Za protektorátu měla literatura roli, o které se nám dnes ani nezdá. Řešila témata, jimiž lidé žili, říká literární historik Pavel Janoušek

Pavel Janoušek běhal a skákal přes překážky tak, jak to žádný jiný sportovec v juniorské kategorii nedokázal. V devatenácti mu ovšem došlo, že nemusí být pokaždé první, a v důsledku toho také přestal dobíhat na špici závodů.

Pavel Janoušek, Ten, který byl, Vladimír Macura mezi literaturou, vědou a hrou (výřez obálky)|foto:Nakladatelství Academia

Sportem vypěstovaný dril ho ale nikdy zcela neopustil, postupem času mu došlo, že chce-li člověk něčeho dosáhnout, je dobré se občas přemoci a dělat věci proti naturelu. Podobně jako běh opustil výtvarné tendence, které pěstoval ještě na střední škole, a praktickou tvorbu umění vyměnil za teorii. Vysněnou kunsthistorii sice tehdy na pražské Filozofické fakultě neotevírali, na kombinaci výtvarná výchova – český jazyk to ale vyšlo. Právě čeština se mu pak coby vášnivému čtenáři stala osudnou.

Vyskočil na hranici surrealismu

Od roku 1980 Janoušek působí v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV a posledních dvacet let řídí oddělení pro výzkum literatury 20. století. Píše literární a divadelní kritiky, často pod pseudonymem – o příbězích, které se pomocí sítě humorných identit dají rozehrát, mluvil ve Vizitce detailně.

Čtěte také

Pavel Janoušek: Velká literatura s příklonem k Říši u nás za protektorátu nevznikla

Na kontě má téměř dvě desítky knih, obšírně se věnoval například literárnímu dílu Vladimíra Macury anebo osobnosti spisovatele a dramatika Ivana Vyskočila. „Přitáhl si mě zvláštním způsobem komunikace se světem. Ve dvanácti letech jsem četl jeho Malé hry, to je tak zvláštní, bizarní svět na pomezí surrealismu. On se přitom od literatury spíš distancoval, předstíral, že všechno je divadlo,“ říká Pavel Janoušek.

Na poválečnou literaturu se Pavel Janoušek zaměřil jako hlavní redaktor dvoudílného Slovníku české literatury po roce 1945 a především jako spoluautor a hlavní redaktor čtyřdílných Dějin české literatury 1945–1989. Na konci loňského roku pak završil mnohaletou práci na objemné kolektivní knize s názvem Dějiny české literatury v Protektorátu Čechy a Morava. Toto období bylo dlouho badatelsky nepokryté, což si Janouškův tým začal uvědomovat při práci na textech poválečných. „V protektorátu vznikaly věci, které částečně utvářely druhou polovinu dvacátého století. Literatura měla tehdy mimořádnou roli, o které se nám dnes ani nezdá. Média byla tabuizovaná, literatura se proto snažila poskytovat zábavu, ale také vytahovala dobové emoce a řešila otázky, kterými tehdy člověk žil.“ S protektorátem se podle Janouška také začíná problematizovat vztah k avantgardě a rodí se tabuizace populární literatury, která graduje po roce 1948.

Čtěte také

Majitelé klíčů, Ptákovina a Jakub a jeho pán. Jakou stopu zanechal Milan Kundera v českém divadle?

Jako příklad uměleckých děl, jejichž kontext dnes kulturní konzumenti nevnímají, uvedl Pavel Janoušek skladbu Jen pro ten dnešní den z filmu Kristián (1939) a také hojně navštěvovanou a dobře přijatou Burianovu inscenaci Nezvalovy Manon Lescaut s premiérou v roce 1940. Kromě krásně užité češtiny jakožto jazyka ohroženého německou nadvládou diváky tehdy zaujal i politický podtext, do kterého si Češi promítali Mnichovskou dohodu i válečný útok Německa na Francii.