Tento článek je součástí Special reportu: Češi uspěli, teď jsou na řadě Švédové. Co očekávat od nového předsednictví v Radě EU?
Češi během předsednictví odvedli hvězdnou práci, říká v rozhovoru pro EURACTIV.cz Elizabeth Kuiperová. „Pokud bych měla zmínit agendu, do které možná Češi mohli vložit trochu více vášně, tak je to Konference o budoucnosti Evropy,“ říká expertka na politiky EU.
Elizabeth Kuiperová je zástupkyní ředitele European Policy Centre, nezávislého think tanku se sídlem v Bruselu. Rozhovor vznikl při příležitosti debaty „EU Presidency: Czech achievements, Swedish plans“, která se uskutečnila 11. ledna 2023 na švédském velvyslanectví v Praze.
České předsednictví si vysloužilo chválu od špiček evropských institucí. Místopředseda Evropské komise Frans Timmermans uvedl, že bylo jedno z nejlepších za poslední dekády. Souhlasíte s ním?
Ano, rozhodně. Myslím, že Češi předčili očekávání. Možná to souvisí s tím, že předsednické trio muselo hned na začátku změnit svůj plán kvůli ruské invazi na Ukrajinu. V tomto ohledu si myslím, že Češi odvedli hvězdnou práci, zejména z širšího pohledu zachování jednoty na úrovni EU. Byly schváleny všechny sankční balíčky i legislativa k energetické transformaci, která samozřejmě původně v plánech předsednického tria nebyla. Zachování jednoty EU přitom není snadný úkol, protože evropské ambice, například v otázce sankcí, se mnohdy střetávají s ekonomickými zájmy.
Vidíte i nějaké negativní stránky českého předsednictví?
No, Češi skutečně odvedli dobrou práci. Vzpomínám si, že před začátkem předsednictví se objevovaly otazníky nad tím, co se Česku podaří splnit v rámci Zelené dohody pro Evropu, ve skutečnosti se ale podařilo udělat hodně práce i v balíčku Fit for 55. Příkladem je revize systému obchodování s emisními povolenkami.
Splnili také úkoly týkající se Evropského politického společenství, což byla myšlenka, se kterou přišel Emmanuel Macron. Přestože nápad neměl žádné konkrétní obrysy, Čechům se podařilo jej uskutečnit. Možná, že rozsah Evropského politického společenství ještě není příliš jasný, ale nikdo by nečekal, že se 44 evropských zemí této akce tak ochotně zúčastní.
Pokud bych měla zmínit agendu, do které možná Češi mohli vložit trochu více vášně, tak je to Konference o budoucnosti Evropy. Udělali jen to, co bylo potřeba, pomohli například zorganizovat konferenci, která se konala v Evropském parlamentu – ale ne kvůli tomu, že by o to měli zájem. Spíše z nutnosti.
Evropa potřebuje vizi
Když už mluvíte o Konferenci o budoucnosti Evropy, jaké hlavní závěry z ní podle Vás pro Evropu plynou?
Vyplývá z ní, že občané jsou ochotni se zabývat evropskými projekty a přicházet s konkrétními nápady. Mluvila jsem s několika lidmi, kteří se na jednotlivých setkáních návrhům věnovali a účastnili se pracovních skupin. Vzešlo z toho mnoho nápadů.
Konference nám ale také ukázala, že evropské instituce nejsou vždy ochotny přijmout dlouhodobou vizi, protože mnoho návrhů vyžadovalo změnu základních smluv. Pro mnoho zemí je to velmi ošemetné a zahrnuje to řadu těžkých rozhodnutí, zejména v zemích, kde panuje euroskepticismus nebo mají silný hlas populistické strany kritizující EU. V těchto zemích není snadné lidem vysvětlit, že se hodláte pustit do změny smluv, což je nákladný a zdlouhavý proces. Vzhledem k pokračující válce na Ukrajině je ale podle mě důležité, aby EU přijala dlouhodobou vizi toho, jak bude vypadat. A to i se zeměmi, jako jsou Ukrajina a Moldavsko, nebo se státy západního Balkánu, které chtějí být součástí Unie. Myslím, že bychom to neměli podceňovat.
Během diskuse jste uvedla, že Evropě chybí velké vize. Jaká je ta Vaše?
Doufám, že EU bude schopna překonat krize, které dominují současné agendě. V tomto ohledu je pravda, že krize – ať už finanční, nebo pandemie – nám ukazují propasti mezi rétorikou a činy. Německý kancléř sice vyhlásil „zeitenwende“ (bod zlomu – pozn. red.), vidíme ale, co to má znamenat v praxi? Potřebujeme odvážnější vizi, protože v některých zemích stále smýšlí o evropském projektu spíše z ekonomického pohledu, zatímco u jiných zemí – když se zamyslíte, jsou to hlavně státy, které by chtěly být součástí EU – je to mnohem více o hodnotách a svobodě.
V tomto ohledu potřebujeme mnohem více diskutovat o tom, co je potřeba k tomu, abychom měli bezpečnostní unii, abychom dosáhli strategické autonomie a tak podobně. Nyní používáme jen ty pojmy, ale neřešíme, co to znamená v praxi. Místo toho se potýkáme s jednou krizí za druhou a jsme brzdění jednomyslností, kdy je hrstka zemí schopna blokovat celý systém. Změna je na cestě, ale nemyslím si, že se to stane v krátkém časovém horizontu. Přála bych si, abychom mohli vést inkluzivní diskuse, které nebudou čelit blokaci některých členských zemí, jež nejsou ochotny v projektu pokračovat vpřed.
Kancléř Scholz i jiní evropští politici se snaží provázat téma reformy EU s rozšiřováním. Říkají, že pokud chtějí některé státy rozšíření EU o nové členy, instituce musí projít reformou. Co si myslíte o tomto přístupu?
Myslím, že provázání těchto dvou témat je velice potřebné. Pokud je od sebe oddělíme, dostaneme se do problému. Samozřejmě je skvělé vidět, jaké dělá Ukrajina z hlediska přístupového procesu pokroky, dynamiku ale potřebujeme i uvnitř EU. Musíme přemýšlet o tom, co by pro EU znamenalo, kdyby do ní vstoupily další země.
Během konference jste zmínila, že EU aktuálně prochází „krizí životních nákladů“. Rostoucí ceny jsou také něco, co podle průzkumů veřejného mínění trápí české občany. Má EU nějaké nástroje, jak může tuto krizi řešit?
Myslím si, že EU nástroje má. Ve světle švédského předsednictví si můžeme připomenout vznik Evropského pilíře sociálních práv, který vznikl právě na summitu ve Švédsku v roce 2017. Pilíř obsahuje spoustu bodů, které se aktuální krize týkají. Od reformy pracovního trhu, přes snižování nezaměstnanosti, zvyšování kvalifikací, rekvalifikace či rozdíly v odměňování – o tom všem se v něm píše. EU má nyní více nástrojů i v důsledku krizí, týká se to například zdravotnictví. Unie má nyní nejen více pravomocí v oblasti připravenosti na pandemie, ale i větší rozpočet určený na zdravotnictví v širším kontextu, včetně boje s rakovinou.
Stále ale nevidím, že by byly členské státy ochotny být ambicióznější ve vyrovnávání životní úrovně či systémů sociální péče. Místo toho říkají, že systémy zdravotní či sociální péče se napříč Evropou liší a mají národní specifika. To je sice pravda, ale nemůžeme je brát jako pevně dané. Státům by mělo záležet na tom, aby občané jedné země měli obdobný přístup ke zdravotní či sociální péči jako v druhé zemi. Opět tu ale záleží na politické vůli a rozhodnutí, zda budeme investovat i do sociální agendy. V krizích jsme viděli, že škrty na sociálních výdajích či ve zdravotnictví se zemím dělaly nejsnáze. A nyní to bohužel vidíme zase.
„Hamiltonův moment“ EU
Myslíte si, že aktuální krize přiměje státy k větší spolupráci v sociální agendě na úrovni EU?
Doufám, že ano. Máme tu Nástroj na podporu oživení a odolnosti, který byl vytvořen pro to, aby reagoval na pandemii a řešil dvojí výzvu zelené a digitální transformace. Peníze jdou ale i na sociální agendu. Investice do digitální transformace jsou například využívány i ve zdravotnictví, podporují jeho elektronizaci nebo třeba nedostatek pracovních sil. Evropská komise sice nástroj navrhla ve spěchu, ale musíme ji za to v kontextu covidu ocenit. Byl to takzvaný „Hamiltonův moment“, kdy EU předčila očekávání. Na druhou stranu ale podle mě chybí efektivní struktura řízení, která by zajistila, že do využívání nástroje budou zahrnuti i partneři z lokální úrovně. Nevím, jak to bylo konkrétně v Česku, ale lidé z některých států mi říkali, že jejich organizace či odbory ani nevědí o tom, že jsou peníze na podporu oživení a odolnosti k dispozici. Nemohli tedy ani vyzvat vládu k tomu, aby je využila zodpovědně. Myslím, že je to promarněná příležitost, která ale opět závisí na vůli členských států.
Je pravda, že na nedostatečné zapojení do příprav národního plánu obnovy si stěžovala i řada českých organizací. Když už jsme u sociální politiky, myslíte si, že na ni české předsednictví kladlo dostatečný důraz? Na začátku čelila ČR kritice například od sociálních demokratů v Evropském parlamentu, že jim sociální agenda v prioritách předsednictví chybí.
Češi museli řešit spoustu prioritních návrhů a není divu, že se kvůli ruské invazi na Ukrajinu musely některé iniciativy posunout. Podařilo se ale dojednat směrnici o minimální mzdě, v oblasti zdravotnictví se zase hodně jednalo o otázce Evropského prostoru pro zdravotní data. Neřekla bych tedy, že během českého předsednictví nedošlo k žádnému pokroku. Vzhledem k velkým geopolitickým výzvám se ale sociální oblasti věnovalo možná méně pozornosti. Když se ale podíváme na priority předsednického tria, tak si myslím, že teď bude hodně záležet na Švédech a na tom, do jaké míry se jim podaří tuto sociální agendu ještě naplnit.
Jaká očekávání tedy máte od švédského předsednictví?
Myslím, že Švédové by mohli posunout vpřed zejména ekonomickou agendu, a to i v reakci EU na americký protiinflační zákon. Švédové mají silnou tradici v tématu konkurenceschopnosti a myslím, že ji budou chtít během předsednictví udržet. Budou se snažit, aby v diskusích nedominovala protekcionistická agenda, ke které mají některé země blízko. Důležitá bude také ekonomická transformace, která začala během českého předsednictví a bude muset pokračovat i během švédského předsednictví. Samozřejmě závisí také na tom, jak se bude vyvíjet válka na Ukrajině.