Zelená korupci? Kam směřují peníze z Fondu spravedlivé transformace

Už v srpnu roku 2021 vydala Transparency International studii o korupčních rizicích „spravedlivé transformace“, tedy především způsobu využívání peněz z evropských fondů pro účely snižování emisí české ekonomiky a energetiky. V tuto chvíli se jedná především o tzv. Fond pro spravedlivou transformaci, v němž je pro Českou republiku alokováno přes 40 miliard korun určených na investice do tří českých uhelných regionů: Karlovarského, Ústeckého a Moravskoslezského kraje. Účelem těchto evropských peněz je zajistit, aby odklon těchto regionů od uhlí proběhl bez socioekonomických dopadů, tedy aby nedocházelo ke ztrátám pracovních míst a životních vyhlídek lidí závislých na příjmu z fosilního průmyslu a nedocházelo k celkovému chudnutí těchto regionů.

Je to důležité i z toho důvodu, že tyto oblasti už dnes patří mezi ty chudší – zvláště to platí o Karlovarském a Ústeckém kraji – a Fond spravedlivé transformace by tak měl být zároveň nástrojem vnitrostátní kohezní politiky, tedy stírání rozdílů mezi regiony. Ty jsou v Česku doposud stále značné: zatímco Vysočina nebo Plzeňský či Jihomoravský kraj patří mezi ty relativně úspěšné, zmíněný Karlovarský a Ústecký kraj jsou na tom v mnoha ukazatelích v podstatě nejhůře. A není snad ani třeba dodávat, že Praha je v tomto ohledu v podstatě opačným směrem odtržená od zbytku republiky.

To se má alespoň částečně změnit provedením spravedlivé transformace – alespoň tedy, pokud proběhne úspěšně. Zelená transformace by se tím měla stát nejen nástrojem přechodu na nízkoemisní ekonomiku, ale také unikátní příležitostí pro narovnání regionálních znevýhodnění a řešení strukturálních problémů chudších regionů. Mnohamiliardové investice ovšem také už tradičně znamenají nemalá korupční rizika, kterých zpráva Transparency International identifikuje hned několik.

Korupční rizika

Ačkoliv prostředky fondu mají sloužit především k podpoře malých a středních podniků, hrozí, že firmy dobývající a zpracovávající fosilní paliva, případně obchodující s nimi budou lobbovat za své zájmy tím, že se pokusí ovlivnit koncepce určující budoucí finanční toky v rámci rozdělování evropských peněz ve svůj prospěch a dále tak udržovat svůj vliv v daných regionech, případně na celostátní úrovni (v praxi se to týká například firem, jako je ČEZ).

Podle evropských pravidel pro rozdělování prostředků na spravedlivou transformaci je ale zřejmé, že z hlediska účinnosti je vhodné jejich rozprostření mezi různé aktéry, nikoli alokace ve prospěch malého počtu hráčů. Jak dále upozornila Transparency International, v českém kontextu platí, že zvláště krajské politické reprezentace mají blízko k místním průmyslovým podnikům, přičemž se jednotliví politici často osobně znají s vedením největších firem.

Prozatím to vypadá, že je proces zelené transformace hlavně pokračováním dosavadní praxe velkých centralizovaných projektů.

Například v Ústeckém kraji tak vidíme spolupráci kraje s velkými podniky (svého druhu „public-private partnership“ na český způsob) v podobě takzvaného paktu průmyslníků (Lovochemie, Vršanská uhelná, ČEZ, Unipetrol, United Energy, Cheminvest). Tato platforma průmyslníků podpisem stvrdila společnou deklaraci na podporu transformace kraje. Zároveň jsou tyto podniky klienty soukromé firmy EUFC CZ (Euro Finance Consulting, která funguje jako poradenská společnost), jejímž vlastníkem je Daniel Mayer, a kterou si kraj najal na pomoc s přípravou plánu transformace. Podpis paktu průmyslníků domluvil Aleš Hlaváček, přítel hejtmana a bývalý poradce kraje pro transformaci.

Blízká spolupráce mezi velkými průmyslovými firmami a politickým vedením probíhá i v Moravskoslezském kraji – průmyslníci jednali v srpnu roku 2020 na krajském úřadě a podepsali takzvanou Zelenou dohodu pro Moravskoslezský kraj o podpoře transformace kraje k nízkouhlíkové a zelené ekonomice.

Podstatně nenápadnějším rizikem je ale i fakt, že velké firmy mají kromě politického vlivu při vytváření pravidel fondu také výrazně lepší dispozice k podávání projektů – mají větší kapacity i zkušenosti a také disponují prostředky na spoluúčast i projektovou přípravu. Dvojnásob to platí tehdy, když na zpracování projektu nedostanou menší aktéři dostatek času. Ve všech krajích začala oficiální výzva pro sběr strategických projektů 31. března 2021 a skončila hned 30. dubna téhož roku. Do konce června 2021 pak měly kraje vybrat strategické projekty a svůj výběr předložit ministerstvu pro místní rozvoj. Znamená to, že na zpracování těchto projektů měli žadatelé pouhý měsíc.

Zároveň bylo už v lednu 2021 rozhodnuto, že každý kraj bude mít svůj vlastní plán transformace: v Ústeckém kraji připravuje tento plán Inovační centrum Ústeckého kraje, zatímco v Karlovarském kraji je zpracování plánu delegováno na soukromou konzultační firmu AQE Advisors.

Základy spravedlivé transformace

Na základě dosavadního průběhu čerpání finančních prostředků z Fondu spravedlivé transformace je tedy korupčních rizik hned několik. Zjevný časový tlak nesvědčí kvalitě projektů, a naopak může podporovat zákulisní jednání (případně může být časová tíseň jejich záměrem), které by zvýhodňovalo lépe informované velké hráče. S tím souvisí i nedostatek transparentnosti při komunikaci s veřejností a fakt, že klíčová jednání o podobě a selekci projektů probíhají za zavřenými dveřmi. Zároveň většinou ani nedochází k významnější participaci veřejnosti, která je tak postavená před hotovou věc, ačkoliv se jí transformační proces významně dotýká. Hrozí tak, že transformace proběhne jednoduše „shora“, bez potřebného projednání s veřejností a tím pádem i bez občanské legitimity.

Absenci široké legitimity a vysokou míru odcizení veřejnosti si ale zelená tranzice nemůže dovolit – dosavadní podpora přechodu k bezuhlíkové energetice je totiž v české společnosti poměrně slabá – navzdory tomu, že Česko je podle průzkumů až překvapivě proklimatické a zelenou transformaci považuje za nutnou alespoň v blízké budoucnosti. Česká veřejnost má ale zároveň velké pochybnosti o jejím praktickém provedení a velmi nízkou důvěru v politickou reprezentaci. Pokud by došlo k potvrzení těchto obav, mohlo by to do budoucna představovat zásadní překážku úspěšného přechodu na nízkoemisní ekonomiku.

Význam občanské participace pro zelenou tranzici má ale i konkrétnější důvody: jsou to především právě místní lidé, kteří v lokalitě žijí a pracují, kdo ví nejlépe, co dané místo nebo region trápí, jakým problémům musí čelit, a zároveň mají spoustu relevantních nápadů, jak takové situace řešit. Příliš uzavřený a byrokratický proces distribuce evropských peněz jde přímo proti záměru využít know-how místních komunit. Místo toho se velká část těchto prostředků vynakládá na tzv. „strategické projekty“, což jsou často jen obří injekce finančních prostředků velkým podnikatelským nebo veřejným subjektům. Jak už bylo ale řečeno, původním smyslem evropských investic je podpořit hlavně malé a střední podniky, než aby velké hráče dělaly ještě většími.

Právě malé a střední firmy ovšem často nemají dostatek lidí ani finančních prostředků na to, aby se o evropské peníze úspěšně ucházely. To samé ale platí i o mnohých menších samosprávách nebo spolcích. Kombinace nedostatku času, personálních kapacit a financí mnohé subjekty jednoduše předem vylučuje ze hry. Právě pro tyto malé subjekty by bylo potřeba vytvořit systém komplexního poradenství, který by alespoň částečně narovnával nespravedlivé výchozí podmínky, což je požadavek jdoucí primárně za ministerstvem životního prostředí, které bylo rozhodnutím vlády pověřeno rolí řídícího orgánu pro nový Operační program Spravedlivé transformace. Nic takového se ale neděje.

Z toho ale také začíná získávat obrysy to, jak by vlastně taková spravedlivá transformace uhelných regionů měla vypadat: mělo by se jednat o takovou demontáž fosilní infrastruktury, která zabrání negativním socioekonomickým dopadům. Odklon od fosilních zdrojů tedy musí jít ruku v ruce s tvorbou perspektivní budoucnosti pro ty, jichž se bezprostředně týká. A vůbec nejlépe by jim proces zelené transformace měl nabídnout lepší pracovní příležitosti a životní vyhlídky než stávající fosilní ekonomika. Je to důležité i proto, že od těžby uhlí by se Česká republika měla odklonit poměrně rychle – podle rozhodnutí vlády z května 2021 by se tak mělo stát během následující dekády.

A takové je i rámování Zelené dohody pro Evropu, která zdůrazňuje důležitost participace veřejnosti na rozhodování o podobě transformace – je to jeden z hlavních předpokladů pro skutečnou demokratickou legitimitu transformace, nadto s přihlédnutím k tomu, že v českém kontextu je potřeba důvěru veřejnosti teprve získat.

Materializací prakticky veškerých obav z korupčních rizik jsou už částečně zmíněné „strategické projekty“, které původně nevycházejí z nařízení EU, ale jsou českým „vynálezem“ zrozeným z nepříliš úspěšných zkušeností s vládním programem restrukturalizace uhelných regionů Restart. V České republice do nich směřuje více než polovina z celkových 40 miliard korun z Fondu spravedlivé transformace a právě na některé z nich se v následujících odstavcích zaměříme.

Vodíková strategie pro Ústecký kraj

V Ústeckém kraji je velká část projektů součástí „vodíkové strategie“ a budování vodíkové infrastruktury, a to včetně dostavby a vybavení energetického pracoviště Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, které má podporovat rozvoj energetiky jako studijního oboru a poskytovat tak adekvátně vzdělané absolventy nově vznikajícímu vodíkovému sektoru.

Vodíkovou mobilitu chce například zavádět město Ústí nad Labem – na investici do pořízení 20 vodíkových autobusů a výstavbu vodíkové čerpací stanice a servisního zázemí potřebuje bezmála miliardu korun, přičemž město počítá s odebíráním vodíku od akciové společnosti Spolchemie (Spolek pro chemickou a hutní výrobu), která je dlouhodobě terčem kritiky za své dopady na životní prostředí. Emisní náročnost výroby vodíku ve Spolchemii je ale příliš vysoká, čímž vzniká riziko, že se kritéria projektu nepodaří splnit, evropské peníze bude nutné vrátit a reálný přechod na nízkoemisní dopravu bude v tomto případě jen greenwashingem, jehož přínos pro snižování emisí bude nedostatečný a nadále neudržitelný.

Do vodíku chce ale v Ústeckém kraji investovat i společnost For H2energy, která vznikla teprve v roce 2020. Přes 600 milionů korun chce využít na výstavbu kompletní soustavy zeleného vodíkového řetězce včetně haly pro výrobu komponent, přičemž z evropských prostředků chce čerpat bezmála 365 milionů korun.

Kromě rozvoje vodíkové ekonomiky má ale Ústecký kraj směřovat i k těžbě a zpracování lithia. Alespoň podle společnosti ČEZ, která chce na Cínovci v Krušných horách provádět hlubinnou těžbu lithia – investici, která má činit zhruba 11 miliard korun chce kofinancovat také z Fondu spravedlivé transformace, z nějž má čerpat bezmála jednu a čtvrt miliardy. Na masivní dotaci se totiž vztahuje obecný horní limit 50 milionů eur. O investici se ale má jednat skutečně dlouhodobou – ČEZ plánuje s těžbou začít nejdříve v roce 2026.

Přímou návaznost na těžbu má mít každopádně tzv. Gigafactory, tedy projekt výstavby továrny na výrobu lithiových baterií určených primárně pro elektromobily. I tento projekt je v režii ČEZu, ovšem je podstatně masivnější: celková odhadovaná částka investice šplhá k 60 miliardám korun, ovšem i tady platí, že maximální limit čerpané evropské dotace činí 50 milionů eur. Přirozeně se tím nabízí otázka, nakolik jsou takové finanční prostředky účelně vynaloženy, když tvoří jen zlomek potřebného objemu investic, jejichž naprostou většinu bude potřeba získat jinde. ČEZ má být totiž v tomto projektu jen minoritním vlastníkem a svého technologického partnera — a zároveň hlavního investora – musí teprve najít. V případě Gigafactory pak ještě existuje obava z dovážení levné pracovní síly ze zahraničí, což by bylo v přímém rozporu s jedním z požadavků spravedlivé transformace, kterým je nejen zamezit ztrátě pracovních míst, ale také podnítit vytvoření nových důstojných pracovních příležitostí.

Možná vůbec nejkontroverznějším strategickým projektem pro Ústecký kraj má ale být tzv. Green Mine, tedy celková resocializace a revitalizace lomu ČSA v režii společnosti Sev.en Inntech Pavla Tykače. Má se jednat o investice do proměny dolu ČSA a přilehlých oblastí, úpravu infrastruktury, stavbu akvaponické farmy, postavení průmyslové zóny, instalaci fotovoltaických panelů a také developerský projekt včetně rekvalifikace zaměstnanců společnosti Sev.en. Z celkových 3,5 miliardy korun má být z evropských peněz čerpána zhruba třetina. Takový projekt je ale v přímém rozporu s principem „znečišťovatel platí“, který říká, že revitalizace krajiny zničené těžbou je zodpovědností dané firmy a jejího vlastníka, a nemají tak na ni být vynakládány veřejné prostředky. Kromě toho se v konfliktu s požadavky spravedlivé transformace ocitá také plán rezidenčního developmentu v zóně Nové Komořany, protože Operační program Spravedlivé transformace nemá podporovat investice do rezidenčních opatření.

Development

V Moravskoslezském kraji je patrně nejproblematičtějším strategickým projektem Podolupark Karviná společnosti PDI. Ten má spočívat ve vybudování areálu centra plazmového zplyňování odpadu a výroby vodíku a ve výstavbě fotovoltaického parku, který má zásobovat energií právě výrobní procesy Podoluparku. Podobně jako v případě projektu Green Mine, i tady má být součástí projektu výstavba rezidenční zóny – v tomto případě trvalého bydlení v lokalitě Karviná-Nové město. Celkový rozpočet investice se má pohybovat kolem 7,5 miliardy korun.

A problematickým strategickým projektům se pochopitelně nevyhnul ani Karlovarský kraj, kde o evropské peníze žádá i společnost Sokolovská uhelná, a to hned pro dva projekty. Jedním je „green development“, tedy příprava lokalit postižených těžbou na výstavbu variabilních produkčních hal. Má se v podstatě jednat o přípravu průmyslových zón, aniž by bylo vůbec jasné, k čemu vlastně mají být využity. Druhým projektem má být revitalizace a resocializace lokality jezera Medard. Má se jednat o inženýrskou a stavební přípravu území a jeho „diverzifikaci“ pro účely podnikání, bydlení atd. Bezmála 500 milionů korun z Fondu spravedlivé transformace by tak mělo jít na z velké části developerský projekt, resp. budování veřejné infrastruktury v režii SUAS GROUP, která je sesterskou společností Sokolovské uhelné.

O developerské projekty se nicméně jedná v podstatě ve všech třech případech a jejich reálný přínos pro zelenou transformaci kraje je pochybný stejně jako pro snižování rizik socioekonomických dopadů na místní obyvatele. Navržené projekty jsou spíše standardně „ozeleněným“ podnikatelským záměrem, který hledá cesty, jak se dostat k veřejným penězům a vyhnout se tak alespoň části nákladů spjatým s revitalizací těžbou zničených lokalit. Jak už bylo řečeno výše, k těmto revitalizacím by mělo docházet nikoli z veřejných prostředků, ale naopak ze zisků činnosti, která k devastaci krajiny vedla.

Oprávněná nedůvěra veřejnosti

Čerpání evropských dotací tak vcelku nepřekvapivě provázejí komplikace: už na začátku června Evropská komise zaslala České republice dopis, v němž se kriticky vyjádřila k některým návrhům strategických projektů. Jak je ostatně patrné z výše zmíněných projektů, hned několik z nich porušuje pravidlo „znečišťovatel platí“ a u dalších panuje vysoká míra nejistoty ohledně možné úspěšnosti jejich podnikatelského záměru. V případech budování infrastruktury pro zpracování odpadů se pak dané záměry prakticky zcela míjí s evropskými kritérii.

Je ale také otázkou, jak přísná nakonec Evropská komise bude. Vzhledem k dosavadním zkušenostem lze předpokládat, že se kontrolní mechanismy komise soustředí hlavně na problematičtější regiony, které jsou dlouhodobě korupcí ohroženy více, jako je například Maďarsko nebo sousední Polsko. I když se nakonec může stát, že kontroverzní strategické projekty schválí jak Česká republika, tak i Evropská komise, ještě to bohužel vůbec nemusí znamenat, že se spravedlivou transformaci uhelných regionů podaří dotáhnout do zdárného konce. Prozatím to vypadá, že je proces zelené transformace hlavně pokračováním dosavadní praxe velkých centralizovaných projektů, které vznikají za zavřenými dveřmi a tedy, že nedůvěra veřejnosti ve schopnost politické reprezentace úspěšnou transformaci provést, je alespoň částečně opodstatněná.

Autor je redaktor Alarmu.

Text vychází s podporou Heinrich Böll Stiftung.

Přečtěte si všechny texty ze série Klimatickou krizi bereme vážně.