobě, že jsme součást většího celku. Zajímá je nejenom to, jak se vyvíjí Česká republika politicky, ekonomicky, ale taky obecně jako společnost. Dívají se na to v širším kontextu, že je vlastně fajn pracovat na tom, aby se celý kontinent někam posunul.
Někteří stážisté si již našli místa v Bruselu
Co se ale hodně skloňovalo jak v kontextu předsednictví, tak obecně, že nejsme úplně schopni si ty šikovné lidi ve státní správě udržet. V čem přesně ten problém tkví?
Státní správa je samozřejmě regulovaná zákonem o státní službě. Ten systém není úplně hierarchicky propustný. Lidé se dostanou do určité pozice a nemají tendence ji opouštět. Máte třeba mladého člověka, který má zkušenost z předsednictví, má zahraniční zkušenost a mluví několika jazyky, je mu třeba 35 let, může se stát super expertem, zná kolegy, baví ho to. Nicméně ho nebude bavit dělat pět let referenta s nulovým výhledem na to, že by se někam posunul. Není to pro něj zajímavé ani platově. Moje zkušenost tedy je, že se tito lidé po těch přibližně pěti letech točí, protože narazí na nějaký strop.
Podařilo se lidi, kteří pracovali na českém předsednictví někam „umístit“? Máte o tom přehled?
Dohromady jich bylo asi dva tisíce, napříč sektory, všichni se ani nedají umístit, to nejde. Ale někdo pracoval jen na předsednictví a vrací se na svůj resort. Někdo zase vyjel na Stálé zastoupení jako posila, někteří tam třeba zůstanou, protože se trefí chvíle, kdy tamní pracovníci povinně rotují zase jinam. Někteří budou chtít dál do institucí. Bud’ se jim nějakým zázrakem podařilo udělat vstupní testy nebo nastoupí jako sekundovaní národní experti. Někteří stále hledají místa a někteří se prostě vrátí do Česka, na své původní resorty. Od prvního ledna také platí nový služební zákon, takže se budou některá místa takzvaně přesoutěžovat.
Co se týče těch často skloňovaných stážistů. Těch bylo v Bruselu více než 60. Některým se v Bruselu zalíbilo a zůstali tam, rozprchli se například do Parlamentu nebo do neziskového i soukromého sektoru. Někdo se zase vrací do státní správy. Vím o jedné stážistce, která získala místo v České národní bance. Ale celkový přehled o všech nemám. Snažíme se ale pomáhat těm, kteří třeba mají ambice jít do institucí. Kolegové dělají strategii podpory Čechů v institucích.
To je dobře, zvlášť z toho bruselského úhlu pohledu je to opravdu velmi často skloňované téma, že v institucích prostě máme málo Čechů a Češek.
Je to problém, který trvá už roky. Myslím si, že i vláda si je toho vědoma. Před asi deseti lety vznikla právě ta strategie na podporu, včetně finančních prostředků, které se k tomu vážou. A snaží se dělat nějakou osvětu. Myslím, že i Univerzita Karlova otevírá kurz přípravy na EPSO testy.
Problém to ale stále je, a to i z hlediska podílu Čechů v institucích v rámci populace a ve srovnání s ostatními členskými státy. Podle toho bychom měli obsadit asi tři procenta úředníků v institucích. Jsme zhruba na půlce. Nevyčerpáváme ani nějakou pomyslnou kvótu. Hlavní problém je ten, že nemáme lidi na vyšších manažerských pozicích. Máme jen jednu ředitelku v Komisi, nikdy jsme neměli nikoho na pozici generálního ředitele. Teď máme prvního Čecha v pozici šéfa kabinetu paní komisařky Jourové, Dana Brauna. Na druhou stranu, a to si Komise uvědomuje, je tam velký geografický disbalanc. Je tam mnoho Francouzů, Belgičanů, Holanďanů, i nějaká „rezidua“ Britů.
Možná nám teprve musí dorůst ta silná evropská generace.
Spíš bych řekla, že je to i nějakou naší mentalitou. Například Francouzi jsou více ochotni se pro práci přestěhovat do jiného státu, vzít si ten svůj život do krabice a jít. Čechům se chce méně.
Také ale z Paříže do Bruselu to máte necelé dvě hodiny vlakem.
Přesně tak. I když zrovna minulý týden jsem měla takový reflektivní moment, kdy jsem si říkala, že na tom vlastně nejsme zase tak špatně s tím hodinovým letem. Kdybych byla třeba Řekyně, tak si asi nelítám každý druhý víkend domů. Když jsem pracovala v Bruselu, hodně jsem jezdila, není to taková hrůza.
Jde to, ale je to celkem únavné.
Je to tak. A myslím, že opravdu nejsme úplně nastaveni na to opustit rodinu, kamarády, všechno a přestěhovat do jiného města. Navíc je tam opravdu velká konkurence, bruselská bublina je takový svět sám pro sebe.
To je další věc. Je vůbec možné dělat evropskou politiku tady z Prahy a nikdy si tu „bruselskou bublinu“ na nějaký čas nezkusit?
Vždycky je lepší tam nějakou dobu být. My jsme se Stálým zastoupením i před předsednictvím spolupracovali a vysílali tam lidi alespoň na stáže, byť na týden nebo dva. Aby to tam nasáli.
Abychom se konečně dostali k vám osobně – už máte představu, co budete teď dělat dál?
Zatím to nemůžu říct. Není to v žádné fázi, kdy by to nabíralo nějaké kontury. Ještě se snažím soustředit na to, abych tu udržela zbytek týmu a dokončili vše, co je potřeba. Což už není nic moc zábavného. Dřív to sice byla dřina, ale s nějakou vidinou toho, že se zorganizuje dobrá akce. Teď už to jsou jen interní audity, příprava na Národní kontrolní úřad. Teď už víceméně uklízíme.